Den, kdy jsem šla na rozvod v svatebních šatech.
Když mi můj manžel oznámil, že chce rozvod, s ledovým klidem jsem otevřela skříň a vytáhla svatební šaty.
Co to děláš? zeptal se mě vyděšeně.
Obléknu si tohle na soud, řekla jsem, poprášila šaty, aby z nich spadly poslední stopy zapomenuté romantiky.
Zbláznila ses? Nemůžeš přece přijít na rozvod jako nevěsta!
Ale samozřejmě, že můžu. Ty si taky natáhni ten svůj ženichovský oblek! Jestli ses mi v tom mohl dušovat věčnou lásku, v tom samém se rozvedeš navždy.
Viděla jsem, jak v hlavě loví argumenty, ale jako by mu zamrzly Windows. Dvacet minut na to už šramotil ve skříni, brblal něco pod fousy a lovil sako mezi starými kousky na maturitní ples.
Když jsme dorazili k soudu na Pankráci, ochranka na chvíli zapomněla dýchat. Jedna paní zahulákala: Gratuluju!, načež ji další šťouchla do žeber: Blázenko, vždyť oni se rozvádí!
Soudce málem upadl ze židle, když nás spatřil. Já celá v bílé, závoj, krajka, podpatky, prostě princezna. On smoking, motýlek, naleštěné boty, skoro jak ze svatebního katalogu.
Paní, zakašlal soudce a snažil se nevyprsknout smíchy, můžu se zeptat, proč jste přišla v tomto oděvu?
Protože, Vaše ctihodnosti, spustila jsem hrdě, tenhle muž mi takhle, přesně v tomhle, slíbil, že spolu budeme dokud nás smrt nerozdělí. No, protože jsme zatím oba živí, ale on chce stornovat tuhle smlouvu, zaslouží si, aby se na mě při tom rozvodu díval stejně jako když mi tu věčnou lásku sliboval.
Podíval se na mě a přísahám, měl v očích slzy.
Já tě tenkrát vážně miloval, řekl tiše.
A teď? zeptala jsem se, a hlas mi přeskočil jako rádio na starejch baterkách.
Soudce si odkašlal.
Víte co? Dejte si půl hodinky pauzu. Projděte se venku, promluvte si. A pokud se vrátíte pořád takhle oblečení a budete stále stejně rozhodnutí, rozvod provedeme. Ale cosi mi říká, že jste dva lidi, kteří toho mají ještě hodně co říct.
Vyšli jsme na chodbu. Upravoval mi závoj, který mi sjel trochu na stranu.
Vypadáš nádherně, povídá. Stejně jako tenkrát.
Ty taky nevypadáš k zahození, přiznala jsem. I když jsi pořád trouba.
Stáli jsme tam v soudní síni, jako kdyby nás někdo přepnul do svatebního dne, a nevěděli, co dělat.
Co když bychom, začal opatrně, místo rozvodu šli na svatební dort a připomněli si, proč jsme se vůbec brali?
Možná je láska u nás Čechů právě tohle jít i na rozvod v šatech jako na svatbu nebo jsme prostě dva kakabusové, co věci neumí dělat polovičatě a všechno dramatizují. Každopádně, má to svůj šmrnc a aspoň jsme u soudu rozvířili stojaté vody!
