Hlídání brášky
Co je, Lenko? Zase ti neodpovídá?
Neodpovídá! Lenka hodila mobil na kuchyňskou linku. Neozvala se od šesti! Kvůli ní jsem nejela za mamkou Musím vařit tady, musím vařit i doma, a Sašu není komu pohlídat Vyrostla nám velká pomocnice!
V tu chvíli cvakl zámek u dveří.
Jé, ještě nespíte? pronesla Tereza přes rameno, sluchátka pořád v uších, a bez povšimnutí rodičů si to namířila rovnou do pokoje.
Ale mamka ji jen tak nenechala projít.
Terezo! Zastav se! zvolala máma. Tereza sice zastavila, ale neotočila se. Kam jdeš? Nevíš, kolik je hodin? Zpozdila ses o šest hodin! Nechceš nám to nějak vysvětlit?
Tereza vytáhla sluchátka.
Kvůli čemu ten rozruch?
Vždyť jsi slíbila! povzdechla si Lenka. Slíbila jsi, že zůstaneš se Sašou!
Tereza, která se těšila, jak padne do postele, jen otráveně procedila:
No, nevyšlo to. Nikdo neumřel. Byla jsi přece doma.
Celý týden jsem ti říkala, že dnes potřebuju, aby ses postarala o brášku! Táta má večerní směr v práci, ten to nestihne, a já musím k babičce. Je ti líto bráchy, babičky, nebo i mně? Nikdo ti za to není dost dobrý?
Tereza prostě nemohla! Zdržela se se spolužáky, pak přišel Radek s nápadem jít ještě na byt, a najednou byl večer pryč. Prostě zapomněla.
Tak se Tereza omlouvala aspoň sama sobě.
Protože mobil jí nezbil, sama si ho vypla.
Slibovala jsem, mami, ale plány se změnily.
Dýchej, zavětřila máma.
Co to tu máme za vězení? rýpla si Tereza.
Pili jste, konstatovala máma. Večírek je důležitější než rodina
Tereza se rozčílila.
No, jasně že je! Já jsem vám žádná chůva a s bráchou doma sedět nebudu. Hlídání si zařizujte sami. Chtěli jste si hrát na rodiče v pozdním věku, užijte si to. Já mám svůj vlastní život!
Táta, který na ni nikdy nezvýšil hlas, to už nevydržel a vmísil se do hádky.
My z tebe chůvu neděláme. Prosíme tě málokdy! Ale dneska to bylo potřeba a ty jsi slíbila Terezo, opozdila ses o šest hodin. Vypla sis mobil. A ještě viníš nás?
Nic na vás nesvádím, Saša je vaše zodpovědnost. Byla jsem s kamarády, no a?
Doma po Tereze mnoho povinností nechtěli. Ještě před nedávnem byla studentkou gymnázia, nyní teprve nastoupila na Karlovu univerzitu na obtížný obor. Rodiče to chápali.
Tereza ale nikoho zpátky nelitovala.
Víš, co je horší? vložila se máma. Kvůli tobě jsem nejela za tvojí babičkou. Sama si neuvaří! Už se nedokážu roztrhnout mezi batoletem a nemocnou matkou!
Tereza, rozplétajíc složitý účes od spolužačky, ledově pronese:
To je tvůj problém, mami. Ty jsi chtěla dítě v padesáti. Starej se. Já vám nic nedlužím.
Řekla to tak chladně, že i táta sebou trhl.
Terezo, to je už moc!
Proč moc? Studuju, musím mít kamarády, hledat si partnera do budoucna! A ne vysedávat doma s váma a vaším synem!
Táta ji posadil ke stolu.
Terezo, sedni si Poslechni mě. Nikdo nechce, aby ses stala na plný úvazek chůvou. Jen jsme tě prosili o pomoc rodině, o laskavost. A ty přece souhlasila.
Tereza, už neměla sílu ani ochotu couvat, odpověděla drsně:
Souhlasila jsem a pak změnila názor. Tak to chodí.
Názory se mění, ale ty jsi svoje plány změnila sama, bez jediného slova, namítl táta. Chápu, že studuješ. Máš přátele. Ale jsi členem rodiny. Nedržíme tě pod zámkem, jen potřebujeme občas pomoc. Nemáš opravdu ani dvě hodiny týdně na hlídání brášky? Abychom mohli třeba k lékaři nebo teď za babičkou?
Tereza ani nenechala tátu domluvit. Povzdechla si a z vlasů jí vypadávaly sponky.
Nemám.
A proč?
Protože to není moje starost, tati. Nemůžu obětovat život vašim přáním.
V duchu se Tereza chystala na další hádku. Teď jí to rodiče určitě spočítají
Dobrá, řekl táta až překvapivě klidně, Rozumím ti.
Eh? Kde jsou výčitky? Kde snaha zabavit telefon? Kde sliby, že až rodiče jednou nebudou, Tereza toho bude litovat?
A tím to končí? podivila se Tereza.
Dneska jo. Počítej s tím.
Tereza, trochu zaskočená tím, jak snadno jí to prošlo, se narychlo zavřela v koupelně odlíčit se, a hlavně spát, spát, spát Byl to náročný večer a rodiče se ještě museli dohadovat!
Ale jejich debata v ložnici pokračovala.
Pavle, jak může být tak necitelná? zeptala se maminka, tentokrát už ne rozzlobeně, ale smutně. Nevyčítali jsme jí, nevychovávali jsme ji krutě Žádný zbytečný zákazy. Netrápili jsme ji! A mám teď pocit, že nás vůbec nemá ráda Budeme ji snad prosit o hlídání Saši?
Nebudeme, zavrtěl Pavel hlavou. Pokud si myslí, že nám nic nedluží, tak i my jí nic nedlužíme. Dokud nepochopí, co znamená život na vlastní pěst.
***
Ráno nebylo o nic lepší. Tereza vstala první, napila se vody, zobla si starých jednohubek z lednice. Když přišla mamka s bráškou, Tereza schválně čučela do mobilu, jen aby se vyhnula hovoru. Ale mamka snídala potichu. Později přišel táta a dokonce pozdravil:
Dobré ráno, pronesl směrem k Tereze.
No teda, někdo se se mnou i baví, rýpla si Tereza.
Táta otevřel soubor s rodinným rozpočtem.
Terko, musíme si promluvit.
Protočila oči.
Zase moje zodpovědnost? Už jsem říkala, že…
Ne o zodpovědnosti, přerušil ji táta, No, částečně možná i o tom. Ale hlavně o penězích. Od tohoto měsíce čekáme, že zaplatíš svou část za jídlo a energie. Víš, svůj díl.
Tereza se uchechtla, přesvědčená, že je to jen snaha tátu poškádlit po včerejším večeru. No co, večer ona rozladila je, ráno si to vracejí. To je spravedlivé.
Jé, táto, s humorem to nepřeháněj, tebe nenachytám.
Ale táta měl jasno.
Není to vtip, Terko. Od dnešního dne jsi dospělá, platíš si svůj podíl na výdajích. Všechno.
I Saša, který u snídaně nadouval tváře, zvědavě koukal. Ještě to nechápal, ale tátův tón byl vážný.
Cože? vydechla Tereza.
Sama jsi řekla, že nám nic nedlužíš. Fajn, budeš i ty naprosto soběstačná. Musíš si platit nejen jídlo a energie, ale hlavně školu.
Tereza pochopila táta to myslí vážně. Jednou řekla, že nic nedluží, a teď to bude muset dokázat, i když to znamená, že mají doma dusno.
Táto, slyšíš se? Jídlo fajn, ale škola! Na to bych tě nepoznala, kdybys mi nezaplatil studium, diplom je přece důležitý!
Umím to, řekl táta, Už jsi plnoletá, je ti devatenáct. Dospělí lidé platí za sebe. My slíbili, že tě podpoříme, pokud budeš aspoň trochu respektovat společný život v rodině. Ty jsi to odmítla my tedy taky.
Lenka se na Pavla podívala Nedohnali jsme to moc daleko?
Tereza pustila sýr na talíř, prudce vstala.
Tak já radši nebudu jíst, ještě byste mi napočítali dluhy!
Doobědvali sami. Tereza vztekle zabouchla dveře svého pokoje, popadla učebnice, aby šla na přednášky zatím ještě zaplacené.
Nebyli jsme moc tvrdí? ptala se Lenka.
Pavel soustředěně žvýkal sýr, i když mu nějak nešel přes hrdlo.
Tak akorát, Leni. Řekla, že nikomu nic nedluží? Tak ať pozná, co to znamená být skutečně dospělá. Bolí mě to, ale jinak by někdy pořád čekala, že se vše vyřeší samo.
Tereza od té doby přestala s rodiči jíst, doma se skoro nezdržovala. Lenka, i když to Pavel zakazoval, se opatrně ptala, jestli dcera nehladoví, ale Tereza jí to vrátila jen ublíženým pohledem.
Naskytla se jí brigáda v kavárně jednou zaskočila za kamarádku, ta pak dala výpověď, a tak Tereza po přednáškách čtyři hodiny roznášela tácy, aby měla alespoň něco.
Rodiče se strachovali, ale trvali na svém.
Zase nepřišla ani na večeři, Pavle. Musí být hladová. Rozumím výchově, ale kam tohle povede říkala Lenka.
Uleví se jí. Uvidíš, až pochopí, že v rodině si navzájem pomáháme. Teď jen vzdoruje.
A až třetí měsíc vzájemného ignorování Tereza přišla:
Fajn, uznávám, že jste vyhráli. Nezvládnu po škole lítat rovnou do práce a vydělávat tolik, kolik potřebuji. Budu s bráchou párkrát týdně. Tři hodiny. Můžete to brát jako mojí práci. Tady máte nějaké peníze za byt, ušetřila jsem, co šlo.
Vysypala na stůl deset tisíc korun. Víc neměla. Ale rodiče je odmítli.
Teri Nechtěli jsme tě trestat. Nejsme žádní vyděrači, řekla maminka. Staráme se o tebe ne proto, že musíme, ale protože tě máme rádi. Prosím, buď k nám taky trochu ohleduplná. Něčím přispívej.
Já vím, omlouvám se a sama je obejmula.
A Tereza si uvědomila, že rodina není o tom, co musím nebo dlužím, ale o ochotě pomáhat a odpouštět, když je to nejvíc potřeba.
