Čím dál, tím rodnější…
Víš co, můj zlatý vnoučku! Když ti tady tak překážím, je tu jen jeden způsob. Už k dcerám jezdit nebudu, ani k žádným kamarádkám se courat nehodlám, a dědu taky hledat nepotřebuju. Koukej se, co si to vymýšlíte! Že byste mě na stará kolena chtěli provdat!
Babi, říkám ti to už dlouho! A i máma to říká! Měla bys jít do domu seniorů. Prostě přepiš domek na mě, tam ti dají vlastní pokoj, máma všechno zařídí. Nebudeš tam sama, můžeš poklábosit se sousedkami a mně už nebudeš překážet.
Nikdy odsud odejít nehodlám. Slyšíš mě, Sašo? Když ti překážím, můžeš klidně sbalit kufr. Jsi mladý kluk s chytrou hlavou, najdi si byt a žij podle svého. Nechtěl ses učit tak jdi pracovat. Vodit si sem můžeš každý den jinou Marušku, Klárku nebo Hanu. Já jsem stará ženská, za měsíc mi bude pětašedesát. Potřebuju klid a pohodu.
Dost, naputovala jsem se dva roky, teď je čas vrátit se domů. Není správné, vnoučku, když mě sami ze svého domova vyháníte a žijete si tu na moji penzi se svými nevěstami. Není nafukovací, tu důchodovou kartu mám jen já. Máš týden na to, abys našel bydlení jinak jdi ke kamarádům, nebo ke svojí, jak ona se jmenuje, na to pořád zapomínám. Jen ať dneska večer není nikdo další v mém domě. To si představte! Jednou mi hledáte ženicha, podruhé mě chcete strčit do domova důchodců!
Rozčílený vnouček ještě něco blekotal, ale Lída Pavlová ho už neposlouchala; mlčky se stáhla do svého pokojíku a zabouchla za sebou dveře. Strašná bolest ji vystřelila do hlavy.
Měla by si vzít prášek, jenže to by musela do kuchyně jenže tam nechce potkat vnuka. Prohlédla svoji malou místnůstku a viděla plastovou láhev s trochou minerálky. No sláva, aspoň doušek vody bude.
***
Ani sama nečekala, že bude tak rozhodná. Nakupilo se v ní rozhořčení a tak řekla vše, co jí dlouho leželo na srdci.
Dlouhé dva roky mlčela, snášela to, jak byla na zavolání: jednou u jedné dcery, pak u druhé, a když jenom naznačily, že už je načase, jela zas domů.
A teď? Vnouček, dvacetiletý floutek, kraluje jejímu domku. Jednou má novou lásku, pak zase jinou, a babička jim podle něj ničí náladu, funí za zdí a chrchlá, což se k romantice prý nehodí.
Babi, mohla bys aspoň na pár dní někam pryč? My bychom s Kateřinou, Radkou, Magdou, nebo Hankou (podtrhni potřebné, holky se střídají) aspoň byli chvilku sami.
A tak Lída Pavlová jela, na návštěvu ke sestřenici, ke kmotře nebo ke staré kolegyni ze školy, přespávala tam, aby mladým nebránila ve štěstí.
Zpočátku to bylo i pro její kamarádky milé, později už však návštěvy dvakrát týdně těžce nesly a Lída pochopila, že i zde je nevítaná zátěž.
***
Když už vlastně nebylo kam jezdit, narodila se starší dceři Barbora další dcera. Život v Praze, hypotéka, starší dítě školák tetelící se v chromatickém chaosu. Péče babičky přišla vhod.
Lída Petrová sbalila kufr a jela. Ze začátku to bylo báječné teplé večeře, uklizený byt, o vnuky dobře postaráno. Po pár měsících ale zeť, který byl od Lídie jen o deset let mladší, začal reptat.
Paní Lído! Takové párečky už nekupujte, ještě se nám někdo otráví. A proč byste se ládovali párky, když jste celý den doma a můžete něco pořádného udělat třeba karbanátky, řízek…
Paní Lído! Karbanátky jsou fajn, ale vy přece moc utrácíte za jídlo a drogerii! Měla byste být úspornější!
Paní Lído! Nejsem žádnej králík, abych žvýkal jen trávu a zeleninu! Šetření je hezký, ale to maso v lednici pořád chybí!
A tak pořád dokola. Vždyť doma sedíte, Lído, můžete dceru vytáhnout v matematice proč platit doučování, když je tu babička?
A vnuka také často peskovali kvůli mobilu, že furt žvaní s kamarádkami jako puberťačka. Vnučka Hanička, ještě žákyně čtvrté třídy, dávala babičce sežrat, že se nemodně obléká, dělá jí ostudu a ještě ji nutí se učit.
Babi, proč jsi vlastně přijela? Máš dům na vsi, tak dělej, běž tam a šéfuj jiným!
Lída držela, snažila se každému vyhovět. Maso kupovala za svoje peníze, i vnučce tajně dávala kapesné jako odškodnění za trapas a též vnukovi Sašovi, lenochu, co ani nestudoval, ani nepracoval, posílala zbytek penze, aby nezůstaly dluhy za vodu či proud.
Naříkat dceři nemělo cenu. Barča držela o sto šest při muži, nic mu neřekla. Však už ho kdysi obehrála jiné ženě, snadno by o něj nechtěla přijít.
Občas, když doma nebyl, Lídě jen tak polohlasně řekla: Mamko, vydrž. Děláš to kvůli mně, chápeš.
Když mladší vnučka nastoupila do jeslí, o babičku už doma nikdo nestál. Zeť to řekl naplno: Paní Lído, děkujeme, už vás nepotřebujeme, určitě už můžete domů.
Lída jela šťastná domů. Konečně bude šéfkou ve svém domě. Kdy chce lehne si, kdy chce vstane. Ale ouha domek už dávno nebyl prázdný. Usídlil se v něm zase vnuk Saša, syn starší dcery, co teď od Lídě právě odjela. I s přítelkyní.
Bydlení špinavé k nepoznání, za elektřinu hrozil odpočet, vodu nikdo neplatil. Co jí zbývalo? Vzala si spotřebitelský úvěr, vše zaplatila, domek uklidila. S klidem se nadechla. Ale vnuk spokojený nebyl domek maličký, dvě místnosti s kuchyní. Žádné soukromí, když babička poránu už chrchlá přes zeď.
A v tu chvíli zase neočekávaná změna mladší dcera Kristýna čeká mimino: Mamko, přijeď, pomož nám!
Když není zbytí sbalila pár věcí a jela. Po třech měsících cítila, že je zase navíc. Nečekala, až ji požádají o uvolnění pokoje, odjela sama. A doma na ni zase čekal nespokojený vnuk.
Možná by Lída snesla to všechno dál, nebýt jednoho snového zážitku, co ji potkal hned po návratu.
***
Opět vygruntovala domeček, dluhy tentokrát nebyly, vše včas vyřízeno. Ale zase babička vnukovi překážela.
Sašo, dneska jedu k Lence, má narozeniny, vrátím se pozdě. Zakryjte se na noc, vejdu zadním vchodem, abych vás nebudila.
A proč nepojedeš s přespáním? Nechceš mlátit dveřmi v noci! Zůstaň u ní třeba dva dny, aspoň si odpočineme.
Odkud se můžeš odpočinout? Vždyť jsem doma sotva týden.
No týden je taky dost. Nezůstaneš přes noc?
Ne, dojdu domů.
Oslava byla v plném proudu. Nejdřív seděly v hospodě, slavily, pak jely gratulantky k oslavence domů, vzpomínaly mládí, smály se.
O vážných věcech nemluvily. Když se už Lída chystala na odchod, Lence někdo volal. Ta na ni mrkla a šla mluvit na verandu. Po chvíli se vrátila.
Volela ti Kristýna. Nemáš jí volat zpátky. Nic se neděje, jen ti mám nabídnout spaní u mě.
Spát u tebe? Vždyť jsem slíbila Sašovi, že přijdu domů!
Jenže Saša volal tvoji dceři, že chtějí být s přítelkyní chvíli sami, a ty jim v tom překážíš. Tak mi Kristýna volala a poprosila, jestli můžeš zůstat tady.
Lída zaváhala. Nevěděla, jestli se má smát, nebo brečet.
Zůstaň přece, řekla Lenka, stejně už je pozdě. Aspoň mi povíš, jak to u vás vlastně je.
Ale není co vyprávět, všechno je v normálu.
Víš, Lído, když je vše v pohodě, děti nevolají cizím lidem, aby jim kavárničkově schovávali mámu pod střechu. Nedávno mi Kristýna volala, jestli neznám nějakého dědu s bytem, protože prý by si Saša měl najít nevěstu, ale ty mu prý v domě překážíš. Kdybys radši šla do domu seniorů, nebo aspoň k nějakému dědovi…
A tak Lída pověděla, jak bydlela u starší dcery a šla jí na nervy, mladší taky moc nevyhovovala, a jak Sašovi jen kazí soukromí. Že i když má svůj dům, už druhý rok si tam připadá navíc.
Vždyť já, Leni, nejsem paní ani v tom svým domě. Saša když dokončil školu, vrátil se z Prahy ke mně, protože Romana ho nechtěl. Do armády ho nevzali, studovat nešel. Dokud byl na škole, pomáhala mu Kristýna, ale pak ho nechala svému osudu. A tak sedí na mých bedrech.
Nakonec Lída Lenku neposlechla a šla domů. A jak tam došla, vyložila koho vlastně domů povolává.
Saša si stěžoval mámě, že babi už ztratila rozum a vyhazuje ho, takže Kristýna hned volala a snažila se matku napomenout. Ale Lída jí řekla přesně to, co už slyšel vnuk.
Saša se tedy odstěhoval, ještě stačil říct, že ať babička nepočítá s tím, že se vrátí, nebude tam už nikdy.
Zůstala Lída sama. Ale to bylo poprvé, kdy jí samota byla milá konečně klid, oddech. Vždyť celý život někomu vyhovovala, nikomu nezavazela. Dcery, dokud byly malé, chtěly rozkazovat, když ovdověla, nikdo s ničím nepomohl, sama se o všechno starala. A nakonec vychovala jen samé sobce.
Na stará kolena, když tě vaši vyhánějí z vlastního domu co je to za život, když doma jsi zbytečná?
Saša nakonec přišel, prosil babičku o odpuštění.
Ale Lída ho už dávno odpustila. Jen už s ním bydlet nechce. Na návštěvu přijď klidně každý den, Sašku, ale bydlet spolu už ne.
Dcery taky zvou na návštěvu, chtějí, aby jim pomohla s dětmi. Ale Lída už dál jezdit nehodlá.
Děti mi klidně přivezte, a ráda s nimi budu tady. Je tu čistý vzduch a já si konečně můžu být sama svou paní. Tady jsem doma.
Lída říká čím dál, tím rodnější. A víš co? Má pravdu.
