Vyrůstala jsem na českém venkově, v malé vesničce nedaleko Jihlavy. Jmenovala jsem se Antonie Novotná a byla jsem úplně obyčejná dívkažádné zvláštní nadání, žádná oslnivá budoucnost přede mnou, jak často říkávala moje maminka. Ta bývala pragmatická a s úsměvem i smutkem v hlase opakovala: Po škole půjdeš pracovat do mlékárny, nebo budeš prodavačka v Jednotě. Nic jiného tě tu nečeká, Antonie.
Ale osud se mnou měl jiné plány. Po deváté třídě jsem otěhotněla s jedním chlapcem, Pepíkem Sýkorou, který byl o rok starší a pocházel z vedlejší vesnice. Když se naše rodiny dozvěděly, co se děje, zavolali jsme si radu starších a rozhodlo se, že můj malý syn Vojtíšek půjde na čas k babičce z otcovy strany. Já sama jsem se totiž necítila připravená na roli matky a maminka mi ani nemohla moc pomoci, protože sotva vyžila s penzí.
Po narození syna jsem opustila vesnici a odešla do Brna, kde jsem nastoupila na střední uměleckou školu. Najednou jsem objevila lásku k malbě a bylo to, jako bych dostala druhou šanci. Na město, které nikdy nespalo, jsem si brzy zvyklaať už to byly taneční večírky, promítání starých českých filmů, nebo procházky po Zelňáku. Byla jsem svobodná, daleko od těžké práce na statku, od zalévání zahrady, tahání studené vody z pumpy či zatápění v kamnech. V Brně jsem si řekla, že už se nikdy nevrátím na vesnici a že se budu živit jako malířka, když už jsem začala trochu vydělávatsem tam portrét, sem tam výstavka za pár korun českých.
V posledním ročníku školy mě potkalo další těhotenství. Přemýšlela jsem tenkrát i o potratu, ale nakonec jsem si druhého syna, Toníka, nechala. Můj snoubenec, Honza Svoboda, nám nabídl malý pokojík v rodinném domku, ale s miminkem a školou bylo všechno těžké. Musela jsem nakonec poslat malého Toníčka na čas ke své matce na vesnici. Po letech maminka zemřela, a já si musela svého mladšího syna vzít zpět do Brna.
Čas běžel jako voda v Dyji a mé zdraví se zhoršovalo. Často jsem přemýšlela o Vojtovi, mém prvním synovi, který už byl dávno dospělý a žil v Olomouci, kde měl dobře placenou práci. Psala jsem mu kvůli penězům na léky a jídlo, a někdy jsem mu i nehezky vyčítala a hrála na city, až mě jednou pozval, abych se k němu nastěhovalaže prý se o mě postará. Byla jsem plná naděje, že mě vezme do svého bytu, ale otec druhého syna mě prosil, ať Toníka nechám s ním, že se o něj postará lépe. Zpočátku jsem byla skeptická, nevěřila jsem mu, ale nakonec jsem Toníka opravdu nechala jemu.
A tak si dnes, po letech, vzpomínám na svoje dětství a dospívání v české krajině, na těžkou volbu a na nový život ve městě, který mi tehdy připadal jako zázrak. Ať už byla má cesta jakákoli, byla plná těžkých rozhodnutí, jak už to v životě nás, venkovských žen, bývá.
