Pondělí, 19. prosince
Dnes mám potřebu se vypsat. Asi už jsem se někomu svěřil, ale zapsat to sem do vlastního deníku možná mi to pomůže pochopit, jaká jsem udělal šílená rozhodnutí. Z kluka, co býval vtipálek v partě, jsem se proměnil v oficiální bankomat pro dvě děti, které mi napíšou jen když chtějí peníze na kino, ale o Vánocích se ani neozvou.
Začalo to tři roky zpátky, kdy jsem potkal Lucii úžasnou ženu, rozvedenou, dvě děti Honzu (tehdy 
a Kristýnu (10). Zamotal jsem se do ní až po uši. Byl jsem úplně slepý, vůbec jsem neviděl, že jsem se řítím někam, odkud není návratu. Lucie pořád opakovala:
Děti tě mají hrozně rády!
A já jí to jako naivní blb věřil. Jasně, že mě měly rády bral jsem je každou sobotu i neděli do Zoo, do aquaparku, do kina.
Jednou, když jsme seděli u kafé a povídali si úplně o všem i o ničem, najednou řekla:
Mrzí mě, že děti nemají příjmení svého otce. On je nikdy nepřiznal.
A já v tom nejgeniálnějším okamžiku života (ano, tohle je ironie) pronesl:
Hele, já je můžu klidně adoptovat. Stejně jsou už jako moje vlastní.
V těch filmech bývá moment, kdy čas zmrazí a v hlavě zazní hlas: Tohle neskončí dobře.
Já ten hlas neslyšel. Ale měl jsem ho slyšet.
Lucie se okamžitě rozplakala štěstím a děti mě objaly. Byl jsem pro ně hrdina. Hloupý hrdina, ale hrdina.
Pořídili jsme právníka, lítali po úřadech, řešili všechny papíry. Najednou se z Honzy stal Honza Novák a z Kristýny Kristýna Nováková po mně, s MÝM příjmením. Udělali jsme dokonce malou domácí oslavu s dortem. Všichni spokojeni. Já, Lucie, děti.
O půl roku později. Půl roku!
Lucie přijde domů s vážným výrazem a spustí:
Musím ti něco říct Vrátil se Pavel.
Kdo? Pavel? ptám se, a přesto vím, na koho naráží.
Otec dětí. Prý se změnil, dospěl. Chce být zase s námi.
Oněměl jsem. Byl jsem ztuhlý jak socha.
A co chceš dělat ty?
Dám mu šanci. Kvůli dětem, určitě to chápeš.
Jasně, že jsem to pochopil. Tak jasně, až mě to rozbolelo jako facka.
Lucie, ale já jsem ty děti adoptoval. Jsou legálně moje.
Jo, jasně, tohle pořešíme později. Teď hlavně, aby děti měly tátu.
Pořešíme později. Jako by šlo o složenku na elektřinu.
Šel jsem za svým právníkem. Ten málem vyprskl kávu nosem.
Podepsal jste úplnou adopci?
Ano.
Tak to jste jejich otec. S veškerými závazky: výživné, škola, zdravotní péče. Všechno.
Ale já už nejsem s jejich matkou
To je fuk, podle zákona jste tatínek. Tak to tady chodí.
A tak tu dnes sedím platím Lucii výživné, zatímco ona žije šťastně s Pavlem v MÉM bytě v Praze. Protože děti potřebují stabilitu, neměli by měnit prostředí.
Ten byt? Moje hypotéka, moje splátky, můj pot. Ale já odešel, protože by to bylo pro děti příliš traumatizující.
To nejkomičtější?
Pavel, ten co roky neviděl vlastní děti, najednou kupuje zmrzliny, chodí s nimi na hřiště a hraje si na skvělého tátu.
No a mě? Mě každý měsíc kontaktuje právník s novou výší alimentů:
Převod výživného na účet: 12 200 Kč.
S povzdechem jako bonusem.
Minulý měsíc mi napsal Honza:
Ahoj, můžeš mi prosím poslat něco navíc? Potřebuju nové kopačky.
A Pavel ti je nekoupí?
Řekl, že ty jsi můj táta podle papírů. On je prý táta podle srdce.
Táta podle srdce. Jak šikovné! Já jsem táta přes účet.
A adopci skoro zrušit nejde. Soud by mě ihned označil za toho zlého, co se chce zbavit svých dětí.
Kamarádi mají jasno.
Hele, kdy sis myslel, že tohle je dobrej nápad?
Byl jsem zamilovaný.
Láska by ti neměla úplně vypnout mozek.
Mají pravdu.
Dnes, když vidím, jak s někým chodí žena s cizími dětmi, nejraději bych řval:
NEPODEPISUJTE NIC! Radši mějte roli strejdy, přítele, prince na bílém koni ale nic nepodepisujte!
Máma mi jen tiše řekla:
Láska umí být slepá i hloupá,
a pevně mě objala. Ještě víc mě to zabolelo.
Včera zas:
Mimořádný výdaj: školní potřeby 3 000 Kč.
Mimořádný! Každý rok stejné věci!
A Lucie si na Instagram dává fotky se šťastnou rodinkou.
Děti s mým příjmením, s chlapem, co je kdysi opustil.
Vrchol všeho?
Kristýna (ano, 10, má už Instagram) si do bio dala:
Dcera Lucie a Pavla
Moje jméno? Nikde.
Já jsem prostě anonymní sponzor jejich života.
Takhle teď žiju: každý měsíc o 12 tisíc lehčí, se dvěma dětmi, které mi napíšou jen kvůli penězům, a s tím krásně jasným vědomím, že jsem z lásky udělal tu největší pitomost v životě.
Jediné, co mě drží nad vodou? Když se mě někdo zeptá, jestli mám děti, můžu říct ano a povyprávět tenhle příběh u piva. Všichni se smějí.
Já se však směju jen navenek uvnitř mě to pořád bolí.
Podepsali jste někdy něco z lásky, co vás pak stálo strašně moc?
Nebo jsem fakt jediný český génius, co dal zdarma příjmení i účetní servis v jednom balíčku?
