Libuše, počkej. Dívka se otočila za hlasem. Věděla, že Vojtěch na ni zase čeká před domem. Ty zase? A neomrzelo tě to už? Jsi tu věčnost! řekla Libuše. Vojtěch jí rozpačitě podal květiny. Chtěl jsem tě jenom vidět.
Libuše váhavě vzala květiny a těžce vydechla. Co si s tebou mám počít? Pochop, že mezi námi se nikdy nic nestane!, vyhrkla podrážděně. Říkám ti to pořád dokola. Chováš se jako malé dítě. Nedokážu jinak. Možná to jednou přejde. Nepřejde, dokud za mnou budeš běhat. Už jsem ti to řekla stokrát! Znamenáš pro mě naprosté nic! Nezlob se, zlatíčko, hněv ti nesluší. Hezké sny, řekl Vojtěch. A já stejně nejsem tvoje láska! křikla Libuše.
Vojtěch se do Libuše zamiloval na první pohled. Do jejich školy nastoupila, když byl v sedmé třídě. Od té doby seděla vedle něj v lavici. Měla ho taky ráda a byli spolu všude možně. Po maturitě se však Libuše proměnila. Už Vojtěcha neviděla po svém boku. Jak je to možné? myslel si Vojtěch. Viděl Libuši, jak ji domů doprovázejí jiní kluci. Bylo to pro něj jako ostrý vítr v krku. Přísahal si, že už za ní nikdy nepoběží. Ale druhý den ho nohy samy přinesly před Libuščiny dveře.
Libuše věděla už dopředu, že Vojtěch bude sedět na lavičce u vchodu. Doufala, že ji jednou uvidí s jiným mužem, a nechá ji konečně být. Proč tu každý večer sedíš? Na někoho čekáš? Vojtěch vzhlédl a zahlédl před sebou dívku. Okamžitě si všiml jejích ohnivě zrzavých vlasů a pih, které zdobily jen ji. Když se usmála, byla až pohádkově roztomilá. Vedle ní pobíhal pes stejně zrzavý jako ona. Vojtěch si pomyslel, že je to drzá holka se stejně drzým psem. Usmál se a řekl:
Čekám na štěstí. Ale ono tu není Možná se díváš špatným směrem Co kdyby ses sám prošel a zkusil ho najít? Já a Oskar se tu touláme denně. Nepřidáš se? Zkusíme štěstí ve třech. Vojtěch se ještě jednou zadíval na libuščin okno, potom vstal a rozhodně řekl: Víš co, jdu s vámi. Libuše byla překvapená. Asi poprvé nenašla Vojtěcha čekat na lavičce. Zpomalila krok, ale místo bylo prázdné. Libuše zamířila k lavičce, kde vždy sedával jen její Vojtěch.
Je prázdná, pomyslela si. Pak zaslechla štěkot. Později její oči spočinuly na dvou postavách. Z dálky rozeznala Vojtěcha a neznámou dívku. Libuší prolétl záchvěv žárlivosti. Poprvé tu Vojtěch nestál pro ni. V jejím nitru zůstala prázdnota. A ten cizí člověk ho odváděl pryč, daleko od LibušeNěco v ní prasklo. Uvědomila si, že ztrácí něco, co považovala za samozřejméněkoho, kdo ji skutečně miloval. Najednou ji zaplavila vlna vzpomínek: rozesmáté dny ve škole, šepoty u řeky, drobné hádky i jeho nesmělé omluvy. Proč si myslela, že zrovna ona má právo být středem světa někoho jiného?
Vojtěch šel s dívkou se zrzavými vlasy a jejím psem. Smáli se a Oskar kolem nich dováděl. Vypadali šťastní. Libuše stála na místě, ruce sevřené v pěst. Přála si, aby ji někdo chytil za ruku a odvedl pryč od samoty, do které se dostala vlastním přičiněním.
Udělala první krok k lavičce. Pak druhý. Srdce jí bušilo. Zahlédla, jak se Vojtěch krátce ohlédl. Jejich pohledy se střetly. Vojtěch se na okamžik zastavil, v očích měl klid a nové světlo. Usmál se na ni, ale už to nebyl úsměv čekajícího chlapce, ale někoho, kdo kráčí dál.
Libuše zůstala stát. Chvíli si připadala menší než kdy dřív, ale zároveň svobodnější než kdy předtím. Poprvé ji napadlo, že štěstí nečeká na lavičce. Natáhla ruku, jako by chtěla pohladit dávnou vzpomínku, a nechala ji spadnout zpět k tělu. Otočila se a zamířila domůtentokrát bez lítosti v srdci, protože pochopila, že láska nikdy nečeká tam, kde ji nutíme stát.
Venku se zvedl lehký vánek, jako by někdo po dlouhé době konečně otevřel okna.
