Dva velké děti, ale žádná pomoc od nich. Přicházejí ke mně jako do lázní, odvádějí se sem jen odpočívat. Já se měním v jakousi snovou obsluhu vítám je, hostím, krmím, uklízím po nich a starám se, jako bych měla ruce ze samé mlhy. Nepřinesou mi ani drobeček pomoci, natož pak pár korun.
Mám syna a dceru. Jsou to pro mě děti, ale už dávno jsou dospělí, s vlastními rodinami. Syn má dva potomky, dcera zatím jedno dítě takové malé nožičky cupitají po chalupě. Žiju ve starém domě někde za vesnicí poblíž Benešova, s mechem rostoucím v prasklinách na dvoře. Moje děti a vnoučata ke mně často mizivě proudí každým rokem je to návštěva těžší, jako by se chalupa zvětšovala do nekonečna.
Děti jsou zvyklé přijít, usadit se, popíjet kávu jak na kolonádě, zapomenout na čas. Já vyplňuji dny halosným vařením, úklidem, nakupováním. Ložnice je vždy načechraná, lednice plná takhle to bývalo u nás doma vždycky, matka nás učila mít bohatý stůl a klid. Ale já a sestra jsme nikdy nenechali maminku dřít samotnou myly jsme nádobí, staraly se o děti, pomáhaly s generálním úklidem, nakupovaly. Bylo nám jasné, že to sama nezvládne. Nikdy o nic neprosila.
Teď děti i jejich rodiny chodí a cítí se tu jako na sprchové planetě, kde stačí odložit talíř do dřezu a říct děkuji. Snažím se nemyslet na zetě a snachu jsou cizí, u nich je to jiný příběh. Ale je mi líto, že syn a dcera vůbec nevědí, jak přiložit ruku k dílu. Přijdou, nají se, sledují pohádky v televizi, nechají vnoučata u mě a sami se rozplynou na procházce, v kavárně nebo u sousedky na zahradě. Já mám na talíři hromady nádobí, vařím oběd, večeři, stírám podlahy, všude spousta cvrkotu a hemžení. Vnoučata běhají, něco pletou, něco rozbíjejí, starám se i o ně, jako bych se rozdělovala na dvě.
Každým rokem mě to víc tíží záda mě bolí, ruce se zdají být z papíru, dny u sporáku se protahují do neznáma. A výchova mi nedovolí prostě odmítnout, neudělat nic. Není to možné, hosty musím přivítat jak se patří. Vždycky se těším na víkend a pak mi trvá týden, než se vystřídám z toho snu.
Myslím, že potřebuju pomoc, ale připadá mi trapné o ni žádat. Bojím se, že by se děti cítily dotčené, že je jejich máma není spokojená. Přitom mám radost, že jsou tu ale je těžké všechno tahat sama. Navíc jsou práce, na které už nemám sílu. Hanba mi brání cokoli říct. A děti mají své zaměstnání, nemůžu chtít, aby pracovali pro mě.
Nevím, co mám dělat, ten starý zvyk mnou pořád cloumá nevyžádat pomoc, nestěžovat si, zvládnout to sama, jak nás vedli rodiče. Tak trpím a nemohu se vymanit. Je zvláštní i bolestivé. Nerozumím, proč se děti nenabídnou pomoct, když vidí, že nemám dvacet let ani dvě srdce. Nezlobím se na nikoho, ale přesto mě to zraňuje. Nevím, jak v tomhle podivném snu najít cestu ven.
