Z nějakého důvodu si mnoho žen myslí, že pokud jsou jim přes čtyřicet a mají za sebou jeden či dva rozvody, je to konec všeho hezkého v životě. Můj osud byl podobný. Byla jsem dvakrát vdaná. Prvně jako mladá, z tohoto manželství mám dceru. Podruhé jsem se vdávala, když mi bylo třicet. Ani jedno manželství netrvalo déle než dva roky. Něco s těmi muži nebylo v pořádku.
Samozřejmě, po druhém rozvodu jsem měla ještě několik známostí, ale nikdy to nedopadlo na svatbu. Dnes je mi pětačtyřicet let a i přes všechno, co mě potkalo, stále věřím, že mohu být šťastná a že můj osudový muž někde na světě existuje. Před měsícem se mi stalo něco nečekaného potkala jsem muže v parku. Josefovi je dnes devětačtyřicet roků. Procházela jsem se po nábřeží v Praze. Jsem žena, která o sebe dbá a ráda pěkně vypadá, tak jsem se rozhodla zajít si na kávu do kavárny.
Josef přišel ke mně a slušně mě oslovil. Nebyl úplně můj typ, ale byl upravený a působil sympaticky. Seznámili jsme se, povídali a nabídl mi ještě jednu kávu. Samozřejmě jsem se hned zeptala, jestli má manželku nebo přítelkyni. Jeho odpověď byla taková neurčitá. Bylo mi jasné, že zřejmě se někým je. Přesto jsem ho pozvala večer dál, na čaj a bábovku, kterou jsem pekla den předtím. Asi si řeknete, že jsem byla blázen, že zvu skoro cizího muže domů. Ale na ulici nás vidělo hodně známých, věděla jsem, že mi nic nehrozí, a Josef na mě nepůsobil nijak nebezpečně.
Vešli jsme do mého bytu v činžovním domě na Vinohradech. Josef se rozhlédl a hned se pousmál:
Máš opravdu velký byt. Vypadá to, že tu poslední malování bylo před patnácti lety.
Dělala jsem, že tomu nerozumím. Pravda, malovat jsem nechala naposledy před deseti roky a byt nevypadá zle. Proč dávat peníze do stěn a stropu, když mohu investovat do sebe? Je to tak špatně?
Přinesla jsem čaj i bábovku, povídali jsme u stolu, ale Josef se zase začal zmiňovat o mém bytě. Tehdy jsem mu řekla narovinu: Proč ti vůbec záleží na tom, jaký byt mám? Proč mě nepozveš na návštěvu k sobě? Zmlkl a víc už k tomu neřekl. Brzy nato odešel domů a slíbil, že se ozve příští týden.
Týden nevolal, neposlal ani řádku. Teprve v sobotu pozdě večer napsal, že by rád přišel na návštěvu. Odpověděla jsem, že bude dobré, když mi pomůže s malováním bytu, když už přijde, že budeme lepit tapety. Najednou si vzpomněl, že má naléhavou práci, kterou zapomněl, a prý se ozve příští týden. Vsadím se, že je ženatý a hledá jen krátký románek s bohatou ženou. Jenže já na takové hry nemám náladu ani chuť. Nakonec je stejně důležité jen to, že jsme si spolu na chvíli rozuměli. A vím jistě, že svou lásku najdu. Chci poradit všem ženám jestli pro vás muž nic nedělá, proč byste se o něj měly dál snažit?
