Co jednou zkrátíš, to už nevrátíš Když Táňa ukazovala svatební fotky kamarádům, vždycky s úsměvem říkala: – Ach, to jsem se v těch šatech natažila! Byly krásné, ale těžké a objemné! Příště, až se budu vdávat, vezmu si už jen lehké a vzdušné svatební šaty. Všichni si byli jistí, že Táňa jenom vtipkuje, a smáli se s ní. Táňa skutečně vtipkovala. Kamarádi věděli, že se vdala z velké lásky. Byl to obyčejný letní románek. Táni bylo 21, Olegovi 28. …Srpen, hřející moře, perlivé víno, noční obloha plná hvězd, romantika… Všechny tyto ingredience splynuly dohromady a skončily svatební žádostí ve Státním registru. Pravda, předtím se Oleg musel rozvést se svou druhou ženou a Táňa se přestěhovat do jeho rodného města. Praha – Brno – Praha. Tahle trasa se pro Táňu na příštích deset let stane téměř domovskou, až do bolesti známou. Ale to bylo až později. Nejdřív si mladí museli najít bydlení. Oleg daroval svůj byt druhé ženě, která vyhrožovala prášky, kyselinou i skokem z okna, pokud se nevrátí! Časem se bývalá manželka uklidnila. Možná jí Oleg slíbil návrat? O první manželce nemluvil – to je minulost. První manželství vydrželo rok a půl, pak ji dokonce provdal za kamaráda a všichni byli šťastní. Druhé manželství mu vydrželo déle, tři roky. To už mu stačilo na poznání děsivé podstaty vyvolené, která děti nazývala „lidskými mláďaty“. Táňu tyhle životní lapálie nijak neznepokojovaly. Byla sebevědomá, ambiciózní, věřila ve svou krásu i jedinečnost. Oleg ji nosil na rukou a cítil se v ráji už na zemi. Květiny dával po náručích, za kabátky nemusel ani utrácet – jí koupil hned tři. O botách už ani nemluvme. Táňa si je mohla měnit denně. Oleg ji vzal do Londýna, Paříže i do Černé Hory. Aby rozšířila obzory i nabrala síly před narozením jejich prvorozené. Brzy se narodila dcerka Mařenka. Táňa se o ni starala a Oleg domu koupil a zařídil vše potřebné – pro své milované holky. Oslavili nové bydlení, Mařenku dali do školky a Táňa se začala vzdělávat. Ale preferovala to ve svém rodném Praze – tam byly její kamarádky, máma, i cizí lidé se zdáli vřelí. Pod lípami domova byl klid. Mařenku nechávala u tchyně, která holčičku zbožňovala. A při zkouškovém byla Táňa šťastná v Praze. Oleg žárlil, jezdil za ní, pořádal legrační „náhodná“ setkání v jiném městě. Táňa žádné důvody k obavám nedávala. Nebo si to aspoň myslel… Táňa prostě chtěla utéct od domácích starostí. Ráda studovala, jen aby nemusela mýt nádobí, podlahy, starat se o manžela či vychovávat dítě. Měla pocit, že jí život mezi prsty protéká. Za nějaký čas měla ve své kabelce tři červené diplomy. Specializace – psycholožka. Všechny je nosila u sebe, protože zuřivě hledala práci. Oleg protestoval: – Nestačí nám peníze? Zblázním se čekáním na tebe z práce! Táňo, pojď raději mít syna! Nebo dceru, hlavně že budeš doma! Táňa další mateřství neplánovala. Svoji misi považovala za splněnou – dceru manželovi dala. Co víc? Tchyně navrhla, že si vezme Mařenku na starost, dokud „dospěje“… Táňa. A Táňa souhlasila, bez váhání vyrazila zpět do rodného města a Olega neinformovala – „Z Prahy zavolám.“ Ale v Praze na ni čekal… Oleg. Už dávno prokoukl její triky. – Táňo, kde je Mařenka? Proč nejsi v Brně? Máš někoho? – Olegu, neblázni! Nemám žádného milence. Jen už mě to s tebou nebaví, chci svobodu! – Svobodu? Ode mě a od dcery? Kam se poděla láska? Uletěla? Že máš krizi středního věku? To zvládneme spolu! – Nezvládneme… – uzavřela Táňa. Oleg běžel za pomocí k tchyni. Ta jen pokrčila rameny: – S tím nic neuděláš, Táňa je tvrdohlavá jak skála! Oleg se vrátil do Brna sám. Nechápal, co dělat. Jak ženu přesvědčit, jak rodinu sjednotit. „Na mé dobro mi to šlo za zlo…“ přemýšlel. Dny plynuly, týdny taky… Táňa nejezdila. Na telefonát odpovídala stručně: „Mám se dobře.“ Nakonec se Oleg rozhodl prodat dům, vzít Mařenku a přestěhovat se do Prahy – pro záchranu rodiny. Táňa jeho nápad přivítala chladně, snažila se Olega odradit – ať dívku nestresuje, změní školu, přijde o kamarády… Všechno byly výmluvy. Táňa si užívala svou svobodu, měla rozjeté šicí podnikání, vlastní byt i ctitele. A najednou – manžel, dcera…? Proč? Táňa chtěla minulost vymazat, odhodlaná byla jako ořech. Všechno předtím jakoby žila jiná žena. Oleg se na námitky neohlížel a do Prahy s dcerou přece jel. Pořád doufal v sjednocení rodiny. I jeho láska stále žila. Díval se na Táňu, vodil Mařenku, která byla kopií mámy, čekal. Marně. Táňa byla ledová, nic s ní nehýbalo. Až jednoho dne Olegovi řekla: – Olegu, nech mě být! Pojďme se raději rozvést. Mařenku klidně ubytuju. Mařence bylo 11 let. Ubytovat nepotřebovala – měla milujícího tátu, babičku, která se za ni modlila. Milovala mámu. Nechápala, jak se máma mohla vlastní dcery vzdát. Čas utíkal… Oleg přestal „lovit ryby na suchém břehu“. Pochopil, že k Tánině srdci cesta nevede. Osud mu přivedl do cesty obyčejnou ženu. Stála pevně na zemi. Nechtěla Londýny, Paříže, kožichy a sto párů bot. „Hlavně gumáky do bláta, vestičku na hospodářství a děti v dobrých lidech.“ Olegovi bylo vedle ní teplo a bezpečno. „Kde je jednoduchost, tam je sto andělů; kde je složitost, tam není ani jeden.“ A brzy se narodila holčička. Oleg našel štěstí – sice až na čtvrtý pokus, ale čistou lásku. …Táňa žije s maminkou. Jeden z obchodních partnerů jí sliboval „sedm mil do nebe“, ale nakonec jí zbyla jen prázdná kabelka. Její šicí podnikání skončilo. Ženichové se vypařili. Provdání bylo, bylo, ale všechno zmizelo. Pracuje jako školní psycholožka – diplom přece jen přišel vhod. Ničeho nelituje… i když lidská duše má hlubiny… kdo ví? … Mařenka už vyrostla, vdala se – žije v Ostravě u babičky, která ji vychovala. Na svatbě měla lehkou a vzdušnou svatební šatičku. Dárek od své mámy Táni.

CO ZKRÁTÍŠ, TO NEVRÁTÍŠ

Když mi Táňa ukazovala své svatební fotografie kamarádům, vždycky se ušklíbla:
Teda, já si v těch šatech užil! Jsou sice nádherné, ale tak těžké a nepohodlné! Příště, až se budu ženit, rozhodně si vyberu něco lehkého a vzdušného.
Všichni to brali jako vtip a smáli se s ní. A víte co? Táňa to opravdu myslela jako žert. Známí věděli, že Táně a Olegovi šlo o opravdovou lásku. Byla to taková letní románová záležitost Táňa měla jednadvacet, Oleg osmadvacet.
Tehdy to bylo v srpnu, slunce hřálo, víno vonělo, hvězdná obloha, romantika… Všechno se to spojilo a skončilo žádostí na matrice. Je pravda, že před tím se musel Oleg rozvést se svou druhou ženou a Táňa se přestěhovala do Olegova rodného města.
Praha Brno Praha. Tenhle vlakový spoj se pro Táňu stal v příštích deseti letech téměř jejím druhým domovem.
Ale zpátky na začátek mladí si museli pronajmout byt. Oleg totiž nechal svůj byt druhé ženě, která vyhrožovala, že spolkne prášky, poleje další manželku kyselinou nebo vyskočí z okna, pokud se nevrátí zpátky! Ale nakonec se druhá žena ztratila z obrazu. Třeba jí Oleg nasliboval, že se vrátí? O první ženě mluvit nechtěl, prostě to bylo, tak to bylo. První manželství trvalo krátce, ani ne dva roky. Oleg ji nakonec s radostí provdal za svého kamaráda všichni byli šťastní, i on.
Druhá žena vydržela o něco déle, tři roky stačily na to, aby pochopil, že to nebude láska jeho života. Byla to osoba drsná, která děti odmítala a nazývala je lidskými mláďaty.
Mě to ale všechno nechávalo chladným. Táňa byla ambiciózní, samostatná, jistá si svou krásou a výjimečností. Oleg ji nosil na rukou, byl přesvědčený, že našel ráj už na zemi. Když kupoval květiny, bylo to na celé náruče. Když kupoval kabátek, tak hned ve více exemplářích. A boty? O těch nemá smysl ani mluvit Táňa mohla každý den nosit jiné. Oleg svoji ženu odvezl do Londýna, Paříže, do Chorvatska aby prý rozšířila obzory a nabrala síly na příchod prvorozeného potomka.
Netrvalo to dlouho a narodila se jim dcera Maruška. Zatímco se o ni Táňa starala, Oleg koupil domek a kompletně ho vybavil pro své holky. Všechno dělal pečlivě, s láskou pro rodinu.
Oslavili nové bydlení a pak dali Marušku do školky.
Táňa se pustila do sebevzdělávání, i když nejradši studovala v Praze, kde měla kamarádky, maminku a i cizí lidé jí tam připadali nějak srdečnější. Ve stínu pražských lip prý naše Táňa vždycky nacházela klid.
Marušku často svěřovala své tchyni, která na vnučku nedala dopustit. Takže během zkoušek Táňa trávila čas v milované Praze. Oleg na ni žárlil, neustále za ní jezdil, občas jí náhodou potkal na ulici. Ale Táňa, aspoň podle Olega, nedávala žádný důvod k obavám. Škoda, že to tak vypadalo.
Ve skutečnosti jí rodinné starosti lezly krkem. Učila by se až do smrti, jen aby nemusela mýt nádobí a podlahy, starat se o muže a vychovávat dítě. Měla pocit, že jí života protéká mezi prsty. Proč by se taková chytrá, krásná žena jako ona měla zabývat domácími zbytečnostmi?
Za pár let nosila Táňa v kabelce hned tři diplomy. Všechny červené. Hlavní obor? Psychologie. Všechny ty papíry měla pořád u sebe, neboť s velkým entuziasmem hledala práci. Jenže Oleg o tom nechtěl slyšet:
A nestačí nám peněz? Já zešílím, než se večer vrátíš! Táňo, co kdybychom měli další dítě? Ať už syna nebo dcerku hlavně, že bys byla doma!
Táňa si druhé mateřství ani nechtěla představit. Měla pocit, že svůj úkol splnila život dala dceři, Olegovi dceru, co víc chce?
Tchyně naslouchala jejím rafinovaným řečem a nabídla, že si Marušku vezme na starosti, než Táňa dospěje. Prý má Táňa pořád hlavu v oblacích a na holčičku nezbývá čas. Dítě přitom potřebuje lásku a něhu blízkého člověka.
Táňa bez váhání souhlasila a hned odjela do rodného města, aniž by Olegovi cokoli řekla. Z Prahy brnknu, rozhodla.
Ale v Praze už na ni čekal Oleg. Člověk, který znal její triky nazpaměť. Táňo, kde je Maruška? Co tu děláš? Máš někoho? ptal se rozčíleně.
Ale Olegu, neměj strach. Žádný ctitelé nejsou. Jen mě to u tebe už nebaví, chápeš? Chci trochu volnosti! odpověděla v klidu.
Volnost? Odejít ode mě a od dcery? Kde je láska? Vybledla? Máš krizi? To překonáme, Táňo, to nic není přesvědčoval Oleg.
Nepřekonáme ukončila to Táňa.
Oleg zkusil štěstí u tchyně. Ta jen pokrčila rameny: To je vaše věc, Olegu. Táňu nepřesvědčíš, je tvrdá jak skála!
Oleg se vrátil do Brna sám, bezradný. Co dál? Jak vrátit rozum ženě, jak spojit rodinu? Za své dobro mám jen potíže říkal si v duchu.
Dny a týdny plynuly. Táňa na hovory jen stroze odpovídala, nevracela se. Mám se fajn, zněla její opakovaná slova.
Chtě nechtě, čas plynul dál
Nakonec se Oleg rozhodl. Prodat dům, odvézt Marušku a přestěhovat se do Prahy, zachránit rodinu.
Táňa nad tím mávla rukou. Snažila se Olega rozmluvit proč nervovat Marušku, měnit školu, přijít o kamarády, babička by to také neschvalovala.
Ale byly to jen výmluvy. Táňa si užívala volnost a nechtěla se jí vzdát. Žít jako ptačí nebešťanka to bylo její motto. Rozjela si podnikání vlastní krejčovství. Bydlela v malém bytě. Měla i obdivovatele a ne zrovna málo. Nudu neznala. Najednou muž, dcera proč? Táňa chtěla minulý život vytěsnit z mysli.
Oleg se nakonec nenechal odradit a s Maruškou se nastěhoval do Prahy. Pořád doufal, že rodinu zase spojí. Láska k Táňi ho neopouštěla.
Chodil pro Táňu do práce, doprovázel dceru která byla matce podobná, až to bylo do oči bijící. Ale marně. Táňa byla jako socha, nic ji už nerozhodilo. Nakonec to ukončila:
Olegu, nech mě být! Měli bychom se rozvést. Marušku si nechej.
Marušce bylo už jedenáct nepotřebovala útulek. Měla tátu, babičku, která se za ni den co den modlila. Milovala mámu, nemohla pochopit, proč se jí dobrovolně vzdala.
…A čas šel dál.
Osud každého odmění podle jeho skutků.
Oleg přestal chytat ryby na suchu. Pochopil, že srdce Táni si už nezíská.
Osud mu do cesty přivedl úplně obyčejnou ženu. Žádné snění, stála nohama pevně na zemi. S ní žil na vesnici. Měla dva syny z prvního manželství.
Ona nepotřebovala Paříž, Londýn, ani sto párů bot. Stačí gumovky na bahno, teplá vesta do chléva a děti postavit na nohy, říkala.
Oleg byl poprvé v životě v klidu a měl pocit domova. Kde je jednoduchost, tam je sto andělů; kde je chytrost, tam žádný. Brzy s ní měl dcerku. Štěstí našel až na čtvrtý pokus. Poznal čistou lásku. O předchozích manželstvích radši nemluvil.
Táňa žije u mámy. Jeden podnikatelský společník jí nasliboval hory doly, ale nakonec ji připravil o všechno. Krejčovnu musela zavřít. A nápadníci? Ti se rozprchli jako pára. Zůstala psycholožkou na škole aspoň že ty diplomy k něčemu byly. Ničeho nelituje. I když duše je hluboká studna, není na dno vidět. Možná se u táňi nějaká ta jiskra pokání ještě objeví. Kdo ví
Maruška už dávno dospěla, vdala se a bydlí spolu s babičkou v Brně.
Ten den měla na sobě lehké a vzdušné svatební šaty, které jí máma, Táňa, darovala…

Rate article
DoN
Co jednou zkrátíš, to už nevrátíš Když Táňa ukazovala svatební fotky kamarádům, vždycky s úsměvem říkala: – Ach, to jsem se v těch šatech natažila! Byly krásné, ale těžké a objemné! Příště, až se budu vdávat, vezmu si už jen lehké a vzdušné svatební šaty. Všichni si byli jistí, že Táňa jenom vtipkuje, a smáli se s ní. Táňa skutečně vtipkovala. Kamarádi věděli, že se vdala z velké lásky. Byl to obyčejný letní románek. Táni bylo 21, Olegovi 28. …Srpen, hřející moře, perlivé víno, noční obloha plná hvězd, romantika… Všechny tyto ingredience splynuly dohromady a skončily svatební žádostí ve Státním registru. Pravda, předtím se Oleg musel rozvést se svou druhou ženou a Táňa se přestěhovat do jeho rodného města. Praha – Brno – Praha. Tahle trasa se pro Táňu na příštích deset let stane téměř domovskou, až do bolesti známou. Ale to bylo až později. Nejdřív si mladí museli najít bydlení. Oleg daroval svůj byt druhé ženě, která vyhrožovala prášky, kyselinou i skokem z okna, pokud se nevrátí! Časem se bývalá manželka uklidnila. Možná jí Oleg slíbil návrat? O první manželce nemluvil – to je minulost. První manželství vydrželo rok a půl, pak ji dokonce provdal za kamaráda a všichni byli šťastní. Druhé manželství mu vydrželo déle, tři roky. To už mu stačilo na poznání děsivé podstaty vyvolené, která děti nazývala „lidskými mláďaty“. Táňu tyhle životní lapálie nijak neznepokojovaly. Byla sebevědomá, ambiciózní, věřila ve svou krásu i jedinečnost. Oleg ji nosil na rukou a cítil se v ráji už na zemi. Květiny dával po náručích, za kabátky nemusel ani utrácet – jí koupil hned tři. O botách už ani nemluvme. Táňa si je mohla měnit denně. Oleg ji vzal do Londýna, Paříže i do Černé Hory. Aby rozšířila obzory i nabrala síly před narozením jejich prvorozené. Brzy se narodila dcerka Mařenka. Táňa se o ni starala a Oleg domu koupil a zařídil vše potřebné – pro své milované holky. Oslavili nové bydlení, Mařenku dali do školky a Táňa se začala vzdělávat. Ale preferovala to ve svém rodném Praze – tam byly její kamarádky, máma, i cizí lidé se zdáli vřelí. Pod lípami domova byl klid. Mařenku nechávala u tchyně, která holčičku zbožňovala. A při zkouškovém byla Táňa šťastná v Praze. Oleg žárlil, jezdil za ní, pořádal legrační „náhodná“ setkání v jiném městě. Táňa žádné důvody k obavám nedávala. Nebo si to aspoň myslel… Táňa prostě chtěla utéct od domácích starostí. Ráda studovala, jen aby nemusela mýt nádobí, podlahy, starat se o manžela či vychovávat dítě. Měla pocit, že jí život mezi prsty protéká. Za nějaký čas měla ve své kabelce tři červené diplomy. Specializace – psycholožka. Všechny je nosila u sebe, protože zuřivě hledala práci. Oleg protestoval: – Nestačí nám peníze? Zblázním se čekáním na tebe z práce! Táňo, pojď raději mít syna! Nebo dceru, hlavně že budeš doma! Táňa další mateřství neplánovala. Svoji misi považovala za splněnou – dceru manželovi dala. Co víc? Tchyně navrhla, že si vezme Mařenku na starost, dokud „dospěje“… Táňa. A Táňa souhlasila, bez váhání vyrazila zpět do rodného města a Olega neinformovala – „Z Prahy zavolám.“ Ale v Praze na ni čekal… Oleg. Už dávno prokoukl její triky. – Táňo, kde je Mařenka? Proč nejsi v Brně? Máš někoho? – Olegu, neblázni! Nemám žádného milence. Jen už mě to s tebou nebaví, chci svobodu! – Svobodu? Ode mě a od dcery? Kam se poděla láska? Uletěla? Že máš krizi středního věku? To zvládneme spolu! – Nezvládneme… – uzavřela Táňa. Oleg běžel za pomocí k tchyni. Ta jen pokrčila rameny: – S tím nic neuděláš, Táňa je tvrdohlavá jak skála! Oleg se vrátil do Brna sám. Nechápal, co dělat. Jak ženu přesvědčit, jak rodinu sjednotit. „Na mé dobro mi to šlo za zlo…“ přemýšlel. Dny plynuly, týdny taky… Táňa nejezdila. Na telefonát odpovídala stručně: „Mám se dobře.“ Nakonec se Oleg rozhodl prodat dům, vzít Mařenku a přestěhovat se do Prahy – pro záchranu rodiny. Táňa jeho nápad přivítala chladně, snažila se Olega odradit – ať dívku nestresuje, změní školu, přijde o kamarády… Všechno byly výmluvy. Táňa si užívala svou svobodu, měla rozjeté šicí podnikání, vlastní byt i ctitele. A najednou – manžel, dcera…? Proč? Táňa chtěla minulost vymazat, odhodlaná byla jako ořech. Všechno předtím jakoby žila jiná žena. Oleg se na námitky neohlížel a do Prahy s dcerou přece jel. Pořád doufal v sjednocení rodiny. I jeho láska stále žila. Díval se na Táňu, vodil Mařenku, která byla kopií mámy, čekal. Marně. Táňa byla ledová, nic s ní nehýbalo. Až jednoho dne Olegovi řekla: – Olegu, nech mě být! Pojďme se raději rozvést. Mařenku klidně ubytuju. Mařence bylo 11 let. Ubytovat nepotřebovala – měla milujícího tátu, babičku, která se za ni modlila. Milovala mámu. Nechápala, jak se máma mohla vlastní dcery vzdát. Čas utíkal… Oleg přestal „lovit ryby na suchém břehu“. Pochopil, že k Tánině srdci cesta nevede. Osud mu přivedl do cesty obyčejnou ženu. Stála pevně na zemi. Nechtěla Londýny, Paříže, kožichy a sto párů bot. „Hlavně gumáky do bláta, vestičku na hospodářství a děti v dobrých lidech.“ Olegovi bylo vedle ní teplo a bezpečno. „Kde je jednoduchost, tam je sto andělů; kde je složitost, tam není ani jeden.“ A brzy se narodila holčička. Oleg našel štěstí – sice až na čtvrtý pokus, ale čistou lásku. …Táňa žije s maminkou. Jeden z obchodních partnerů jí sliboval „sedm mil do nebe“, ale nakonec jí zbyla jen prázdná kabelka. Její šicí podnikání skončilo. Ženichové se vypařili. Provdání bylo, bylo, ale všechno zmizelo. Pracuje jako školní psycholožka – diplom přece jen přišel vhod. Ničeho nelituje… i když lidská duše má hlubiny… kdo ví? … Mařenka už vyrostla, vdala se – žije v Ostravě u babičky, která ji vychovala. Na svatbě měla lehkou a vzdušnou svatební šatičku. Dárek od své mámy Táni.