Cizí zdi
Víš, na co často myslím? šeptla jsem směrem k Pavlovi a přitom už po páté utírala stejný talíř hadrem. Na to, že už nemáme doma ani svoji vlastní lžičku. Všechno je u nich v pokoji. A teď chodím po našem bytě a před spaním mě napadá: nezpíváme moc nahlas v obýváku, nekoukáme na televizi moc pozdě? Nevadíme jim?
Pavel seděl mlčky u okna, díval se do temného dvora paneláku. Pak si povzdychl, těžce, hluboko z prsou.
Hosté, zamumlal, aniž by se otočil. Z pánů domácích jsme se stali hosty. Ve vlastní kuchyni.
Jako by to vyvolali, ozval se z pokoje mé neteře tlumený smích, za ním hluboký baryton jejího kluka. Koukali na film. V našem bývalém obýváku.
Seděli jsme tam tehdy tak já s talířem v ruce, Pavel u okna a v hlavě mi běžela jen jedna otázka: Jak jsme to dopustili? Jak jsme se dostali do bodu, kdy se ve vlastním bytě bojíme spláchnout u záchodu, abychom někoho nerušili? Přitom to začalo tak nevinně. Jako rodinná laskavost.
Tenkrát, bylo to přes rok a půl nazpět, mi volala sestra Mirka. Stála jsem zrovna v kuchyni, červená od vedra a okurek, když se podruhé rozezněl telefon. Otřela jsem si ruce do zástěry a zvedla ho.
Leni, ahoj, začal Mirčin hlas, nesmělý, skoro prosebný. Hned jsem ho poznala. Mirka nezvonila jen tak, většinou voláme jednou za pár měsíců, ona bydlí v Brně, žije si po svém. Hele, mám na tebe prosbu. Pamatuješ moji Hanku, tu starší?
Jasně, že si pamatuju, odpověděla jsem. Co s ní je?
Ale nic zlého, spíš naopak. Dostala se na Masaryčku, na rozpočet, je to šikovná holka. Ale a tady je kámen úrazu koleje nejsou hned, možná až za semestr, možná vůbec. A já přemýšlela vy tam přece jste dva ve třech místnostech. Nemohli byste ji na čas u vás přihlásit? Jen kvůli úřednímu potvrzení pro školu. Jinak by bydlela jinde, to se neboj, vše jsme s Hankou domluvili.
V hlavě mi začal v tu chvíli vír všech možných obav. Na jednu stranu vlastní krev, neteř, vždycky byla vzorná, Mirka o ní vyprávěla s pýchou. Na druhou stranu přihlášení není jen formalita. Pavel mě vždycky varoval: Nepřihlašuj nikoho. Ani rodinu. Pak už je těžko dostaneš pryč. Ale u neteře, studentky, dočasně A Mirce odmítnout, když poprosí, to přece nejde.
Miri, jseš si fakt jistá, že bude někde bydlet zvlášť? ptala jsem se opatrně. Jen aby si to nerozmyslela a nezůstala pořád s námi. Nebylo by nám s Pavlem moc příjemně, kdyby tu žil někdo třetí.
Neblázni, Leni! zasmála se sestra. Je jí devatenáct, chce být s kamarádkama, má už domluvený spolubydlení v Žabovřeskách. Jde jen o papír, v dnešní době to ve škole chtějí, musí být potvrzení o adrese. Je to vážně čistá formalita.
Slíbila jsem, že to proberu s Pavlem. Večer, jak jsem mu o tom řekla, jenom zamračil čelo.
Nedělej to, Lenko, řekl krátce. Přihlášení je vážná věc, pak ji jen tak neodhlásíš. Z práce znám příběhy, jak lidi kvůli tomu přišli o byt.
Ale je to přece Hanka, zkusila jsem protestovat. Mirčina dcera a jen dočasně. Papíry tady potřebuje. Bydlet bude stejně někde jinde, jen formálně.
Formálně, utrousil Pavel. A jakmile dostane papír, postupně začne chodit sem. Jednou přespí, donese si věci, pak zas přivede kamarádku. Nepotřebuješ to.
Přesto jsem druhý den Mirce volala. Styděla jsem se, že bych je odmítla. Holka studuje, chce se učit, a my bychom ji házeli klacky pod nohy kvůli formalitám?
Hanka zavolala sama tři dny nato. Její hlas byl tichý, vychovaný, příjemný.
Dobrý den, tetičko, tady Hanka, představila se. Maminka říkala, že byste možná byla ochotná nám s tím přihlášením pomoct. Je to pro mě moc důležité, už mám domluvený pokoj s holkama, ale pro školu potřebuju registraci. Jen na dobu studia, slibuju, že vás nebudu nijak zatěžovat. Ráda bych přijela a všechno osobně probrala, pokud můžete.
Jak jí odmítnout? Tak slušná, tak milá Když jsem Pavlovi oznámila, že Hanka přijde, jen pokrčil rameny.
Zařiď si to, jak chceš, zamručel. Jen potom neříkej, že jsem tě nevaroval.
Hanka přijela začátkem září. Vysoká, štíhlá, v džínách a bílém tričku, vlasy stažené do copu, usmívající se. Přinesla nám od Mirky med, domácí marmeládu, nějaké pralinky. Srdce mi při tom pookřálo: ona je opravdu slušná dívka.
Popíjely jsme spolu čaj, vyprávěla nadšeně o škole, že chce jednou pracovat v televizi na reportážích. V očích jí zářilo odhodlání. Ukázala mi fotky z pronajatého pokojíčku ve Vinohradech, kde bude bydlet se dvěma kamarádkami maličká místnost, ale jim to stačí.
Opravdu potřebuji jen ten papír, opakovala. Nebudu vás obtěžovat. Možná někdy přijdu si vyzvednout poštu nebo uvařit čaj. Ale spíš vůbec.
Když přišel Pavel z práce, také ho pozdravila uctivě, hned vstala. Pavel chvíli tajil úsměv, potom se šel najíst. Hanka odešla brzy, slíbila, že za tři dny donese doklady na úřad.
Vše proběhlo rychle. Napsali jsme žádost, podepsali oba jako vlastníci. Dočasná registrace na jeden rok. Hanka nám třikrát děkovala a odjela.
Měla jsem pocit, že teď už bude klid. Svoje jsme udělali, pomoc z lásky příbuzným. Dívka bude bydlet jinde, my máme zase svůj byt.
Jenže život není nikdy tak, jak si ho člověk naplánuje.
První dva měsíce Hanka ani nepáchla. Občas zavolala, popřála k svátku. Mirka taky občas volala, děkovala, že Hanka ve škole prospívá.
Pak však začal listopad Teti, můžu přijet na pár dní? Sousedky jsou na zabití, jedna nosí každou noc kamarády, sprostě se smějí, já se nemůžu učit!
Jak bych jí to mohla zamítnout, navíc před zkouškami?
Přijeď, řekla jsem, spíš na gauči v obýváku.
Večer přivezla batoh, Pavel mlčel. Omlouvala se, že obtěžuje, že je to opravdu jen na týden, než se domluví s holkama nebo najde něco jiného. Tichá byla, nelezla nám na nervy, v kuchyni se nepotloukla, ráno odcházela dřív než my, večer se učila.
Týden se protáhl na dva. Pak přišly zkoušky a dívka zůstala.
V lednu po prázdninách sdělila: Mám dobrou brigádu v místních novinách, potřebuju tu zůstat, abych ušetřila na letní stáž do Prahy, mamka moc pomoct nemůže. Můžu tady zůstat ještě pár měsíců? Budu platit část nájmu a svoje jídlo si kupuju.
Pavel zuřil.
Leni, co to děláš?! Vždyť jsem tě varoval! Ona nás jen využívá! Přihlásila se, bydlí tady, dál co? Nábytek si přiveze?
Pavle, je mi jí líto sama v cizím městě, alespoň zaplatí vodu a elektřinu
Nějaké dva tisíce za měsíc! A my tady nejsme doma! vmetl mi. To je almužna jen abys potěšila vlastní svědomí!
Už jsem s ním nechtěla polemizovat. Srdce říkalo, že má pravdu, ale styděla jsem se Hanky vyhazovat. A zavolat Mirce? Co by řekla? Sama sis to vzala na bedra, tak si to řeš.
Hanka tu brzy začala být jako doma. Polovina skříně obsazená jejími šaty, na balkóně knihy a krabice od novin, v lednici samostatná polička s jogurty, salámy, krabičky s hotovým jídlem. Někdy vzala trochu našeho, pak to doplnila, ale stejně. Nic hrozného, ale rozdíl byl znát někdo si tu dělá, co chce.
S Pavlem jsme spolu sotva mluvili naplno, spíš jen stručně. On z práce rovnou do ložnice, mě vyhýbal. Hanka se snažila být neviditelná, zdravila, ptala se, zda nepotřebujeme pomoci, hned po sobě uklidila. Ale úleva to nebyla pořád cizinec v tvém vlastním domě. Byť slušný.
Jednou jsem seděla na kuchyni, krájela salát. Hanka z obýváku si šla postavit konvici na čaj. Hrk, růžová, nová, koupila si ji sama, protože naše byla pomalá. Vlastní hrnek s vtipným nápisem, ovocné čaje, všechno podle sebe.
Hanko, jak to máš s tím bydlením? Pořád hledáš? zeptala jsem se, neudržela jsem to v sobě.
Zvedla hlavu od mobilu, usmála se.
Už s holkama nejsem v kontaktu. Ale hledám, vážně. Jen je všechno buď drahé, nebo daleko od školy. Mně to tu vyhovuje, všechno mám blízko. Jestli vás to fakt hodně obtěžuje, budu hledat důkladněji.
Chtěla jsem říct Ano, vadí to, ale nevyslovila jsem to. Nedokázala jsem. Výchova. A bylo mi jí vlastně líto. Nikoho nesháněla, jen hledala možnosti
Zkus to, řekla jsem. Stejně potřebuješ svůj klid. Gauč není moc pohodlný.
Mně to nevadí, opravdu. Snažím se nebýt na obtíž.
A odešla do obýváku.
A my jsme v kuchyni trávili celé večery, báli se zapnout si televizi, abychom nerušili, vlastně jsme žili podle Hanky.
I ten večer Pavel tiše poznamenal v ložnici:
Leni, musíme to utnout. Až skončí registrace, neprodloužím. Zaregistrovali jsme ji, pomohli. Teď ať se zvedne.
Dobře, slíbila jsem. Neprodloužím.
Ale vduchu jsem věděla, že to nebude tak jednoduché. Je tu napsaná, bydlí tu půl roku, oficiálně. Vyhodit jen tak to nepůjde, musíme mluvit, vysvětlovat. Ale já jsem se bála. Co kdyby se urazila? Nebo si vynutila, že ji prý vyhazujeme, a Mirka mě bude označovat za necitlivou a lakomou?
Přešel březen, duben. Hanka se učila na jarní zkoušky, pracovala v redakci. Někdy chodila domů až v jedenáct, prý měla poradu. Učila se v obýváku dlouho do noci, tiché ťukání, které jsem slyšela přes stěnu, mi drásalo nervy. A přesto jsem mlčela.
Až v květnu přišla další rána.
Hanka přišla večer s mladíkem. Mohlo mu být dvacet, v kožené bundě, moderní sestřih.
Teti, může tady Kuba chvíli zůstat? Pracujeme spolu na projektu do školy. Opravdu jen na chvíli.
Pavel nebyl doma, já kývla. Hanka s Kubou šli do obýváku, zavřeli dveře. Mluvili tiše, sem tam smích. Seděla jsem v kuchyni a vřelo mi v duši. Teď už si sem vodí i kluka, v našem obýváku, na našem gauči.
Pavel přišel později, když jsem mu to řekla, ztuhl.
Cože?
Má tam kamaráda. Pracujou na projektu.
Beze slova odešel do ložnice, bouchl dveřmi.
Za půlhodiny Hanka pro Kubu vyprovodila ke dveřím, sama přišla do kuchyně.
Omlouvám se, nechtěli jsme vás rušit. Už to neudělám, slibuju.
Hanko, začala jsem, sbírajíc odvahu, je to trochu nepříjemné. Tenhle byt je náš, bydlí tu jen my dva. A ty tu teď žiješ jako podnájemník a ještě si zveš kamarády.
V obličeji se jí mihl smutek a zklamání.
Já vím, teti. Nechtěla jsem. Kuba je vážně v pohodě, jsme jen kolegové. Už to neudělám.
Odešla do obýváku. Já zůstala se smíšenými pocity správné rozhodnutí, nebo jsem zlá?
Pavel večer prohlásil:
V srpnu končí. Ať to ví. Upozorni ji.
Ani v srpnu se ale nic nestalo. V červnu Hanka prosila, zda nemůže zůstat ještě rok. Že do září určitě odejde, ale potřebuje teď čas kvůli škole, práci, hledání bydlení, jinak ji z fakulty vyhodí.
Volala jsem Mirce, ta mě prosila: Prodlouž jí to, prosím. Hanka je slušná, neproblémová, na podzim bude stejně jinde. Co bych neudělala pro sestru?
Podepsala jsem prodloužení. Teď už byl Pavel nezlomný, už do úřadu nešel, vše musela zařídit sama. Říkala jsem si: ještě rok, absolvuje školu, zmizí.
Samozřejmě jsem se zmýlila.
V létě Hanka odjela za rodiči, měsíc jsme žili s Pavlem skoro šťastně. Večer v obýváku, dlouhé debaty, smích. Pavel rozkvetl. Doufala jsem, že už se nevrátí.
V září však dorazila i s kufrem. Prý mamka poslala nové oblečení, knihy. A budou do školy muset více studovat doma.
V říjnu znovu přivedla Kubu. Klidně, beze studu, protože už to není návštěva, ale práce. Seděli jsme s Pavlem a cítili, že tu už nejsme doma.
Postupně chodil Kuba pravidelně dva tři večery v týdnu. Někdy déle. Hanka tvrdila, že se učí, co jsme mohli dělat? Pavel se domů už ani nevracel, aby to nemusel zažívat.
Jednou večer jsem na kuchyni Hanky už neudržela.
Hanko, pojď si sednout. Potřebujeme mluvit.
Pomalu usedla, nervózně se rozhlížela.
Jak dlouho tu chceš ještě bydlet? Už je to víc než rok. Kdy půjdeš do svého?
Oči upřela do stolu, hlas pokorný.
Teti, nevím. Podnájmy jsou drahé, často v katastrofálním stavu. Potřebuju klid a doma to mám. Platím za energie, jídlo si kupuju. Nejde to opravdu nechat tak?
Nejde, Hanko, řekla jsem narovinu. My s Pavlem jsme zvyklí být tu sami. Tvoje schůzky s Kubou nám vadí. Toto je rodinný byt, ne studentský hotel.
Ale my jsme jen kamarádi! vybuchla. A já tu mám oficiální registraci! Mám právo tu bydlet!
A tady mi došlo, že je zle. Neprosila už, neomlouvala se hájí svoje. Vyměkla, protože jí papíry dávají moc.
Registrace je jen formalita, dívko, není to doživotní povolení. Chtěli jsme pomoct a ty to zneužíváš.
Nezneužívám! skoro křičela. Platím vše, neotravuju vás, uklízím A teď mě chcete vyhodit?
Nevyháníme, povzdechla jsem. Ale dojdi si pro rozum, jsi dospělá.
Rázně vstala, odešla. Od té chvíle byla v bytě ledová atmosféra.
Po Vánocích odjela na měsíc k rodičům. Pavel konečně svobodně dýchal, v kuchyni jsme slavili Silvestra u malé umělé borovičky, v obýváku se netroufli.
Po návratu přišla Hanka s bombou.
Teti, strýčku Kuba bude potřebovat někde trochu pobýt. Na kolejích je to hrozné, jsem ráda, že ho pustíte na čas sem. Stejně po stážích hledá byt, může tu být na gauči.
Upustila jsem hrnek. Pavel zrudl.
To je vtip?
Myslím to vážně, jen na čas. Byt je velký, každý své soukromí.
Pavel vstával od stolu s rudýma očima.
Tak to ne, řekl pevně. Nejenom že tebe tu už dál nenecháme, ale nikoho dalšího už vůbec ne! Máš měsíc. Sbal se a najdi si něco svého!
Stejně mě nemůžete vyhodit, jsem tu registrovaná do srpna, jen soud rozhodne jinak, utrousila ledově a šla dovnitř.
Nevěřila jsem vlastním uším. Chladně nás šikanovala právy. Co jsme s Pavlem mohli dělat? Soudy, papíry, sousedi.
Pavel zavolal právníkovi, podal žádost o vyškrtnutí z registrace. Mirka mě přes telefon sežehlala tichem.
Kuba se skutečně nastěhoval. S kufrem, taškami. Slušně pozdravil, začal bydlet dočasně. Po týdnu jsme zavolali policii, ta vypsala protokol a dal mu tři dny na odchod. Opravdu zmizel, ale Hanka byla od té chvíle ještě ledovější.
Za tři týdny oznámila, že požádala o jeho trvalé zapsání na adresu. Prý snoubenci mají právo. Pavel běžel k právníkovi měl pravdu, je to možné. Podali žalobu, Mirka už se mnou nemluvila.
Kuba v březnu zas přijel, obývák se stal jeho pokojem. My s Pavlem žili ve své ložnici. Kuchyň zbyla nám, večery trávíme tam.
Hanka a Kuba si koupili nový televizor, velký, pověsili na zeď. Náš starý skončil na balkoně. Už jsme jen přihlíželi.
Jednou večer, když umýval Pavel hrnek a já utírala příbory, řekl:
Možná bychom měli odejít sami. Prodat to, koupit si malý byt, tenhle jim nechat.
Podívala jsem se na něj oči smutné, ale unavené.
Tady už to stejně není naše, přikývla jsem. Jsme hosti. Doma hosti.
Z obýváku se ozvali smích Hanka a Kuba, bavili se u nového seriálu. V našem bývalém obýváku, v našem bývalém bytě.
Seděli jsme u kuchyňského stolu, bez slov, dopíjeli dávno vystydlý čaj. Venku padal březen, v bytě byla zima, jiná než ta na teploměru. Vzduch už nebyl náš, domácí.
Pavle, pamatuješ, jak jsme se tenkrát u tohoto stolu rozhodovali, jestli ji pustit? Před rokem a něco.
Pamatuju, řekl tiše.
Měli jsme tehdy poslechnout rozum, řekl s prázdným pohledem do stěny. A nepřihlašovat ji hned.
Měli, přikývla jsem s chutí ho obejmout, ale neměla sílu.
Do kuchyně bez klepání vklouzl Kuba, nalil si šťávu, vrátil se zpět. Ze zdi v obýváku se ozýval smích a filmové dialogy, cizí v našem bytě.
Zítra jdu za makléřem, řekl nakonec Pavel. Ať víme, kolik za byt dostaneme. Pořídíme si něco malého, jen pro nás. Bez neteří, snoubenců. Žádní registrovaní už.
Dobře, vydechla jsem.
Večer jsme usnuli v ložnici, odděleni stěnou od Hančina a Kubova světa. Byla noc, usínala jsem s pocitem, že jsme přišli o všechno ne o byt, ale o víru v dobrotu a v rodinu.
Za okny kvílel jarní vítr, kdesi bouchla větrací okénko. Brzy bude jaro, ale do našeho bytu teď už jaro nepřijde. Cítila jsem jen nekončící zimu tu uvnitř, v sobě, v Pavlovi, mezi námi.
A v noci se mi zdálo o bytě, kde jsme kdysi žili světlém, klidném, plném našeho smíchu. Byl náš. Ale teď je to už jen sen. Reálný život je chlad a cizí zdi.
