Vzpomínám si na ten večer, jako by byl včera, i když od něj už uplynulo tolik let. Díval se na mě zpod svého obočí, poprvé bez nadřazenosti, na kterou byl vždy tak pyšný. Jeho oči byly plné strachu, vzteku a zoufalé snahy najít východisko. Dříve uměl v takových chvílích tlačit na pilu, teď už ne.
Co vlastně chceš? zopakoval tišeji, než předtím. Peněze? Řekni částku. Dám ti je. Můžeme se domluvit.
Nechala jsem mezi námi chvilku ticha. Ne proto, abych dramatizovala situaci, ale z profesních důvodů jako když uzavíráte účetnictví a chystáte se k poslednímu podpisu.
Pořád jsi to nepochopil, Ivane, řekla jsem klidně. Nechci tvoje peníze.
Zamrkal. To ho zaskočilo víc než jakýkoliv výkřik.
Tak co? Pomstu? Chceš mě zničit? jeho hlas nabral na intenzitě.
Ne. Chci zpět, co je moje. A konec.
Vstala jsem, přešla ke skříni a vytáhla tenkou, šedou složku bez popisu. Ležela tam dole pod starými smlouvami a daňovými výkazy. Nikdy ji neotevřel. Pro něj to byly účetní nesmysly Jitky.
Položila jsem složku na stůl a otevřela ji.
Tady, ukázala jsem na první list, jsou smlouvy o půjčce. Osobní. Bral jsi peníze od firmy. Hodně. Na své jméno. Dočasně, jaks rád říkal.
Otočila jsem stránku.
Tady jsou protokoly o kontrole. Všechna dluhy uznány.
Další list.
A tady je dodatek. Při jednostranném odčerpání majetku je dluh okamžitě splatný.
Zbledl tak, že pihy na jeho nose kdysi jsem je považovala za roztomilé vystoupily bolestně výrazně.
Ty… ty jsi je zfalšovala?
Ne, zakroutila jsem hlavou. Podepsal jsi je. V různých chvílích. V různých stavech. Někdy opilý, někdy ve spěchu na schůzku, která začínala po deváté večer.
Vyskočil ze židle.
To je vydírání!
To je účetnictví, Ivane, podívala jsem se mu přímo do očí. Ty nikdy nerozeznával rozdíl.
Začal přecházet po kuchyni a prohrabávat si vlasy.
Marie… ona nic nevěděla… To jsi udělala ty! Ty jsi to promyslela!
Marie věděla dost, odpověděla jsem mu. Věděla, že jsi skoro volný a skoro všechno už převedl. To jí stačilo.
Posadila jsem se znovu, tentokrát naproti němu.
Máš na výběr, pokračovala jsem. První možnost: půjdeme k soudu. Darovací smlouva bude prohlášena za neplatnou. Pak přijdou kontroly. Finanční úřad. Státní zastupitelství. Tvoje pověst. Tvůj nový život. Všechno na nulu.
A druhá? zašeptal.
Druhá je jednodušší. Podepíšeme dohodu. Ty dobrovolně opustíš firmu. Převedeš mi svůj podíl. Bez skandálu.
Zasmál se. Krátce a nervózně.
A zůstanu úplně bez ničeho?
Ne, odpověděla jsem upřímně. Dám ti přesně to, co jsi nabídnul mě. Auto. A čas na sbalení věcí.
Díval se na mě dlouho. V jeho pohledu bylo všechno nenávist, snaha o lítost a vzpomínka na to, jak jsme začínali v malém kanceláři se starým počítačem.
Měl jsem tě rád… zašeptal.
Nehla jsem pohledem.
Měla jsem ráda člověka. Ne schémata. Ne zrádce. Ten člověk už dávno není.
Opravdu se letmo posadil do židle. Ne teatrálně doopravdy.
Dej mi čas
Máte den, řekla jsem. Zítra v deset přijde notář.
Kývl. Pomalu a bez síly.
Druhý den přišel přesně včas. S propadlým obličejem a rudýma očima. Marie nevolala. Nebo volala, ale on nezvedl.
Podepisoval dokumenty bez slova. Ruka se mu třásla.
Když bylo vše hotové, notář odešel a zůstali jsme sami.
Vyhrála jsi, pronesl tiše.
Ne, odpověděla jsem. Jen jsem vystoupila ze hry, kterou jsem už dlouho hrála sama.
Vzal si klíče a zastavil se v předsíni.
Myslel jsem, že jsi slabá
Usmála jsem se trochu.
To byla tvoje největší chyba.
Dveře za ním zavřely potichu. Žádné prásknutí.
Za půl roku byla firma na úplně jiné úrovni. Vyměnila jsem tým, zrušila šedé praktiky, srovnala vše. Podnikání bylo čistší a silnější.
Ivan zkusil začít znovu. Podle řečí neúspěšně. Marie odešla brzy bez peněz o něj už nestála.
Občas jsem zahlédla jeho jméno ve zprávách. Čím dál méně. A tišeji.
Soubor Rezerva jsem smazala. Už nebyl potřeba.
Konec nemusí být úder. Někdy stačí přesný, chladný rozvaha, promyšlený dávno před závěrem.
