Deník, den, kdy si má bývalá tchyně přišla dokonce i pro houpačku mé dcery.
Když jsem jednou oznámila bývalé tchyni, že se rozcházím s jejím synem, ani nemrkla. S tím ledově klidným hlasem, který umí vyladit jen tchyně, mi přísně řekla:
Zítra přijedeme pro věci mého syna.
Dodržela slovo. Dorazila s mým bývalým, jeho bratrem a jedním kamarádem vypadali jako zvláštní komando na stěhování. Stála jsem tam s dcerou v náručí a pozorovala, jak vynášejí věci z bytu, jako by vyklízeli pokladnu České spořitelny.
Prosím tě, nech mi aspoň televizi, žadonila jsem. Dcera se ke mně tiskla a já zoufale hleděla na bývalého.
Je pro malou, miluje pohádky v televizi
Podíval se na mě, jako bych žádala o transplantaci srdce.
To je MOJE televize, odsekl a zbytečně teatrálně vytrhl kabely.
VŠECHNO odnesli. Postel, stůl, židle, dokonce i to povolené zrcadlo v koupelně. Zůstala jsem v téměř prázdném bytě můj hlas se odrážel od stěn. Zbyla houpačka pro holčičku, rozvrzaná židle a já snažící se nebrečet, protože jsem nechtěla, aby mě malá viděla zlomenou.
A pak nastal ten filmový moment: už měli všechno naložené v dodávce před domem a on se ještě jednou vrátil do prázdné místnosti, kde jsem stála jako ztroskotanec.
Řekni mi, ať neodcházím, zaprosil najednou, s pohledem kajícího pejska.
Podívala jsem se na něj, zhluboka se nadechla a s tím zbytkem hrdosti, který ve mně byl, odpověděla:
Ne.
Odešli opravdu se vším. No, nechali jídelní židle a sporák ty jsme kupovali napůl. Jak štědré.
Večer jsem brečela do zdi. Ale zároveň jsem byla HRDÁ raději bych snědla chleba nasucho, než abych někoho prosila byť jen o jedinou vidličku.
Uplynul rok
Jednoho dne zazvonil zvonek. Přede dveřmi stála ona bývalá tchyně, na návštěvě u vnučky (no jistě a já jsem Miss Universe). Otevřela jsem s tím nejlepším úsměvem, jaký jsem dala dohromady.
Vítám vás, paní, řekla jsem a pustila ji dovnitř.
A to, co následovalo, byl hotový koncert výrazů.
Byt byl PLNÝ. Nové pohovky (sice půjčené od sestřenice, ale ona to nevěděla), krásná jídelna, obývák, na zdi obří plochá televize, kde malá sledovala večerníček v HD, husté závěsy, huňatý koberec a obrázky na stěnách.
Koukám, že ses zabydlela, řekla s vyvalenýma očima.
Ano, paní, odpověděla jsem a lila jí čaj do NOVÉ konvičky.
Člověk toho za rok zvládne hodně, když už nemusí obskakovat opilce.
Zakuckala se čajem. V ten moment jsem věděla, že JSEM VYHRÁLA.
Protože za ten samý čas, kdy jsem snášela jejího syna a jeho opilecké výstupy po rodinných návštěvách, jsem s dcerou v náručí dokázala byt zaplnit láskou, pílí a věcmi, které už mi nikdo nevezme.
Moje holčička si hrála spokojeně na koberci. Bývalá tchyně koukala kolem, jako by se octla v jiné realitě. A já srkala čaj a v duchu si říkala:
Děkuju, že jste mi vzali všechno dala jste mi tím vlastně důvod ukázat, co ve mně je.
A co ty? Zažil*a jsi někdy ten pocit naprostého zadostiučinění, kdy tě někdo odepsal a ty jsi nejen přežila, ale dokázala rozkvést?
