Monika vychovala své dvě dcery úplně sama. Jejich otec zemřel, když byly malé, a Monika se už nikdy znovu nevdala. Měla zkrátka strach, že by nový manžel mohl ublížit jejím dětem a kdyby musela volit mezi manželstvím a dětmi, vždycky by si vybrala děti.
Nejstarší byla Renata, mladší Sára. Není proto divu, že se Renata vdala brzo a zanedlouho porodila dceru Ingu. Nastěhovala se do bytu svého muže, ale tahle pohádka nevydržela dlouho. Po několika letech, s dítětem v náručí, se Renata potupně vracela do Moničina bytu.
Sára, její mladší sestra, byla z Renaty pěkně naštvaná. Myslela si totiž, že se Renata vrátila schválně, aby ji vytlačila z bytu. Jenže to nebyla pravda, Renata byla vážně nemocná, lékaři jí diagnostikovali rakovinu. Inga zůstala v péči babičky Moniky.
Sára byla v té době už vdaná a měla dvě děti. Jedna starší teta Moniky jí nabídla svůj byt, a tak se Sára dlouho nerozmýšlela a hned si ho na sebe přepsala s tím, že kdyby se cokoli stalo, nebude si nárokovat byt své matky.
Renata zemřela, když bylo Ingě sedmnáct. Potom onemocněla i babička Monika. A jednoho dne přišla Sára a zeptala se Moniky: Kdo převezme tenhle byt, až odejdeš?
Jak kdo? Inga ho dostane. Je sama, máma jí odešla a s tátou nemá žádný kontakt. Nemůže přece skončit na ulici.
Ale co tím myslíš, ona je jen tvoje vnučka a já tvoje dcera. A mám dvě děti. Inga vyroste a koupí si vlastní byt. Dej mi zpátky můj byt, řvala Sára až se byt otřásal.
Ne. Dohodly jsme se jinak už dávno.
Tak už nikdy nepřijdu.
Sáře bylo jedno, jestli dospívající Inga má čas na domácí úkoly nebo jestli může pečovat o nemocnou babičku. Od chvíle, kdy nedostala byt, přestala s Monikou úplně komunikovat.
