Nesmíš brát, co ti nepatří
Byla to jediná dcera svých rodičů, Eliška, a byla jejich největší miláček, všechno bylo pro ni. Rodiče, vzdělaní lidé, pracovali ve Výzkumném ústavu, otec byl profesor. Pamatuji si, že v našem domě bylo vždy mnoho návštěv.
Maminka, paní Marie Nováková, vařila výtečně, každou návštěvu vítala obrovskými koláči a pečlivě prostřeným stolem.
No Marie, jsi pořád v tom svém stylu, samá krása a dobrota! Stačí na tvůj stůl pohlédnout a hned bych jedl, žertovali hosté pokaždé, když k nám zavítali.
Eliška byla sice ve škole pilná, výborná studentka, ale nikdy jsme ji do učení nenutili. Od dětství byla samostatná a zodpovědná. Ze školy přišla, převlékla se, něco snědla a hned usedla ke svým úkolům.
Eliško, byla jsi dnes na hodině hudby? ptala se maminka.
Ano, maminko, byla, právě jsem přijela, odpovídala dcera.
Eliška chodila do hudební školy a hrála na housle. Milovala hudbu, vždy když vzala housle do ruky, rozplynuly se její starosti a hrála s nadšením. Její učitel ji často dával za vzor ostatním dětem.
Školní léta utekla rychle. Eliška byla společenská a milá, měla mnoho kamarádek a přátel, každému ráda pomohla. Bydleli jsme ve velkém městě, Eliška proto chtěla pokračovat ve studiu zde.
Eliško, ty to máš jednodušší, říkala kamarádka Kateřina. Tvoji rodiče pracují na univerzitě, určitě tě tam dostanou. Já mám jen mamku, ta se snaží, jak může, a já půjdu radši hned pracovat, abych jí ulevila. Vysoká škola není pro mě.
A kam chceš jít pracovat?
Do fabriky, tam vezmou každého. Na studia totiž nemáme, odpovídala Katka. Opravdu si museli vystačit s málem.
Eliška ale nikdy nemusela řešit, jak žije Kateřina, jejím rodičům se dařilo a jí nikdy nic nechybělo.
Mami, tati, na maturitní ples potřebuji nové šaty a boty, oznámila Eliška.
Samozřejmě, holčičko, zítra je sobota, půjdeme nakupovat, slíbila paní Nováková.
Koupili krásné šaty, boty ladily do barvy. Stačilo už jen úspěšně odmaturovat a oslavit ples, a mohlo začít nové, dospělé období.
Eliška se dostala na České vysoké učení technické, rodiče jí sice pomohli, ale zvládla by to i sama. Maminka měla hodně známých, tak pro jistotu vše domluvila.
Tak, milí rodiče, teď jsem vaše vysokoškolačka, řekla Eliška s úsměvem, když uviděla své jméno na seznamu přijatých.
Gratulujeme, dcerko, radoval se otec a daroval jí nový mobil, tehdy to nebyl samozřejmost jako dnes.
Na univerzitě měla Eliška ráda vše studium, učitele, přátele. Život byl plný nových zážitků, studentské večírky, zkoušky, seminární práce. S Kateřinou teď téměř neviděla, protože Eliška všechen volný čas věnovala studiu, zatímco Katka pracovala ve fabrice.
V létě Eliška jezdila se stavbami mládeže, to bylo opravdové dobrodružství. Dlouho velkou lásku v životě neměla, jen přátelství a občasné setkání, ale nic vážného.
Na posledním ročníku poznala Eliška Vlastimila. Ten se vrátil z armády a pracoval v dílně na opravy domácích spotřebičů. Potkali se náhodou v kině, kam šla Eliška s Kateřinou konečně si udělaly volný den.
Ahoj, slečny, mohu si přisednout? zeptal se mladík, když popíjely koktejl v kavárně před filmem.
Jistě, odpověděla Katka, ale Vlastimil sledoval pouze Elišku.
Vlastimil, představil se. Dnes je tu dost narváno, řekl, jako by se omlouval.
Já jsem Kateřina, a toto je Eliška, usmála se kamarádka.
Dohodli se, že se po filmu ještě setkají, protože seděli každý jinde bylo vyprodáno. Procházeli se ve třech až do noci, Vlastimil odvedl nejdřív Katku, pak Elišku, a požádal ji o telefonní číslo.
Byl velmi pohledný a Elišku zaujal. Od toho večera se začali scházet, a za pár měsíců se vzali. Rodiče Elišky si Vlastimila oblíbili a souhlasili se svatbou.
Po škole Eliška pracovala krátce, pak šla na mateřskou narodil se jim syn, Adam. S Vlastimilem byla šťastná. Byl pozorný, ochraňoval ji i syna, pomáhal jí se vším.
Maminko, měla jsem opravdu štěstí na manžela, říkala často Eliška. S Vlastimilem je to jako za zdi, jsem v bezpečí.
To ráda slyším, dcero. Vlastimil je opravdu rodinný typ, říkala Marie Nováková, a otec si s Vlastimilem často zahrál šachy nebo debatovali.
začala nový život bez manžela
Ale štěstí netrvá věčně. Adamovi bylo pět, když se Eliška a Vlastimil dostali do vážné nehody. Jeli autem, když proti nim vyrazil motorkář plnou rychlostí Eliška byla vymrštěna z auta, možná díky tomu přežila, ale manžel zahynul. Naštěstí byl Adam u prarodičů.
Bože, proč? šeptala Eliška v nemocnici, kde u ní seděla maminka.
Díky Bohu, Eliško, že se uzdravíš, plakala paní Nováková. Nohy i žebra zlomené, ale jsi naživu, holčičko.
Vlastimila pohřbívala Eliška z invalidního vozíku. Dlouho se zotavovala, rodiče jí pomáhali, žila s Adamem u nich. Dlouho Eliška byla v depresi, postrádala manžela, žil jen pro Adama.
Děkuji Bohu, děkovala, když hleděla na svatý obraz, co by bylo s mým synem? Adam mě zachránil.
Musela začít nový život sama.
Mami, chci se odstěhovat k moři, na jih. Máme tam dům, chci tam žít. Morský vzduch mi pomůže a Adamovi se líbí moře. Vy nás můžete navštěvovat. Tady je vše, co připomíná Vlastimila.
Rodiče souhlasili. Po přestěhování Eliška našla klid, pracovala jako správkyně hotelu, začala se stýkat s lidmi. Adam chodil do školy. O víkendech chodili na pláž, slunili se, odpočívali.
Jednou Eliška na pláži ztratila snubní prsten byla to vzpomínka na manžela. Plakala a hrabala v písku.
Proč pláčete? ozval se hlas muže. Co vám je?
Ztratila jsem prsten, hodně pro mě znamená
Kdo chodí na pláž s prstenem?
Já chodím Jste ještě něco chtěl? řekla Eliška.
Dobře, pomůžu vám, řekl muž. Jsem Karel, vaše jméno?
Eliška, začali spolu prosívat písek, nakonec našli prsten v jejím oblečení.
Děkuji, Karle.
A jste tu dlouho na dovolené? ptal se Karel. Já jsem sem přijel s kamarádem, ten odpočívá v hotelu, včera pil moc
Já tu vlastně bydlím, vysvětlila Eliška.
Po krátkém povídání ji Karel pozval do kavárny.
Už bychom měli odejít z pláže, souhlasila Eliška. Je tu hrozné horko, půjdeme do kavárny.
V kavárně si dali studený koktejl, Eliška nespěchala Adam byl zrovna u prarodičů, poslala ho tam na měsíc, až začne škola, přivezou ho. Karel se hned svěřil, že je ženatý a má dceru. Pracoval na letišti ve svém městě.
Eliška mu pověděla svůj příběh, o tragické smrti manžela.
Proto jsem se rozhodla začít znovu, řekla, se synem jsme se přestěhovali.
S Karlem se jí povídalo lehce, byl milý a prostý, žádné přetvářky. Po kavárně ji doprovodil domů a rozloučili se. Za tři dny ho potkala znova, čekal u domu s velkou kyticí, když se vracela z práce.
Ahoj, už jsem se těšil, řekl Karel a podal květiny.
Ahoj, Eliška byla ráda, že ho vidí. Od zítřka budu mít volno, řekla nadšeně.
Skvělé, budeme mít víc času. Tak tě zvu do restaurace, poznáš i mého kamaráda.
V restauraci se dobře bavili, Karel se pak odebral s Eliškou domů a zůstal přes noc. Prožila s ním to, co už dlouho nepoznala.
Bože, zamilovala jsem se, přiznala si Eliška.
Po smrti manžela nikoho neměla. Většinu dovolené strávila s Karlem. Ten kvůli ní žádal neplacené volno v práci, ale nakonec musel odjet. Loučili se těžce. Po týdnu však Karel zavolal.
Eliško, přijedu Už nemůžu bez tebe. Přiznal jsem vše manželce, ta podala žádost o rozvod.
osud ji zkoušel ještě jednou
Eliška byla šťastná. Nemyslela, co prožívá Karelova žena s dcerou, vůbec jí to nenapadlo.
Jsem taky žena a mám právo na štěstí.
Karel se vrátil, brzy se vzali, jakmile byl rozvod vyřízen. Po roce se Elišce narodila dcera. Byli šťastní.
Osud však znovu Elišku zkoušel. Jejich idyla skončila po deseti letech. Karel začal flirtovat, v lázeňském městě bylo pokušení dost. Začaly hádky, nejprve Elišce lhal, pak se přiznal. Viděla ho s mladými dívkami na pláži.
Eliška podala žádost o rozvod. Karel se vrátil do svého města, usmířil se s bývalou ženou. Dceru nepřestal podporovat, posílal jí slušné alimenty. Děti vyrostly. Adam odešel za prarodiči do Prahy, studoval tam a oženil se. Dcera zůstala s maminkou, ranně se vdala a žila s mužem ve vlastním bytě.
Eliška má dva vnuky a vnučku. Navštěvují ji, stejně jako staří rodiče, kteří přijíždějí s Adamem. Celý Eliščin život tvoří děti a vnoučata.
A Karel? Už se v jejím životě neobjevil. Eliška se rozhodla, že v jejím životě už muži nebudou. Věřila:
Zaplatila jsem za svou lásku k ženatému muži nesmíme brát cizí, štěstí budovat na cizím neštěstí…
Už nikdy nechtěla pokoušet osud, bála se, že se bumerang může vrátit a bolelo by to ještě víc. A tak žije sama.
Dnes, když si to všechno zapisuji, beru jako lekci: štěstí si nelze stavět na cizí bolesti. Nikdy nesmíš brát, co ti nepatří.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
