Poslali mě do domova
Tohle si nech od cesty, Maruško, ani o tom nemluv! paní Božena Zimová silou odstrčila od sebe talíř s ovesnou kaší. Do domova mě chceš nadspat, viď?!
Aby mě tam napíchali kdečím a polštářem přidusili, když budu křičet?! Nedočkáš se!
Marie se zhluboka nadechla a snažila se nepozorovat babiččiny třasoucí se ruce.
Babi, jaký domov? Je to soukromý penzion. Je tam blízko les, nepřetržitý zdravotnický dohled.
Máš tam televizi i společnost. Tady jsi pořád sama, když je táta v práci.
Známe ty tvoje domovy, zachraptěla stařena a zahnízdila se pohodlněji na polštářích. Oškubou tě do naha, byt ti vezmou, a mě nechají někde v příkopu.
Čestmírovi vzkáž: matka živá z téhle chalupy nevyleze. Ať se o mě stará sám! Je snad syn, nebo co?
V noci jsem kvůli němu nespala, když měl spálu. Tak teď je řada na něm.
Táta maká na dvou směnách, aby ti koupil léky! Je mu třiapadesát, tlak lítá, za tři roky nebyl ani v kině, natož na dovolené!
To je fuk utnula ji Božena a pevně semkla rty. Ještě nepomřel, zvládne to.
Ty buď zticha, kolik toho můžeš vědět! Běž utřít kaši. Udělalas tu binec!
Marie vyšla na chodbu a hlasitě vydechla, opřená o stěnu. Jak s ní mluvit?!
Otec dorazil do bytu v sedm večer. Hned nevyslékl boty, jen se složil na taburet v předsíni a několik minut nehnutě zíral do prázdna.
Tati, jsi v pořádku? Marie mu šla naproti, odebírajíc mu těžkou tašku s nákupem.
Jde to, Maru. Ve skladu je peklo, uzávěrka na krku. Jak babička?
Jako vždy. Opět scéna kvůli penzionu. Myslí si, že ji chceme zničit.
Tati, to nejde. Koukej, kolik nám zbylo na jídlo tři tisíce korun.
Ještě musím doplatit kolej a koupit si učebnice
Nějak to zvládneme, Čestmír si s námahou sundal boty. Vzala jsem další směny na nočních. Na vrátnici, každý druhý den.
Zbláznil ses? Kdy chceš spát?! Zkolabuješ někde!
Otec mlčel. Odešel rovnou do kuchyně, nalil vodu do kastrůlku a postavil na sporák.
Jedla?
Polovinu vylila do postele. Přeoblekla jsem.
Dobře. Jdi se učit, máš zkoušky. Já ji teď nakrmím a umyju.
Marie pozorovala, jak její táta, už kulhající, pomalu míří k matčině pokoji.
Bylo jí ho strašně líto. Viděla, jak se z někdejšího silného, veselého chlapa stává stín.
Zmizely vtipy, chuť k životu.
***
Za týden bylo ještě hůř dorazil domů později než obvykle. Motala se mu hlava. Marie okamžitě zpozorněla.
Tati? Je ti zle?
Jenom v metru bylo horko. Zatočila se mi hlava, Maru.
Sedni si. Změříme ti tlak.
Na tlakoměru svítilo 180 na 110. Marie beze slova podala otci prášky.
Zítra nikam nejdeš. Zavoláme doktorku.
Nemůžu, usykl tatínek. Kontrola v práci. Když tam nebudu, seberou mi prémie. A přišel vyšší daň z bytu po mamce.
Tati, prodej ho! Prodej tu jedničku v Rakovníku.
Šest set tisíc je teď pro nás balík, zbavili bychom se dluhů a zaplatili normální pečovatelku.
Otec si povzdechl:
Maminka s tím nikdy nesouhlasila
Tati! Pět let tam nebyla! Proč ji potřebuje, když už se ani nepostaví?
Nestihli dál mluvit. Od stěny zazněl ostrý zvuk babička bušila hrnkem do nočního stolku.
Čestmíre! Čestmíre, pojď sem! S kým to tam spiklenecky šuškáš? Zas mě pomlouváte? její drsný hlas je hnal dál.
Otec si vzal prášek, podal mu ho Marie a odešel.
***
Před šesti lety měl táta přítelkyni. Ludmilu, dobrosrdečnou ženu. Nosila domácí koláče, plánovala s Čestmírem víkend na Šumavě.
Skončilo to, když Božena upoutala na lůžko. Ludmila se snažila pomáhat, ale stará udělala z jejího života peklo.
Ha! Přišla si pro hotové! Synka mi oškubat chce! hulákala po celé domácnosti, simulovala infarkty pokaždé, když se otec chystal za Ludmilou. Vyhoďte ji, letí odsud!
Ludmila nakonec odešla. A otec ji už nehledal.
Telefon zazvonil večer, když se Marie učila na zkoušku a táta byl v práci.
Haló?
Je pan Čestmír Zima doma? ptal se mužský hlas.
Tady jeho dcera. Stalo se něco?
Slečno, tady personální oddělení. Váš otec omdlel při poradě, odvezli ho sanitkou na internu. Zapíšete si adresu?
Marie si rozechvěle zapisovala adresu na okraj sešitu. Ještě než zavěsila, ozvalo se z ložnice:
Maruško! Kdo to volal? Kde je Čestmír? Ať donese čaj, mám žízeň!
Vešla k babičce. Ta pololežela, obklopena polštáři, a šklebila se nespokojeně.
Táta je v nemocnici, řekla stručně Marie.
Cože v nemocnici?! Božena na okamžik ztichla, ale hned se sebrala No to je výsledek! Včera na mě ječel, teď ho Pán Bůh potrestal.
Nikdo mě tu nešetří! Kdo mě teď bude krmit? Uvař ten čaj!
Marie mlčky odešla.
***
Tři dny lítala mezi nemocnicí a bytem.
U otce zjistili hypertonickou krizi na pozadí silného nervového vyčerpání.
Doktoři mu zakazovali vstát z postele.
Maru, jak je máma? ptal se, jakmile přišla.
Dobře, tati. Paní Pešková odvedle chodí, pomáhá. Ty teď mysli na sebe. Musíš aspoň dva týdny ležet.
Dva týdny Vyhodí mě Peníze
Spi, Marie mu upravila deku. Všechno zařídím. Slíbila jsem to.
Čtvrtý den ji doma čekaly babiččiny výčitky.
Kde jsi pořád?! Ležím tu špinavá, Čestmír si někde polehává, a já tu shnijí!
Marie zatnula pěsti, zůstala klidná.
Tak poslouchej, babi. Táta je v těžkém stavu, hrozí mu mrtvice, pokud se ještě jednou přetáhne.
Nesmysl, odfrkla Božena. Má tuhý kořínek. Však se oklepe. Otoč mě na bok, bolí mě záda.
Ne. Už tě otáčet nebudu. Krmit taky ne.
Oči Boženy se vyvalily.
Co je to za nové pořádky? Ty ses snad zbláznila, děvenko?!
Ne. Nemáme peníze. Vůbec. Táta nepracuje, prémie mu sebrali, tvoje důchod nestačí ani na pleny, ani na léky.
Lžeš! Čestmír vždy něco schovává!
Nemá žádné úspory. Vše padlo na tvá vyšetření minulý měsíc. Takže dvě možnosti buď podepíšeš prodej bytu v Rakovníku, nebo si pro tebe zítra přijde sociálka a jedeš do státního ústavu. (Ten je zdarma.)
To neuděláš! zakřičela Božena. Já jsem tu paní domu!
Paní čeho? Ničíš vlastního syna. Je ti jedno, že může umřít. Hlavně když máš teplý polštář.
Volala jsem do toho penzionu. Mají volné místo, peníze z bytu stačí na pobyt. Péče tam je výborná.
Nemíním tam jet! zalkala se Božena kašlem.
Tak budeš o hladu. Nemám na další jídlo pro tebe. Zítra jsem v práci dlouho, láhev s vodou je na nočním stolku. Mysli na to.
Marie vyšla, zavřela dveře a třásla se. Nebyla nikdy tvrdá, ale pochopila, že pokud tu situaci nezlomí, ztratí otce.
A babička ta by je všechny přežila, kdyby jí to dovolili.
Noc uběhla v tichu. Marie do pokoje nešla slyšela za dveřmi volání i pláč, ale přišla až ráno.
Dej mi napít zachraptěla stará žena.
Marie přidržela hrnek u jejích úst.
Tak co? Podepíšeme to? Notář je tu ve dvanáct.
Hajzli, zamumlala Božena už bez hněvu. Chcete mi všechno vzít Dobrá, piš ty papíry.
Jen ať mi Čestmír slíbí, že bude chodit na návštěvu.
Přijde. A já taky, babi. Slibuji ti to.
***
Na lavičce v zahradě penzionu seděl Čestmír a vypadal klidně, zdravě, dokonce trochu přibral.
Vedle něj, v kolečkovém křesle, seděla jeho matka jako ze škatulky, v novém šátku, soustředěně ukusovala jablko.
Čestmíre?
Ano, mami?
A co Ludmila? Už jste si zavolali? Usmířili jste se?
Čestmír se překvapeně usmál.
Volal jsem jí. Přijede v sobotu.
Dobře, otočila se Božena zpátky ke květinovému záhonu. Ať přijde. Máme tu zdravotní sestřičku Lenku, ta je protivná, pořád mě sekýruje.
Ať se tvoje Ludmila podívá, jak mě tu opečovávají. Ale tebe, Čestmíre, nesmíš ji trápit! Chlap by neměl ženu rozplakat. To ti říkám!
Čestmír se usmál a sevřel matčinu ruku. Po cestičce k nim běžela Marie, mávala a radostně volala:
Tati! Babi! Vyhrála jsem stipendium! A v práci mi zvýšili úvazek!
Čestmír vyskočil s otevřenou náručí. Božena sledovala rodinu přimhouřenýma očima.
Přestože si stále myslela, že ji z domova vyhnali neprávem, navenek si nestěžovala.
Když k ní přišla pečovatelka a mile se nabízela, že ji odveze na masáž, vykročila babička vznešeně:
Pojď, zlatíčko. Ale dávej pozor, jsem křehká! Naposled mi masér vrazil nohu, málem jsem neušla Řekni mu, ať je jemnější. Jinak je jako medvěd, Bože!
Sestřička ji odvezla, Marie objala otce a dlouho společně hleděli do korun vysokých borovic.
Poprvé po dlouhé době byli opravdu šťastní.
***
Božena Zimová se dožila pravnoučka Marie dostudovala, provdala se za slušného muže, narodil se jí syn.
Čestmír se oženil s Ludmilou, přijal ji i Božena. Postupně mezi nimi vznikl upřímný a vřelý vztah Ludmila zapomněla na všechny křivdy z dřívějška.
Stařenka odešla potichu, ve spánku, bez hořkosti vůči vnučce i synoviJednoho slunečného dne usedla Božena na terasu penzionu, v klíně svírala spícího pravnuka. Marie s Ludmilou přinášely koláče, Čestmír zaléval záhony. Smích dětí se rozléhal zahradou, a místo starých stesků tu vládl klidný, tichý souhlas.
Božena pohladila chlapečka po vlasech a tiše, skoro neznatelně, polohlasem zamumlala: Díky, že ještě můžu být tady. Poprvé v životě necítila potřebu bojovat, žárlit nebo bránit svůj hrad ze starých křivd. Dívala se na svou rodinu: zdravou, silnou, pohromadě.
A v tu chvíli, v teplém svitu odpoledne, došla k nenápadnému, ale hlubokému smíření s minulostí, s osudem i sama se sebou. Protože věděla, že někdy je štěstí prostě jen dovolit ostatním, aby tě měli rádi.
