SAMA SOBĚ DÁREK
Ivana Novotná pohledná, modrooká brunetka kolem padesátky, postava krev a mlíko, i když s boky naznačujícími, že české buchty má opravdu ráda stála u okna hotelového apartmá v pětihvězdičkovém hotelu v Mariánských Lázních. Zvolna srkala ořechový likér a v hlavě jí vířily myšlenky:
Tak jsem se dočkala… Svobodná ženská v nejlepších letech, sama, v pokoji, kam si normálně jezdí milenci užívat. Ještě že mám apartmá kdybych spala v motelu s výhledem na parkoviště, už by to byla úplná blamáž…
Ivana byla přesvědčená, že romantika u ní skončila před dvaceti lety, někde mezi posledním odchodem syna z domova a dospíváním dcery. Muži se v jejím životě sice občas objevili, ale každý vztah končil stejným zklamáním, až se přesvědčila, že láska není pro ni.
A pak se zjevil on neznámý rytíř z internetu. Psal jí zprávy, ze kterých jí hořely tváře a narovnával se jí automaticky hřbet. Takové věty by si nejradši natiskla a pověsila na ledničku pro povzbuzení i odstrašení od nočních nájezdů za jídlem. Ivana si někdy říkala, že její pisatel je buď členem literárního kroužku, nebo má až moc volného času.
Znovu se stala Ivuškou. Koupila šaty, ze kterých kolegyně zelenaly závistí, podprsenku za cenu letenky do Londýna a dokonce začala chodit do posilovny. Dřepovala tak energicky, jako kdyby závisela budoucnost české státnosti jen na ní.
Jestli mě ty dřepy položej, pohřběte mě v těch šatech. Ať Pepa pukne závistí! vtipkovala na účet exmanžela kamarádkám.
Vyvrcholení očekávání přišlo: setkání. Dopadlo skvěle. Detaily zůstávají mezi čtyřma očima. Stačí říct, že když pak Ivana koukala do zrcadla, dívala se zpět omládlá a šťastná Ivuška.
Druhé setkání? Už tak růžové nebylo. Vybrali si klidné zákoutí v Litoměřicích, malebné městečko pro romantiku jak dělané. Ivana plánovala, těšila se, připravovala, ale jemu náhle vyskočil tlak a skončil v nemocnici. Ona pak seděla sama v cizím městě. Osud se zasmál: Holka, nebuď naivní.
S pohledem upřeným do lázeňského parku a sklenicí likéru v ruce začala rozumovat:
No, a co. Až se budou ptát vnoučata: Babi, a kde jsi poznala druhou mízu? Na parkovišti u letiště, čekajíc na strejdu s práškama na tlak. Tolik ke kráse života!
Druhý den si nadělila lázeňskou proceduru a v duchu si slavnostně slíbila: A dost. Teď už bude radost jen pro mě. Užívat po svém, dokud to jde. Kosmetička ji ujistila, že její pleť viditelně září. Ivana v zrcadle souhlasila: zářila, hlavně kvůli vrstvě oleje, ne kvůli mládí.
Procházka městem byla jako vystřižená z pohádky. Průvodce vysoký, prošedivělý, sametový hlas. Vedle povídala nějaká paní ve sportovní soupravě, ale Ivana vnímala jen jeho. Mluvil o husitských bitvách, a Ivana si říkala: chlapi hodně válčili o území a my o drobky pozornosti. Rovnováha jak se patří.
Musíte zkusit tady jejich štrúdl, přesvědčoval průvodce a s úsměvem ji vedl do vyhlášené cukrárny, přičemž ji v očích zvláštně zapálilo.
Štrúdl božský. Málem se díky němu Iva zamilovala znovu ale tentokrát do těsta s jablky. Na štrúdl je vždycky spoleh, narozdíl od chlapů, prohodila sama pro sebe s úsměvem.
Pak přišel shopping: jantarový přívěšek a tyrkysové šaty, které zvýraznily její dekolt natolik, že si v zrcadle sama mrkla. Byly tak odvážné, až si nebyla jistá, jestli je vůbec někdy obleče. Ale proč ne, když je život krátký?
V letadle si Ivana při pohledu z okýnka povzdechla: městečko mizelo v dálce stejně jako její zamilovaná očekávání.
No co, možná se ještě někdy setkají. Třeba ne. Svět se tím rozhodně nezhroutí.
Před ní byl nový šatník, pár dovolených a zcela jistě ještě jeden štrúdl. S chlapem, nebo bez něj.
A když bez chlapa, tak aspoň se zmrzlinou vanilkovou, uchechtla se a ve vzduchu, v objetí klidu, usnula.
