Dědeček už tu není
Markéta se právě vrátila z další pracovní cesty. Než stačila sundat kabát a vybalit kufr, zazvonil jí telefon. Na displeji se objevilo jméno maminky.
Hlas Lydie Novotné zněl neklidně, ale Markéta tomu nevěnovala pozornost. Možná byla jen příliš unavená.
Markétko, jsi už doma?
Ahoj mami. Ano, právě jsem dorazila. Ještě jsem sotva vstoupila do bytu. Proč voláš? Stalo se něco?
To je dobře. Hlavně že jsi doma.
Markéta hned ucítila, že maminka chce něco důležitého sdělit, ale nějak to odkládá. Jako by nevěděla, kde začít, nebo měla svůj důvod váhat.
Určitě zase sesbírala drby z celého sídliště a teď mi to musí hned sdělit, pomyslela si Markéta, ale teď na to opravdu neměla náladu.
Ze všeho nejvíc toužila složit se do postele a konečně se pořádně vyspat. V noci ve vlaku totiž neusnula.
Z vedlejšího kupé se ozývala parta mladých lidí, kteří už od večera vesele popíjeli.
A po půlnoci rozjeli koncert. Řvali písničky s kytarou.
A nazpívali dokonce i o ní:
Rozkvétaly jabloně i hrušně,
na řeku šel mlžný stín,
na břeh šla mladičká Mařenko,
na břeh, hned k vodám lín.
Kdyby Markéta nebyla tak unavená, snad by se i pousmála Teď si však přála jen jediné aby na kytaře praskly struny. Bohužel, nic z toho.
Mami, já si teď trochu odpočinu, přijdu k sobě a pak ti zavolám zpátky, ano?
Obávám se, že to nejde, povzdechla si maminka.
Nerozumím Proč by to nešlo? najednou se Markéta zarazila. S maminkou nebylo něco v pořádku.
Nepůjde ti odpočinout.
A to jako proč? Byla jsem pracovně pryč. Mám na to právo! Nikam nejdu, nikoho nečekám. Nebo snad něco nevím? Snad mi nechceš přijet znenadání?!
Markétko, dědeček už tu není
Markéta zbledla, křečovitě držela telefon u ucha a pomalu klesla na pohovku.
Takovou zprávu nečekala.
Ráno mi volala sousedka, paní Marie Dvořáková. Nesla mu mléko a našla ho už na zápraží, s rukou na srdci, bez dechu. Asi tam ležel celou noc. Musíme do vesnice, pohřbít dědečka. Sousedé pomůžou. Slyšíš mě vůbec?
Markéta byla zprávou tak otřesená, že sotva něco ze sebe dostala, jen slabé Hm.
Paní Dvořáková obvolala i příbuzné, ale ti odmítli na pohřeb přijet. Prý kdyby tu bylo nějaké dědictví, možná by si to rozmysleli. Takhle nemá smysl utrácet za cestu a čas. A dědečkův dům už stejně nikoho nezajímá. Lydia Novotná na chvíli zmlkla a pak pokračovala: Ani mně se tam vlastně nechce. A dědeček sám řekl, abych v jeho domě už nikdy nebyla. Ani na pohřbu. A víš, že jsem mu slíbila, že tedy nepřijdu. Takže je to na tobě, Markétko. Pojedeš tam, zařídíš vše potřebné?
Ticho. Markéta jen hleděla na stůl, kde ležel dopis od dědečka.
Poslední dopis, podle razítka odeslaný už před měsícem.
Bohužel ho tehdy nestihla vyzvednout, byla totiž na cestách už třetí služební cesta za půl roku a kdoví, jestli poslední.
Firma otevřela pobočku v jiném městě, a všechno bylo na ní. Kolegové se vždy nějak omluvili jedni pro zdraví, druzí kvůli dětem, další kvůli rodině Jen ona neměla žádné závazky.
Markétko, znovu se ozvala maminka. Nechci, aby si sousedi mysleli, že jsme dědečka úplně zapomněli. Měl svá trápení, ale byl to člověk. A ty jsi s ním, myslím, vycházela dobře. Máš tam jet?
Ano, mami. Pojedu. Ale
Markéta vstala, přešla ke stolku, vzala dopis do ruky a zase jej položila.
Mami, nechápu, jak se to stalo? Dědeček vypadal zdravě. Na Nový rok byl plný energie, nestěžoval si.
Markétko, jak já to mám vědět On už měl svůj věk. Mnozí chlapi dneška se důchodu nedožijí a dědeček už měl přes pětasedmdesát. Může být rád.
Markéta milovala svého dědečka. Byla asi jediná, kdo s ním udržoval kontakt. Ani ostatní příbuzní, ani maminka se s ním už dávno nestýkali.
S maminkou to bylo vzájemné: poprvé od smrti Marka dcery otce se už nikdy neshodli. Dědeček jí vyčítal synovu smrt, tvrdil, že ho honila od jedné práce ke druhé, až srdce nevydrželo. Prý kvůli rekonstrukci bytu a chatě, kterou chtěla.
A Markův táta nakonec odcházel na měsíce z domova, aby vydělal koruny navíc. Byl učitel, ale domů se vracel s dárky a výplatou. Jeden rok už se nevrátil. Srdce řeklo dost.
Na pohřbu dědeček plakal jako malé dítě. Všichni byli dojatí, protože rodiče by neměli pohřbívat své děti. Od té doby už maminku domů nenechával.
A tak měl už jen Markétu.
Když chodila ještě do školy, jezdila k němu na prázdniny. Později dálkově dopisovala, protože dědeček neuznával mobily, počítače ani tablety.
Možná právě proto ostatní příbuzní přestali s dědou mluvit. Kdo by dnes psal dopisy? Je snadné napsat mail, zavolat.
Všichni si mysleli, že se dědečkovi pomátlo. Že po smrti ženy a syna už to nebyl on.
A v posledním měsíci to prý vypadalo ještě podivněji. Ani paní Dvořáková ho oněch dnů už nedokázala plně pochopit.
Začal chodit a mluvit s kocourem.
Na tom by nebylo nic zvláštního jenže toho kocoura nikdo nikdy neviděl.
Po hovoru s maminkou hodila Markéta mobil na postel a rozplakala se. Tolik chtěla k dědečkovi přijet ale příležitost už mít nebude. Zas a znova jí pracovní cesty odřízly od minulosti.
Šéf v práci se jen usmíval na její stížnosti:
Podle zákona, Markéto, mám na služební cesty právo. Nelíbí se vám? Můžete dát výpověď. Kdo vám dá jinde tolik peněz?
Odměna byla vážně dost vysoká, proto to Markéta trpně snášela. Žádoucí osobní život na ni stejně nečekal, tak proč by neměla dávat přednost práci? Ale v hloubi duše ji to trochu bolelo.
*****
Na hřbitově probíhalo vše podle zvyklostí: po krátké tiché vzpomínce muži pomalu spouštěli prostou bílou rakev slabě pokrytou vínovým sametem do jámy. Stačilo už jen pár hrstí hlíny, po nichž ji chlapi zahrabou.
Čerstvé květiny, věnečky a nová mohyla. To už je opravdu vše? nedocházelo Markétě. Dědeček ještě byla teď není.
I když vlastně ještě čekal smuteční oběd, kde bude mnoho piva, slivovice a hezkých řečí na zesnulého.
Právě díky vzpomínkám a těmto slovům u stolu dnešního i příštích bude dědeček žít dál. Už ne mezi lidmi, ale v paměti těch, co ho znali.
Po jídle se vsi s bolavým srdcem rozcházeli. Někdo šel domů, někdo do Jednoty
A Markéta najednou zůstala docela sama. Byla plná smutku Nezvládla jsem to. Nepozdravila jsem dědečka naposled
Aby přišla na jiné myšlenky, pustila se do práce. Důsledek domova: otevřela okna, umyla staré dřevěné podlahy, otřela prach, smetla pavučiny z podhledů a schovala zbytky jídla do lednice.
Dům měl svůj tichý, selský půvab. Navzdory absolutní jednoduchosti působil útulně a domácky.
Z okna sledovala, jak se stmívá. Na zápraží vdechla sluncem rozpálený venkovský vzduch.
Prošla zahradu záhony byly prázdné, nestihl už nic zasít. Jako by tušil, že letos už nebude třeba
V sadu kvetly jabloně, keře rybízu a malin. Dědeček nikdy nenechával půdu ladem. Vždy přece říkal: Země si to zaslouží.
Kdo se teď o tohle bude starat? povzdychla si Markéta.
Posadila se na lavičku pod jabloní a zavolala mamince, že dědečka doprovodila do posledního.
Dobře jsi to udělala, Markéto. Jakýkoliv byl, byl to člověk.
Choval se normálně, mami. Jenom měl moc bolesti. Už na něj nezůstávej naštvaná. Táta mu byl vším.
Ale Markétko, já mu to už dávno nevyčítám Jen ať má klid. Ty se radši zeptej, kdy se vrátíš zpátky domů?
Ani dnes, ani zítra. Vzala jsem v práci volno, chci tu ještě zůstat. Potřebuji ticho, po rušném Brně. A je tu devátý den po pohřbu, přijíždíš?
Ale Markét, jak bych tu cestu zvládla? Právě začala zahrádkářská sezóna.
Fajn. Jen ti připomínám, že tu leží i tátův hrob. Nebyla jsi tu ani jednou.
Já navrhovala, aby byl pohřeb v Brně, ne tady. Ale dědeček mě neposlouchal Jé, už začíná můj seriál. Zavoláš, když bude něco nutného?
Markéta se pousmála.
Její máma, jako vždy, v pravou chvíli našla výmluvu.
V domě si uvařila čaj rybíz, máta a meduňka, jak děda sušil na půdě. Napila se a šla spát.
Před spaním vytáhla z kabelky dědečkův dopis. Už ho četla, hned v první den po návratu z cesty. Jenže ten dopis v ní vyvolal zvláštní pocit.
Normálně jí děda psal o sobě tentokrát vyprávěl jen o nějakém kocourovi.
O jakém asi? Vždyť žádné zvíře nikdy neměl k přírodě byl spíš odtažitý.
Právě proto otevřela dopis ještě jednou, tiše četla.
A zase: samá zmínka o nějakém Černíčkovi. Ale kde se tu vlastně vzal?
Představ si, vnučko, Černíček má rád mléko. Říkali, že dospělým kocourům se mléko nehodí, on ale vypil už skoro půl litru. Musím zas poprosit sousedku. Obvykle mi tři litry vystačí na celý týden, teď třetí den a už musím znovu. Ale alespoň si Marie vydělá, mléko jí platím. Černíček je hladový, nevím už, co mu dát. Lednice prázdná. Ale zajímavé je, že se dál přede mnou skrývá. Vlastně jsem ho pořádně ani nespatřil. Jen stín se mihne ke kůlně. Den, noc, koukám není vidět. Jen tuším jeho oči v zádech. Moc bych tě rád viděl, možná se ti povede ho odchytit. Nebo zvládneme spolu. Jistě mu někdo ublížil, proto lidem nevěří.
To bylo jen zlomek z dopisu o neviditelném chlupáči.
jenže kocoura Markéta nenašla. Ani v domě, ani na zahradě, nikde.
A už tu byla několik dní. Kdyby tu byl kocour, nemohl by jí uniknout.
Snad jen ten pocit cizího pohledu na zádech, o kterém psal dědeček, dnes opravdu cítila. Kolikrát se otočila ale nikoho neviděla.
Zítra se musím optat Marie, co je zač ten Černíček
*****
Probudila se na svítání.
Za zataženými závěsy se nesměle protahovaly první paprsky a venku štěbetali vrabci, kokrhali kohouti. Prostě normální venkovský začátek dne.
Markéta vstala, otevřela dokořán okno, zavřela oči a poslouchala ty zvláštní zvuky, na které ještě nebyla zvyklá.
Vzpomněla na dětství, na prázdniny u dědečka, na společné stavění budek pro sýkorky. A taky na sousedku, ke které chtěla jít kvůli kocourovi.
Jaký kocour? podivila se Marie Dvořáková.
Ani já nevím Nějaký Černíček. Na jaře ještě o něm ani slovo, ale teď v dopise byl jen on.
Ále, plácla se do čela Marie, asi mi to dochází. Před měsícem začal dědeček s nějakým kocourem mluvit. Šla jsem kolem, slyšela jsem to. Prosil ho, ať se ukáže. Nakoukla jsem přes plot a nebylo tam živáčka. Druhý den to samé. Pak už si s ním povídal skoro každý den. Taky mu říkal Černíčku. Ale víš co, nikdo toho kocoura nikdy neviděl. Ani při návštěvě v domě, ani na dvoře. Často jsem nosila mléko, koláče, na čaj. Když jsem se zeptala, odpovídal, že kocoura ukáže, až ho chytí. Myslím, že na stará kolena přišel o rozum. Vždyť kdyby byl skutečný, někdo by ho přece viděl, no ne?
Možná Ale nemyslím, že by se dědečkovi pomátlo. S hlavou byl v pořádku. Jen asi něco nevíme. Nebo se Černíček umí schovat, až ho nikdo nezahlédne. Mimochodem, nemizeli tu v okolí kočky? Nemáte někdo černého?
Právě že ne. A černých kocourů tu vůbec nikdo nemá.
Po rozhovoru se pustila do dvora a myslela na záhadného kocoura, o němž dědeček tak psal a kterého nikdo nikdy nespatřil.
To je vážně divné. Pokud existoval, kde zmizel?
Tím časem jedno černé stvoření, pečlivě schované, po očku pozorovalo Markétu.
Už dávno ji sledoval. Ze všem lidí, co se tu pár dnů motalo, právě ona ho přitahovala nejvíc. Něco v ní mu bylo povědomé
Třeba proto, že připomínala dědečka. Toho, co mu poslední měsíc dával mléko, maso, kousky sekané i salámu.
Na oči se jí zatím Černíček nechtěl ukázat, opatrně vyčkával.
Správně dědeček usoudil, že se bojí lidí. Jako malé kotě zažil jen bolest, větší už poznal, co znamená letící klacek nebo kámen. Proto raději bloudil vesnicemi, dokud nenašel nový, třeba už poslední, domov.
A dědeček byl jiný než ostatní. Laskavé oči a uklidňující hlas.
Naslouchal mu, kdykoliv dědeček vyprávěl pod jabloní či při práci na dvoře. Bylo mu toho člověka líto.
Ale přece jen strach z lidí byl mocnější než touha přiblížit se.
A teď je mu líto, že se nikdy nestihli blíž seznámit. Už byl skoro připravený vyjít, jenže jednoho dne přišel konec.
Černíček poznal zápach smrti hned. Skákal na dveře, ale byly zavřené. Pokoušel se o okna taky marně. Zůstal sedět na prahu až do rána, tichounce naříkal.
Nyní sleduje dívku, která voní městem, ale v duši má cosi vesnického, známého Jako děda. Cítí z ní dobro srdce neotupělé časem.
Ale zatím zatím se neodvažuje. První dojem klame.
Jenže jednoho dne, právě na devátý den po pohřbu, se nechal nechtěně spatřit. Možná to tak nahoře chtěli.
Ten den bylo na dvoře zase plno, Černíček se skrýval. Když odešli, v uvolněné náladě zapomněl na ostražitost a Markéta ho zahlédla.
No konečně, Černíčku! Tak dědeček ti nevymýšlel. Pojď, seznamíme se!
Ale jakmile se přiblížila, kocour zmizel a déle se neukázal.
Tak už pojď, Černíčku, neboj se smála se, nakukovala do keřů. Zítra už musím domů, ráda bych tě poznala, neboj.
To zaslechla i Marie Dvořáková, která nesla Markétě pár frgálů na cestu.
Uslyšela Markétin hlas, přišla k plotu, podívala se dovnitř.
Markétu našla, ale kocoura žádného.
No teda Teď už i ona mluví s neviditelným kocourem. Jsou nemoci dědičné, nebo létají vzduchem?
Po obědě zakrylo slunce modročerné mraky. Vzduch naplnila tísnivá hrobová tichost, rušená jen vyplašeným kvokáním slepic u Marie a vzdáleným rachotem hromu.
Chystá se bouřka, zamračila se Markéta, to zas bude fičák.
A skutečně se blížila ne ledajaká bouřka, ale pravá moravská vichřice vichr a průtrž mračen na spadnutí. První těžké kapky dopadly, sotva na to pomyslela.
Kocoura volala několikrát do domu marně.
Černíček se krčil v úkrytu, s ušima sklopenýma k zemi, chvěl se v dunění bouřky
Bál se. Bouřek se bál víc než lidí.
*****
Déšť bušil na střechu, chvilkami zuřivěji, jindy zase splýval do monotónního šumu. Venku už byla tma, Markéta se převalovala v posteli a nemohla usnout.
A pak rána jak z děla!
Vyskočila, vystrašeně hleděla k oknu. Tak silný hrom ještě nezažila; a to nejen hrom!
Za oknem šlehaly blesky, místnost byla bíle ozářená.
Závěsy v průvanu lítaly a jen co pomyslela, že by okno měla zavřít v tu ránu uviděla dvě planoucí oči v otevřeném okénku.
Ježiši! vykřikla a zaletěla do kouta.
Ještě než se rozkoukala, v pokoji prolétlo něco mokrého a černého. Přehnalo se jí kolem nohou, vklouzlo do skříně a hned zpět pod postel.
To byl přece Černíček!
Natáhla se pod postel a opravdu skrčený, celý zmáčený kocour. Ten samý černý, co spatřila na dvoře.
Dalo jí velkou práci ho vylákat, ale dokázala to.
Pak ho osušila starým ručníkem, vzala ho na postel a zatímco za zavřeným oknem řádila bouřka, oni dva se navzájem zahřívali svým teplem.
Najednou rachot a blesky nebyly vůbec tak strašné.
*****
Markétu ráno vzbudilo škrábání na okno. Jasně Černíček.
Zataženými závěsy prostupovalo slunce, bouřka byla pryč.
Kam to míříš, kamaráde? ozvala se Markéta s úsměvem, když viděla kocoura na parapetu.
Černíček ztuhl.
Pak jí pohlédl přímo do očí jakoby se omlouval za včerejší slabost.
Mňáu zamňoukal, drápky bušil na okénko, jako by ji žádal, ať ho pustí ven.
Ale kdepak, žádný útěk bez snídaně. A pak si to můžeš rozmyslet chceš tu zůstat, nebo jet se mnou do Brna. Myslím, že by si to děda přál. Ale je to tvá volba. Doufám, že dobře vybereš.
Dala mu najíst, pustila ho ven a sbalila si věci. Do odjezdu autobusu zbývalo pár hodin.
Když potom vyšly z domu, na prahu už na ni čekal Černíček.
Vyskočil jí k nohám, díval se jí do očí a otíral se o ni. Rozhodl se pojede s ní do města. Protože ona skutečně nekouše. Protože jen kvůli ní se naučil, že není třeba se bát lidí i bouřek
A taky už nechtěl pořád jen utíkat. Chtěl být prostě kočkou v teplém domově.
No vidíš, chytrý kluk, Markéta se usmála. Věděla jsem, že to uděláš.
Když si Marie Dvořáková všimla Markéty s kocourem (přišla jí vrátit klíče od domu někdo tu musí občas dohlédnout), byla v šoku:
To je ten…ten kocour?
Přesně ten, přikývla Markéta. Takže mého dědu jste pomlouvali zbytečně. Měl rozum v pořádku, jen Černíček byl bázlivý. Lidi se bál, bouřky ještě víc. Teď už bude dobře.
Tak to tedy Já už si myslela No, Markétko, neplač. O dům se postarám. Přijedeš zase někdy?
Určitě. My s Černíčkem rozhodně přijdeme. Jak často, to nevím, ale vrátíme se.
To je dobře. Vezmi si ještě na cestu koláče.
Děkuji, paní Marie. Za všechno.
Když jely autobusem, Markéta zvedla hlavu k nebi a na okamžik zahlédla v oblacích dědečkovu tvář.
Dokonce i Černíček, který jí ležel na klíně, přitiskl packy ke sklu a zadíval se vzhůru.
Ta tvář na ně shlížela s láskou, možná i mrkala.
Pak autobus popojel a oblak zmizel. A i kdyby si to ti dva jen představovali, na tom vlastně nezáleží.
Nejpodstatnější je, že věděli: děda neodešel nadarmo. Žije v jejich představách i v srdci. Ať je kdekoliv, je spokojený protože jeho vnučka a tajuplný kočičí přítel se konečně našli.
