Dědeček už není
Michaela se právě vrátila z další služební cesty a nestihla si ani sundat kabát, natož rozbalit kufr, když jí zavolala maminka.
Eva Nováková, její matka, měla v hlase nezvyklé napětí. Michaela tomu nejprve nepřikládala větší význam.
Možná kvůli únavě, která ji celé tělo svírala.
Míšo, zlati, už jsi doma?
Ahoj, mami, jo, právě jsem dorazila, konečně. Ještě jsem si ani boty nesundala. Copak se děje? Něco s tebou?
Je dobře, že už jsi zpátky…
Michaela hned cítila, že mamá něco skrývá, ale z nějakého důvodu to nemůže nebo nechce říct narovinu. Váhala, co se asi stalo nebo co si její matka zase vyslechla od sousedek na dvoře a teď se nemůže dočkat, až jí všechno povypráví Ale ona na to opravdu dnes nebyla naladěná.
Ze všeho nejvíc toužila padnout na postel a pořádně se vyspat, protože v noci v rychlíku oko nezamhouřila.
V sousedním kupé se totiž vezla banda čtyř mladíků, kteří večer protáhli hlučným popíjením.
A po půlnoci si ještě přitáhli kytaru a rozjeli koncert. Vyřvávali i polské a slovenské šlágry.
Jednu o katy a třešňových sadech zpívali taky:
Na břehu řeky kvetly jabloně, přes hladinu se vznášel dým… Michaela vyšla na vysoký břeh, neslo se tenkou stěnou vagónu.
Kdyby měla Michaela lepší náladu, asi by se i zasmála. Ale teď by nejradši ty struny pořádně přetrhala. Bohužel vydržely až do cíle.
Mámo, já se teď natáhnu, trochu se dám dohromady, odpočinu si, a pak ti cinknu, jo? Povídat si můžeme klidně večer, platí?
Bojím se, že to tentokrát nepůjde, povzdechla si máma.
Jak jako “nepůjde”? až teď Michaela zpozorovala v hlase něco zvláštního, co ji konečně probudilo.
Ty si neodpočineš.
To snad není možný, jsem po cestě vyřízená. Nikam se nechystám, návštěvy nečekám Nebo se na mě řítíš neohlášená ty? Doufám, že ne!
Míšo dědeček už není…
Michaela zbledla, pevně přitiskla telefon k uchu a pomalu se sesunula na gauč.
Na tohle nebyla připravená. Ani v nejhorším snu.
Ráno mi volala jeho sousedka, paní Marie Vondráčková Chtěla mu donést čerstvé mléko. Ale pan Jiří Holub už tam jen ležel, na prahu s rukou na srdci. Nadechl se naposledy. Asi tam tak ležel celou noc. Musíš co nejdřív do vesnice, pohřeb zařídit. Sousedé, když tak, pomohou. Slyšíš mě, Míšo?
Byla tak v šoku, že se zmohla jen na tiché Hm.
Paní Vondráčková prozvonila všechny jeho příbuzné, ale nikdo z nich jet na pohřeb nechce. Prý kdyby jim něco odkázal, tak by popřemýšleli, ale takto to nestojí za nervy ani za pár korun. A dům po dědečkovi je už tolik let stejně k nepotřebě. Eva si odkašlala a pokračovala: Ani mě se tam nechce, popravdě. Vždyť mi Jiří sám řekl, že už mě nechce vidět a to platí i pro pohřeb. Já mu slíbila, že mu tuhle poslední přání splním. Takže jediná naděje, že pojedeš ty, dcero. Dokážeš, že na něj rodina nechce zapomenout?
Na druhém konci bylo ticho. Michaela také mlčela. Zadívala se na noční stolek, kde ležel dopis.
Poslední dopis od dědečka, poslaný podle razítka už před měsícem.
Nenašla ho dřív, protože byla mimo, pořád v jiné služební cestě.
Za poslední půlrok už třetí výjezd. V práci z ní udělali hlavní problémovou řešitelku, kolegové se vždycky vymluvili na děti, zdraví nebo jiné závazky…
Míšo ozval se matčin hlas. Nechci, aby si sousedé mysleli, že jsme na dědu už zapomněli. Byť byl někdy protivný, byl to člověk, a ty jsi s ním vycházela dobře. Tak co mám říct paní Vondráčkové? Jedeš?
Ano, pojedu hlesla Michaela, zvedla dopis a nesla ho v rukou.
Já to nechápu, mami. Vždyť byl zdravý! Když jsem za ním byla o Vánocích, byl čilý, nestěžoval si.
Víš, dítě, kdo ví Věk nezastavíš. Dneska se mnoho chlapů důchodu ani nedožije, a děda už měl skoro osmdesát. Má se na co vzpomínat. Nechť mu země česká lehká je
Michaelou otřásl hluboký smutek. Dědečka milovala byla snad jediná, kdo s ním ještě z rodiny udržoval kontakt.
Ani matka, ani další příbuzenstvo s Jiřím Holubem poslední roky nepromluvili.
U mámy to bylo jasné měli vzájemnou nevraživost. Dědeček jí nikdy neodpustil smrt svého syna. Vinu v ní viděl vždy.
Matka kdysi Anděla, Michaelina otce, donutila opustit učitelství a odejít na montáže, aby vydělával víc. Chtěla zrekonstruovat byt, koupit chalupu, chtěla hezký život. Anděl po něm toužil taky, tak jezdil na montáže, domů se vracel s dárky a korunami.
Až jednou se nevrátil. Srdce selhalo.
Na pohřbu dědeček plakal, ne, on spíš vyl jako zvíře, až se třásla celá obec. Všichni cítili tu hrůznou nespravedlnost rodiče by neměli pohřbívat děti.
Od té doby si s Evou nepromluvili a Jiří přísahal, že ji v domě už nikdy nechce.
Dobře tak! vyštěkla tehdy Eva. A není to moje vina. Chlap má peníze vydělávat. A to srdce? Nikdy si nestěžoval, tak jak jsem to měla vědět?
Jiří měl tehdy co dělat, aby ji s prknem po ruce neuhodil.
Jediný kontakt držel už pak jen s vnučkou a tu miloval. Michaelu bral na letní prázdniny, a když vyrostla, vyměňovali si dopisy. Moderní technologie Jiří Handl nikdy neschvaloval žádný mobil, tablet, počítač. Právě i kvůli tomu s ním ostatní nechtěli mít nic společného.
“To je dneska normální, psát si v jednadvacátém století papírový dopisy?” divily se sousedky z vesnice.
Poslední měsíce jeho života ale vesnice začala šeptat, že Jiří zešílel. Dokonce jeho největší obránkyně, paní Marie, začala pochybovat, když viděla, jak dědeček sedává na prahu a mluví s kočkou.
Jenže co je fakt zvláštní nikdo nikdy tu jeho černou kočku neviděl.
Po hovoru s matkou Michaela dlouho zírala do stropu, a pak se rozplakala.
Tohle léto chtěla za dědečkem přijet, tolik se těšila Ale nestihla to. Pořád byla v práci, úkoly, cesty, sama pod tlakem šéfa.
A na všechny její stížnosti se šéf jen usmíval:
Podle zákona, Michaelo, vám dáváme všechno, co musíme. A kdyby nebylo po chuti, napište si žádost o ukončení. S takovou mzdou těžko něco lepšího najdete.
A mzdu měla opravdu slušnou. To možná proto tolik vydržela. Přesto jí chyběla lidskost, uznání i klidné dny. Ale každý jednou skončí i těchto kolotoč aspoň tomu chtěla věřit.
*****
Ve vesnickém kostele všechno proběhlo v tiché úctě. Po krátké modlitbě, když poslední hřebík zatloukli do víka rakve potažené bordó látkou, opatrně ji lanem spustili do země.
Stačilo už jen hodit hrst hlíny a bylo hotovo.
Čerstvé kytice. Věnce. Čerstvá hrobová zem.
Opravdu je konec? Michaela tomu nemohla uvěřit. Byl tu a už není
Ale čekala ještě smuteční hostina, kde se bude pít Becherovka a slivovice, vzpomínat na zesnulého a mluvit o něm hezky. Právě skrze tato slova, historky a vzpomínky, teď i příště, bude dědeček dál žít alespoň v myslích těch, kdo ho znali.
Když došlo i na poslední kousek jídla a poslední štamprdle, vesničané jí ještě jednou vyjádřili soustrast a začali se rozcházet.
Někdo domů, někdo do Jednoty.
Za chvíli Michaela osiřela. Bylo jí teskno, hořko a neskonale samotno.
Zase nestihla… Nedojela jsem za dědou, než odešel povzdechla si Michaela a šla se trochu zaměstnat.
Nejdřív pořádně vyvětrala, pak vytřela dřevěnou podlahu, oprášila regály, ometla pavučiny pod stropem, uklidila ze stolu zbytky do lednice.
Dýchalo se hned o něco lépe.
Dědečkův dům byl prostorný a poctivý, jak to na české vesnici bývá. Skromný, ale útulný. Z okna vyhlédla do večera, dýchla čerstvý vzduch a vydala se zkontrolovat dvůr. Nic zvláštního záhony v zahradě připravené, ale zatím neosázené. Možná už tušil, že další sezónu nestihne v sadu mu nakvétaly jabloně, maliníky, rybízy.
Kdo se teď o to postará? pomyslela si Michaela.
Sedla pod jabloň a zavolala matce. Popsala pohřeb.
Dobře jsi to udělala, zlato, povzdechla si Eva. Byl to člověk, jaký byl, ale zůstal tvůj děda.
On byl dobrý, mami. Jen utrpení zažil Ani na něj nezůstávej ublížená. On prostě miloval tátu víc než cokoli a ztratil ho. Tobě ublížil slovem, ale v srdci byl jiný.
Už je to dávno, Michaelo. Ať odpočívá v klidu. Ty mi ale řekni, kdy se vrátíš domů? Zítra nebo ještě dnes? Nebojíš se tam sama?
Ne, domů hned nejdu. Beru si několik dní neplaceného volna zůstanu tady. Potřebuju klid a za devět dní je výročí. Nechceš dorazit aspoň tehdy?
Kam bych v tomhle čase jela? Vždyť mám teď práci na chatě, znáš mě. Navíc, kapitán Vondráček už na mě čeká A na toto místo tie za svým tátou už léta nejdu… Pohřbívat Andreje bylo pro mě peklo a ještě ho mít tady na vsi, ne ve městě.
Jak chceš. Jen ti připomínám, že tu leží i otec. Od pohřbu jsi za ním ani jednou nepřišla.
Míšo, začal mi seriál. Jdu se dívat… Kdybys cokoliv, zavolej!
Michaela se pousmála.
Když máma nemá co říct, vždycky si najde jinou výmluvu.
Doma si Michaela zalila bylinkový čaj směs lístků rybízu, máty a meduňky, které našla ve spíži vypila ho a šla spát.
Než usnula, z kabelky vytáhla dopis od dědečka. Už ho samozřejmě četla hned, když se vrátila z cesty, ale nechápala z něj skoro nic.
Jindy Jiří psal o sobě, tentokrát však vyprávěl o nějakém kocourovi.
Jakémsi Černíčkovi.
Že prý:
“Představ si, vnučko, Černíček má rád mléko. Lidé říkají, že dospělým kočkám mléko neprospívá, ale Černíček včera vypil půl láhve. Budu muset zase paní Marii poprosit, ať něco donese. Obvykle mi třílitrovka vydrží týden a teď druhý den musím pro další. Ale ono to půjde, platím ji za každou sklenici. Černíček bývá hladový. Nevím už, čím ho krmit, lednice prázdná… Ale stále se přede mnou schovává. Viděl jsem ho spíš koutkem oka, než doopravdy. Černé něco přeběhne ke kůlně a je pryč. Hledal jsem ho za dne, v noci s baterkou, ale nikdy ho nevidím, jen na zádech cítím jeho pohled, kočičí. Těším se, až přijedeš, vnučko, třeba se ti podaří ho chytit, nebo spolu. Možná kdysi mu lidé ublížili, když se nás tak bojí…”
To byla jen ukázka, celé psaní se točilo okolo toho záhadného kamaráda. Michaela ale nenašla v domě ani na dvoře nic, co by připomínalo, že tu žil kocour.
Až na ten zvláštní pocit ten kočičí pohled na záda, o kterém dědeček psal, pocítila dnes několikrát. Několikrát se i otočila, ale nikdy nic.
Musím se zítra zeptat Marie na Černíčka
*****
Probudily ji první sluneční paprsky, co se kradly skrz záclony. Slyšela švitořit vrabce, kdákat slepice ve vedlejším dvoře obyčejné ráno na vsi.
Otevřela okno dokořán a zavřela oči, nasávala všechny ty dávné zvuky a vůně a vzpomněla na dětství. Jak s dědou dělali ptačí budky, jak ji vozil na kole do sadu
A hlavně, chtěla jít za paní Vondráčkovou zjistit, co je zač ten Černíček.
Jakýpak kocour? podivila se Marie.
Já nevím Nikdy mi o něm dřív nepsal. Ale v posledním dopise jen samý Černíček.
Jé, už vím! plácla se do čela. Zhruba před měsícem začal děda s kocourem povídat. Slyšela jsem ho na zahrádce, jak ho láká. Přes plot jsem koukla a nikoho neviděla. Další den znovu. A pak mluvil se svým neviditelným kamarádem každý den, třeba o ženě, o synovi. A říkal mu opravdu Černíček. Nejen já, i další lidi to slyšeli. Ale kocoura nikdo nikdy neviděl, ani u něj doma. Kdykoliv jsem donesla mléko nebo koláč, ptala jsem se na něj. Vždycky odbýval, že jednou ho ukáže, až ho chytí. Já myslím, že už na stará kolena začal blouznit. Kdyby tu kocour byl, někdo by si ho přece všiml, no ne?
Michaela přikývla. Nešlo jí to do hlavy. Děda měl s pamětí v pořádku, jen něco jsme nepochopili?
Celý den se snažila zapomenout, zaměstnávala se na dvoře, v duchu stále řešila záhadného kocoura. Jestli tu byl, kam šel?
A právě tehdy, schován v houští, ji sledoval Černíček.
Tenhle černý kocour, vystrašený a nedůvěřivý k cizím, hned ji rozpoznal. Ze všech, kdo chodili po statku, zaujala ho právě ona. Něco v ní, pohled, gesto, připomínalo mu dědu
Jiří měl laskavé oči i hlas, a Černíček nacházel klid při jeho vyprávění na lavičce pod jabloní, i když mu nikdy nevěřil natolik, aby se ukázal. Lidé mu v životě ublížili, často po něm házeli klacky nebo kameny.
Od té doby jen přebýval po vsích, hledal domov.
Až tady, kradmo, poslouchal dědu, kterého mu bylo líto. Vyrostla v něm důvěra, že snad jednou se ukáže.
Ale už to nestihl. Jen vycítil, že smrt se blíží. Dveře zamčené, okna zabouchnutá zůstal před domem a celou noc na prahu tichounce naříkal.
Od té doby si držel odstup, ale Michaelu pozoroval.
Možná má i ona dobré srdce? Ale ukázat se jí netroufal.
Až při devátém dni mší, při vzpomínkové hostině, kdy už všichni odešli, si Michaela všimla mihnutí černého stínu.
Tak přece jsi to byl ty, Černíčku! Tak děda nelhal! Pojď blíž, neboj se, jen si tě pohladím!
Ale jak se kocour mihnul, už ho mezi maliníkem nenašla.
Jsi pěkný zbabělec, smála se Michaela, nakukovala pod křoví. Zítra musím už domů, ale tolik bych tě chtěla aspoň zahlédnout!
Její monolog slyšela paní Marie, která nesla koláče na cestu. Když viděla, že Michaela povídá se vzduchem, znejistěla.
To snad není možné teď i ona! Psychické poruchy tady řádí jak chřipka!
Po obědě se nebe zatáhlo do černa, slepice splašeně kvokaly, obcí se rozléhal vzdálený hrom. Michaela se zamračila.
To nevěstí nic dobrého. Asi přijde bouřka.
A taky přišla. Opravdová letní vichřice. Ještě než stačila zavřít všechna okna, začalo do chalupy padat první kapky.
Mraky hřměly, blýskalo se, vítr pleskal záclonami. Michaela byla neklidná, pak to prásklo obzvlášť silně a v tu ránu spatřila v okně dvě zářící oči.
Ježišmarjá! vyjekla Michaela a stáhla se ke stěně.
Něco mokrého a černého vlétlo oknem dovnitř, proběhlo kolem nohou, usadilo se pod postelí
To je Černíček!
S velkým přemáháním ho zpod postele vytáhla, osušila a opatrně ho vzala do postele. Zatímco venku zuřila bouře, kocour a dívka se vzájemně zahřívali. Hromy a blesky už nebyly tak strašné.
*****
Ráno Michaelu probudilo škrábání na okenici. No jasně, Černíček.
Paprsky slunce osvítily pokoj byla po bouřce.
Kampak bys chtěl, zlatíčko? usmála se na černého kocoura na parapetu.
Kocour se zastavil. Hleděl na ni omluvně.
Mňau… zamňoukal a škrabal okno prosil, aby mohla ven.
Ještě jsi nesnídal! A pak rozhodni se, chlape: chci, abys zůstal, ale když budeš chtít jet se mnou, děda by měl radost. I já. Ale rozhodnutí je na tobě.
Nakrmila ho, otevřela vchod a začala balit na cestu.
Když vyšla před dům s taškou, na prahu už čekal Černíček. Otřel se o její nohu, zamňoukal, zadíval se jí do očí. Rozhodl se pojede do města.
Tak je to správně, usmála se Michaela. Přesně to jsem čekala.
Když nesla klíče od domu paní Marii, která měla občas na domek dohlédnout, sousedka užasla.
To je on? Ten kocour?
Přesně tak. Děda neměl hlavu popletenou. Jen měl prostě velmi plachého kamaráda. Lidi se bál, bouřek taky. Ale teď už bude všechno dobré.
No vida! Já už vážně myslela, že Jiří se pomátl Všechno bude v pořádku. Přijedeš ještě někdy?
Jasně, my s Černíčkem se vrátíme. Neříkám kdy, ale přijedeme.
Vem si koláče na cestu
Děkuji za všechno, paní Marie.
A když Michaela seděla v autobuse s Černíčkem na klíně, na nebi spatřila v bílé letní kupě mraků tvář dědečka.
Kocour na to okno také zíral a přitiskl se ke sklu.
Ta tvář se usmívala, snad i pozdravila.
Autobus se rozjel, mrak zmizel.
A i kdyby si oba něco namlouvali to už nebylo důležité.
Děda nežil jen v jejich vzpomínkách. Michaela i kocour dobře věděli, že je s nimi. Ať už kdekoliv, Jiří Holub by měl velkou radost, že jeho milovaná vnučka a jeho tajuplný, plachý přítel k sobě konečně našli cestu.
