Chůva pro bratra
Co se stalo, Olgo? Zase neodpovídá?
Neodpovídá! Olga odložila mobil na kuchyňskou linku. Nezvedá to už od šesti večer! Kvůli ní jsem k mámě nejela Musím vařit tady, musím vařit u mámy, a Honzíka nemá kdo pohlídat To jsme si pěkně vychovali pomocnici!
V tom okamžiku cvakl zámek u dveří.
Jé, ještě nespíte? prohodila Leontýna přes rameno, aniž by sundala sluchátka, a mířila si to přímo do svého pokoje, rodiče úplně ignorujíc.
Ale máma ji po dobrém pustit nehodlala.
Leontýno! Stůj! mamin hlas přiměl Leontýnu zastavit se, ale neotočit, Kam jdeš? Víš vůbec, že máš zpoždění o kolik? O šest hodin! Nehodláš mi něco vysvětlit?
Leontýna si vyndala sluchátka.
Kvůli čemu ty nervy?
Vždyť jsi slíbila! zaúpěla Olga, Slíbila jsi, že pohlídáš Honzíka!
Leontýna, která chtěla jen upadnout do postele, zamumlala:
No, nějak to nevyšlo. Nikdo neumřel. Stejně jsi byla doma.
Upozorňovala jsem tě celý týden, že dnes musím k mámě! Tvůj táta má večerní směnu, nestíhá, a já nutně musím ke své mamce. Ani bratra, ani babičky ti není líto? A ani mě?
No, Leontýna prostě nezvládla! Zdržela se se spolužáky a pak Michal navrhl, že pojedou někam posedět k němu Ani si nevšimla, jak jí utek čas. Zapomněla.
Tak se Leontýna omlouvala sama sobě.
Protože jí telefon rozhodně neumřel, sama ho vypnula.
Slíbila jsem, mami, ale plány se změnily.
Vydej dech, ucítila máma.
Co jsme teď v kriminále? zamračila se Leontýna.
Pili jste, konstatovala máma, Večírek je přece důležitější než rodina.
Teď Leontýně ruply nervy.
Ano, důležitější! Nikdo mě neplatí za to, abych byla vaší chůvou! O bratra se starat nebudu. Postarejte se sami. Chtěli jste si na stará kolena zahrát na rodiče tak si to užijte. Já mám svoji cestu.
Otec, který na Leontýnu nikdy nekřičel a nerozčiloval se, všechno vyslechl a vzal si slovo.
Nikdo z tebe chůvu nedělá. Moc často tě, Leni, o nic neprosíme! Dnes to ale bylo fakt potřeba a tys to slíbila. Zpozdilas ses o šest hodin. Vypla jsi telefon. A ještě obracíš vinu na nás?
Nic na vás neobracím, ale Honzík je vaše starost. Byla jsem u kamarádů, jako všichni! Nebudu zůstávat pozadu.
Nikdo Leontýnu přehnaně domácími povinnostmi nezatěžoval. Nedávno ještě byla středoškolačka, teď studuje ve známém brněnském vysokém u nepříliš snadného oboru. To rodiče chápali a snažili se být shovívaví.
Ale Leontýna velmi shovívavá nebyla.
Víš, co je horší? vmísila se máma, Horší je, že jsem kvůli tobě nebyla u babičky. Sama si ani neuvaří! Nemůžu se přetrhnout mezi tříletým synkem a nemocnou mámou!
Leontýna, rozplétající složitý cop od spolužačky, prohlásila stroze:
To je tvůj problém, mami. Ty jsi chtěla dítě na stará kolena, tak se starej. Já vám nic nedlužím.
To bylo tak ledově řečeno, že i otec se zachvěl.
Leni, tohle už přeháníš!
Proč přeháním? Studuju. Mám své vrstevníky, kamarády, hledám si budoucnost, třeba i snoubence! Nemůžu sedět jen doma s vámi a vaším dítětem!
Otec ji posadil na židli.
Leni, poslechni mě Nechceme tě udělat chůvou na plný úvazek. Jen jsme tě poprosili ne o práci, ale o pomoc rodině. Sám jsi s tím souhlasila.
Leontýna, když už začala, tak teď necukla.
Souhlasila, ale rozmyslela si to. Plány se mění.
Plány se mění, ale tentokrát jsi změnila plán ty sama, jen jsi nám to neřekla, řekl otec klidně. Chápu, studuješ. Chápu, máš svůj život, kamarády Ale Leni, jsi součást rodiny. Nedržíme tě doma násilím, ale občas naši pomoc taky potřebujeme. Nemůžeš nám věnovat aspoň pár hodin týdně s Honzíkem? Třeba když jdeme k lékaři, nebo dnes k babičce?
Leontýna nenechala otce domluvit. Ušklíbla se, zaklonila hlavu a z vlasů jí vypadávaly sponky.
Ne.
Proč?
Protože to není moje zodpovědnost, tati. Nemůžu obětovat svoji budoucnost, protože vy si to přejete.
Uvnitř se v ní všechno svíralo, čekala další hádku. Rodiče jí za ty řeči nejspíš dají co proto
Dobře, řekl otec překvapivě klidně, Dobře, rozumím.
Cože? Slyšel ji? Kde jsou křiky? Kde je zabavení telefonu? Kde je maminina řeč: Jednou si na nás vzpomeneš, až tu nebudeme, a bude tě mrzet, co jsi řekla?
To jako všechno? zeptala se Leontýna.
Ano. Pro dnešek všechno.
Leontýna, zaskočená, jak snadno ji pustili, se rychle vytratila do koupelny smýt make-up a pak spát, spát, spát Byl to náročný večer, ještě s rodiči na krku!
Ale v ložnici rodičů hádka nekončila.
Andreji, jak může být tak bezcitná? Olga teď mluvila ne zlostně, ale smutně. Vždyť jsme ji vychovávali poctivě, neškudlili, nežrali jsme ji zákazama, netýrali jsme ji! A stejně je to, jako by nás neměla ráda A co teď? Budeme ji prosit, aby pohlídala bratra?
Ne, zavrtěl hlavou Andrej, Nikdo ji prosit nebude. Myslí si, že nám nic nedluží? Pak ani my jí nic nedlužíme. Alespoň dokud nepochopí, co znamená skutečná samostatnost.
***
Ráno nezačalo kávou, ale napětím, že hádka včera vůbec neskončila.
Leontýna přišla do kuchyně první. Napila se vody. Skřípala zuby nad okoralým chlebem a suchým sýrem, co schovala máma večer do lednice. Když přišla Olga s Honzíkem v náručí, schovala se Leontýna do mobilu, aby ji máma nevychovávala. Ale máma jedla mlčky. Potom přišel otec a dokonce pozdravil:
Dobré ráno, pronesl k Leontýně.
Překvapení, dneska se mnou někdo mluví, natahovala Leontýna ironicky.
Táta otevřel složku, kde měl přehled domácích příjmů a výdajů.
Leni, musíme si promluvit.
Ona obrátila oči v sloup.
Zase o zodpovědnosti? Už jsem říkala, že
Ne, nenechal ji domluvit táta, I když možná trochu ano. Hlavně ale o penězích. Od tohoto měsíce od tebe očekáváme příspěvek na jídlo a na energie. Svůj díl.
Leontýna se uchechtla rozhodnuta, že jde jen o špatný pokus, jak jí po ránu po včerejšku pocuchat nervy. Večer ona popudila je, ráno oni ji. Rovnováha ve vesmíru.
Neber to, tati. Tvoje vtipkování jsem už zažila. Nevěřím ti.
Ale táta byl připravený.
To není vtip, Leontýno. Odteď, jako dospělá, začínáš platit svůj vlastní podíl. Za všechno.
I Honzík, který si mačkal chleba po stole, se na tátu podíval. Význam nerozuměl, ale tón ho vyděsil.
Cože? vydechla Leontýna.
Nechtěla jsi nám nic dlužit? Dobře. Takže na nás ani v běžném životě nebudeš závislá. Od tohoto měsíce platíš za jídlo, energie a hlavně školné.
Leontýna si vyhodnotila, že táta není jen naštvaný, ale tohle myslí vážně. Zřejmě ho ranila víc, než čekala.
Tati, slyšíš se? OK, jídlo mi nechceš kupovat, ale škola to je přece posvátný. Nikdy si neodpustíš, kdybych kvůli tomu nedostudovala. To prostě neuděláš, znám tě.
Ale udělám, odpověděl táta, Je ti devatenáct, jsi dospělá. Dospělí si platí vše sami. Vždy jsme říkali, že tě podpoříme, dokud studuješ a bydlíš doma. Ale ta podpora je založená na vzájemném respektu a účasti v rodinném životě. Ty jsi tu účast odmítla. Tedy ji odmítáš i ty od nás, ve všech směrech.
Olga, která už dávno vzdala pokusy nakrmit malého, se podívala na muže Zašli jsme daleko?
Leontýna vztekle odhodila kousek sýra zpátky na talíř a prudce vstala:
Nebudu dál jíst! Ještě skončím v dluzích!
Snídali pak už sami tři. Leontýna se v pokoji oblekla, naschvál práskala dveřmi, co šlo, a utekla do školy, kam to měla, zatím, stále ještě zaplacené.
Nebyli jsme na ni moc tvrdí? zeptala se Olga.
Andrej ztěžka kousal sýr, který mu nešel do krku.
Nakonec ale řekl:
Tak akorát, Olgo. Když nikdo nikomu nic nedluží, tak ona už je podle zákona dospělá. Ať si platí. Je to těžké, ale nutné. Naučí se, že není možné jen se vozit po druhých
S rodiči Leontýna teď mluvila málo. Odcházela ráno brzy, domů chodila pozdě. Doma skoro nejedla. Olga i když jí to Andrej zakazoval se opatrně ptala, jestli dcera nehladoví, ale Leontýna ji odbyla uraženým pohledem.
Přišlo jí do cesty místo v kavárně, jednou tam nahradila kamarádku, ta odešla a Leontýna teď po čtyři hodiny po škole nosila podnosy. Nějaké peníze začaly být.
Rodiče měli obavy, ale trvali na svém.
Zase ani nepřišla na večeři, Andreji. Má hlad. Výchova, nevýchova Jak tohle skončí říkala Olga.
Ona se s tím srovná, Olgo. Pozná, že v rodině si lidé pomáhají. Ukazuje jen hrdost.
A po třech měsících vzájemného ticha Leontýna řekla:
Dobře, uznávám, vyhráli jste šachovou partii. Po škole a práci už nemůžu. Zaplatí mi málo Souhlasím pohlídat Honzíka. Několikrát týdně, tři hodiny. Je to moje práce. Vyhráli jste. A tady máte peníze na bydlení, našetřila jsem, kolik šlo.
Položila na stůl deset tisíc korun. Víc neměla. Ale rodiče odmítli peníze vzít.
Leontýnko my tě přece nechtěli vydírat. Nejsme vyděrači, řekla máma. Staráme se o tebe ne proto, že to nařizuje zákon, ale protože tě máme rádi. Prosím, odpověz nám aspoň kouskem účasti.
Já už to chápu, promiňte objala je oba sama jako první.
