– Čtyřicet let žijeme pod jednou střechou, a v třiašedesáti se najednou rozhodneš změnit celý život? Marie seděla ve svém oblíbeném křesle a hleděla z okna, snažíc se zapomenout na události uplynulého dne. Ještě před pár hodinami chystala večeři a čekala na Vaška z ryb. Ten se však vrátil ne s úlovkem, ale s novinkami, které už dlouho chtěl říct, jen nenašel odvahu. – Chci se rozvést a prosím, abys to vzala s pochopením, – ozval se nečekaně Vašek, dívaje se stranou. – Děti už jsou dospělé, pochopí to, vnoučatům je to jedno, a my můžeme vše ukončit klidně a bez hádek. – Čtyřicet let žijeme spolu, a v třiašedesáti máš najednou pocit, že je čas všechno změnit? – nechápala Marie. – Mám právo vědět, co bude dál. – Ty zůstaneš v naší městské bytě, já se přestěhuju na chalupu, – Vašek měl očividně jasno. – Nemáme co dělit, a potom vše stejně zůstane dcerám. – Jak se jmenuje? – zeptala se Marie rezignovaně. Vašek zrudl, začal se nervózně balit a předstíral, že otázku přeslechl. Marie tak už neměla pochyb o existenci sokyně. V mládí netušila, že by ji na stará kolena mohl muž opustit kvůli jiné ženě. – Možná se vše zlepší, bude zase dobře, – uklidňovaly ji dcery Věra s Ivou. – Není třeba se trápit kvůli tátovu chování. – Už to lepší nebude, – vzdychla Marie. – Nemá smysl něco měnit, budu žít jak to půjde a radovat se z vašeho štěstí. Věra a Iva odjely na chalupu za tátou kvůli důležitému rozhovoru. Vrátily se smutné, ale matce pravdu ještě neřekly. Jen svůj tón změnily a začaly ji přesvědčovat, že sama může žít lépe, nebude se muset o nikoho dalšího starat. Marie vše pochopila, ale dcery dál nevyslýchala a snažila se žít. Nebylo to lehké, protože příbuzní i známí se neustále vyptávali. – To je ale věc, tolik let spolu žili, a na důchod muž odešel za jinou, – komentovaly netaktní sousedky. – Je mladší, nebo bohatší? Marie nevěděla odpověď, ale sama se stále častěji zamýšlela nad soupeřkou a toužila ji vidět. Kvůli tomu vyrazila na chalupu za Vaškem s výmluvou, že si bere letní kompoty. Neavizovala se, aby ji jistě potkala – a skutečně narazila přímo na ni. – Vašku, neřekl jsi, že tvoje bývalá sem bude jezdit, – ozvala se extravagantní paní s výrazným líčením. – Myslela jsem, že už je vše vyřešené a nemá tu co dělat. – Opravdu jsi mě vyměnil za tohle? – zeptala se Marie, pozorujíc drzou sokyni. – To ji tu necháš stát a dovolit jí mě urážet? – křičela paní. – Jsem o pár let mladší, ale vypadám daleko líp. – Jestli si v tomhle věku opravdu myslí, že jediným důležitým je vzhled, – konstatovala Marie, hledajíc Vaškův rozpačitý pohled. Cestou na zastávku slyšela výkřiky té nalíčené, stárnoucí Barbie a snažila se neplakat. Až doma dala průchod emocím a zavolala sestře, poprosila ji o návštěvu. – Dej pokoj, – vařila mátový čaj Nina. – Sama říkáš, že Vaškova nová žena není hezká a zřejmě ani moc chytrá. – Třeba má pravdu a já jsem opravdu na svůj věk stará, – pochybovala Marie. – Vypadáš dobře, – řekla upřímně Nina. – Chyba je podle mě oblékat se v sedmdesáti do leopardích legín nebo nosit mini. Žena může být krásná v každém věku, když se umí prezentovat a chová se podle svých let. Marie se dívala do zrcadla a docházela k názoru, že sestra má pravdu. Byla v kondici, na zdraví si nestěžovala, oblékala se vkusně a kosmetiku jí dcery neustále darovaly. Nikdy nebyla hrubá, nechtěla připomínat papouška, proto si nedovedla představit, že by se chovala jako sokyně. – No tak, – pokračovala Nina, – teď jsi volná žena, můžeš si užívat. Dcery jsou samostatné, kulturních možností je dost, nedovolím ti propadnout smutku. Slib splnila a začaly chodit do divadel, na vycházky i koncerty. Brzy si našly přátelský okruh vrstevníků – mezi nimi byl dokonce jeden muž, který se Marce pokoušel nadbíhat, ale ona to hned ukončila. – Prý teď běháš po divadlech, máš nové přátele, snad se znovu vdáš? – neudržel se Vašek po náhodném setkání v obchodě. – Copak, přijel jsi až sem nakupovat, opravdu nic není blíž chalupě, nebo tvoje nová žena nevaří? – ptala se Marie. – Já tu nakupoval vždycky, zvykl jsem si, a ve stáří se zvyklosti mění těžko, – bručel Vašek. Marie dál téma nerozvíjela a pod záminkou spěchu odešla. Vaškovi se ten den zvlášť chtělo ji dohnat a svěřit se, jak moc lituje rozvodu. Celý život byl s rodinou, jen se nechal pohltit živelnou Táňou a roztočil se v kolotoči jejích vášní. Nejprve s ní bylo všechno vzrušující, ale pak vyšlo najevo, že Táňa domácnost nevnímá, raději klábosí a schází se s muži u hlučných večírků. Vaškovi se poslední dobou chtělo stále více domů, po setkání s Marií ještě víc. Ona nevyčítala, nehádala se, žila důstojně a statečně v nové situaci. Ani si neuměl představit, jak moc mu chybí právě její klid a ta pohoda, která byla jen vedle ní. – Zase jsi koupil meruňky, chtěla jsem švestky, – zlobila se Táňa. – A tvaroh není správný, majolku’s zapomněl. – Dříve nakupovala Marie, nebo jsme chodili spolu, ty to všechno necháváš na mně, – neudržel se Vašek. – Pořád mě srovnáváš s bejvalkou, – ječela Táňa. – Tak si rovnou řekni, že lituješ, žes ji opustil kvůli mně. Vašek opravdu litoval, ale věděl, že nemá cenu to říkat. Marie nic pro smíření neudělala, nebyla manipulátorka, zůstala sama sebou – a bývalý manžel zoufale toužil po jejím odpuštění. Jen dobře věděl, že mu už nikdy neuvěří a zpátky ho nevezme. Několikrát už chtěl zavolat, po další hádce dokonce přišel ke dveřím bývalého bytu. – Potřebuješ vyzvednout nějaké věci? – zeptala se Marie, nedávajíc ho dál přes práh. – Chci si promluvit, máš čas? – blekotal Vašek, ve vzduchu voněl jeho oblíbený švestkový koláč. – Nemám čas, možnost ani chuť, – odpověděla klidně. – Vezmi si, co potřebuješ, čekám hosty. Vašek vlastně neměl co vzít, říct toho potřeboval spoustu, ale slova nenašel. Odešel zpátky na chalupu a dal si večeři, protože Táňa se opět někde toulala. Když se vrátila notně rozparáděná, Vašek se už definitivně utvrdil ve svém rozhodnutí a dal jí čas sbalit věci. Po divoké hádce chtěl znovu volat Marii, ale odmítl to a uklidnil se. Svou bývalou moc dobře znal na to, aby věděl, že naděje na odpuštění jsou marné. Možná někdy, později, by mohl přijít s omluvou a promluvit si. Udělat to musel, jinak by nenašel klid. Možná doufal v odpuštění, ale bez obnovení rodiny, protože zradu mu Marie už neodpustí, to věděl, když kdysi začínal s Táňou. Teď měl život na chalupě, Marie v městském bytě, komunikaci s dcerami, vnoučaty, a cesty do divadla. Pro bývalého manžela už v tomhle životě nebylo místo.