Chybíš mi. Nikdy mi nechyběl žádný člověk takovým způsobem a nechápu proč – když jsem se s tebou nikdy necítila úplně dobře a spousta věcí se mi na tobě nelíbila. Poznali jsme se na Facebooku. Začali jsme si psát a jednoho dne mě pozval na kávu. Šli jsme do Stromovky. Ten den mi bylo psychicky špatně – byla jsem zklamaná a fyzicky mě všechno bolelo, protože jsem tvrdě cvičila ve fitku a hrozně mě bolely nohy. Povídali jsme si v parku – byla večer, jasno a pořádná zima. Mluvili jsme o osobních věcech, o životě, o tom, kdo jsme. Když jsme odcházeli, objala jsem ho – objetí trvalo několik minut. Připadala jsem si jako „doma“, přestože to byl muž, který působil chladně, vážně a odtažitě. V tom objetí jsem cítila, že hluboko uvnitř takový vlastně není. Nevím, jestli mu to bylo nepříjemné – stejně jako mě. Ale cítila jsem, že ani on na tom není dobře a že mu to objetí pomohlo. Rozloučili jsme se ještě jedním, kratším objetím. Dál jsme si psali dlouho do noci. Takhle plynuly dny – „dobré ráno“ od něj, povídání celý den, neustálé zprávy. Začali jsme spolu chodit ven, povídali jsme si o hlubokých věcech, sdíleli jsme sny a různé scénáře o životě. Řekl mi, že bydlí s kamarádem. Mluvil o své bývalé. Řekl mi, že rád píše dívkám a kamarádkám, se kterými něco měl. Pak se vrátil k rodičům. Oficiálně jsme spolu začali chodit a v té chvíli mi přiznal pravdu: ve skutečnosti žil se svou bývalou. Podle něj už mezi nimi nic nebylo – prý už i dřív – ale pracovali spolu. Přidal společnou fotku. Na jeho narozeniny jsem ho chtěla překvapit: chtěla jsem ho vzít do krásné restaurace v historickém stylu. Ale v poledne mi na Instagram přišla zpráva od nějaké ženy, která mě urážela. Neodpověděla jsem. Jen jsem se ho zeptala, co to je. Řekl mi, že jeho bývalá ráda posílá lidi, aby druhé obtěžovali a pomlouvali. Mlčela jsem, dokud jsem s ním nemluvila. Řekl, že to vyřešil, ale zprávy pokračovaly. Nakonec jsem odpověděla jen to nutné. Nejsem žena, která by se ponižovala nebo snižovala na úroveň někoho arogantního. Potom jsem ji zablokovala. Překonali jsme to. Šli jsme dál. Vztah byl pevnější. Sdíleli jsme víc. Byla jsem bez práce a on mě motivoval něco si najít. Občas mi pomohl s penězi, i když mi to bylo nepříjemné. Nikdy jsem ho o nic neprosila – dělal to sám od sebe. Když odjel na dovolenou, řekl mi, abych tam zůstala. Zůstala jsem – a udělala jsem chybu, že jsem tam byla celé dva týdny. Testoval mě – chtěl vědět, jaká jsem doma. Utratil spoustu peněz za jídlo z restaurací – prý vařením ztrácíme čas, že se vždycky dá něco koupit. Dovolená skončila, peníze byly pryč. Říkala jsem mu, že by měl šetřit, neposlouchal mě. Pak mi vyčetl, že jsem mu nepomohla ušetřit, že když utrácí, já ho nechám – přitom jsem celý čas navrhovala, že budeme vařit a opatrní s výdaji. Pak mi řekl, že musí platit účty, že ho to stresuje – a mě to dost zasáhlo. Našla jsem si práci a on mi oznámil, že mě teď bude „zkoušet“. Test byl, jestli mu budu přispívat na bydlení nebo na to, co za mě utratil. Řekl, že má pocit, že mě živí. Nevěděla jsem, co na to mám říct. Učila jsem se, jak to ve vztahu má fungovat. Říkal, že se všechno změní – a změnilo se. Skoro žádné plány, žádné schůzky. Zprávy byly krátké. Prý teď musí vydělat zpět peníze, že je finančně na dně, že ani pořádně nejí. Všechno se začalo rozpadat. Jednoho dne mi řekl, že jsem ho finančně zruinovala – ačkoliv jsem od něj nikdy nic nechtěla. Už jsem pracovala. Někdy jsem platila já, někdy on. Ale už nebyly žádné plány. Všechno bylo jiné. Dohodli jsme se, že se rozejdeme – v dobrém, s vděčností za krásné chvíle a za lekce. Zavřeli jsme za sebou dveře s respektem. Pak jsme to zkusili znova. Mluvili jsme spolu. Ale nelíbilo se mi, že jsem u něj po práci bez jídla – někdy mě ani nepozval na večeři. Přemýšlela jsem, jestli si mám nosit oběd, nebo se pořádně najíst předem, abych neměla hlad. Řekla jsem mu, jak se cítím, ale nic nenavrhl, nic neřekl. Připadala jsem si jako „povinnost sama sobě“. To náš vztah zabíjelo. Jednou mi bylo špatně v tramvaji a málem jsem omdlela. Sedla jsem si na zem, abych nespadla. On nereagoval. Už jsem se cítila úplně odcizená. Hluboko uvnitř jsem ho chtěla, ale věděla jsem, že to není muž, kterého bych chtěla po svém boku, i když jsme si povídali o snech a cílech. Často jsem ho prosila, abychom nikdy neusínali pohádaní. Ale začala jsem vedle něj usínat v slzách. Až jsem se jednoho dne rozhodla, že už dál nemůžu. Vstala jsem brzy ráno, sbalila si věci a odešla. Mluvili jsme spolu. Řekla jsem mu, jak se cítím. Dala jsem mu obrázek, který měl rád – ale sundala jsem ho ze zdi a vzala si ho zpátky. Neměla jsem to dělat. Něco se ve mně – i v něm – zlomilo. O pár týdnů později jsme si zase psali. Řekl mi, že tím, že jsem si vzala obrázek, jsem mu vzala štěstí, které v něm cítil, a že už je něco nenapravitelně rozbité. Zase jsme zavřeli dveře. Občas jsem mu napsala poděkování nebo poslala video, ale už neodpovídal. Všechno bylo prázdné. Jednu noc, kolem půlnoci, mi přišla zpráva plná urážek – prý jsem ho připravila o rodinu. Vymazala jsem chat a zablokovala ho. Pak mě začali kontaktovat lidé z firmy, kde pracoval. Věděla jsem, že je to jeho bývalá, možná jeho nová přítelkyně. Neodpověděla jsem. Kontaktovala jsem vedení a nastavila hranice – řekla jsem, že pokud to bude pokračovat, řeším to přes právníky. A ustalo to. Bylo mi smutno. Změnila jsem se. Došlo mi, že to není muž, kterého chci. Rozešli jsme se v dobrém, ale vidět ho zase s člověkem, který mu způsobil tolik chaosu, bolela. Někdy mi chybí. Chybí mi některé hezké chvíle. Ale tím to končí. Jedno vím jistě: se mnou u něj bylo klidné místo a byl na to hrdý. Nemyslím, že s ní zažije totéž – ani že bude tím člověkem, kterým by se chtěl chlubit před světem.