Chudá ovečka
Ahoj, mami, tati! rozběhla se do domu Lenka o víkendu, budu se vdávat, Radek mi požádal o ruku a já samozřejmě řekla ano, ani chvilku jsem neváhala.
Bože, Leničko, ty už jsi opravdu dospělá, rozzářila se Jana a podívala se na manžela Františka, který seděl zamyšlený a vážně přemýšlel nad zprávou od dcery.
No jasně, přece už jsem dostudovala a pracuji ve městě. A Radek má taky práci, tak jsme si řekli, že se vezmeme.
Radka městského kluka rodiče znali. Žil s matkou v okresním městě, byl klidný, slušný, poznali ho už dávno a z takového zetě byli celkem nadšení.
Svatbu si vzali na starost Jana s Františkem, přece jen žili na vesnici, měli svoje hospodářství. Radek si sice našetřil nějaké peníze, ale František řekl: Radku, ty si ty peníze raději schovej, budete potřebovat na byt. Svatbu zařídíme my s mámou a možná i tvoje mamka něco přidá.
Radkova maminka, Marie, jen pokrčila rameny: Já stejně moc nemůžu, samý dluh, všecko šlo do domácnosti a syna jsem vychovávala sama. Když tak něco malého dám na dárek.
Lenciini rodiče ji za to nijak neodsuzovali, ale Janě od začátku neměla k Marii moc důvěru. Svatba proběhla v jedné kavárně ve městě. Skromnější, žádné velké oslavy, ale přesto hezká.
Krátce po svatbě se mladí rozhodli koupit si byt na hypotéku. První větší zálohu složili díky pomoci Lenciiných rodičů, protože Marie znovu řekla, že je pořád v dluzích.
Lenka s Radkem žili už ve svém vlastním bytě ve městě a krátce nato se jim narodila vnučka Terezka. Jana s Františkem z každého důchodu něco koupili vnučce, jezdili z vesnice s domácími produkty mléko, smetana, zelenina.
Čas od času Jana zavolala Marii: Marie, nezajdeme na společný dárek pro Terezku? Děcko roste, moc toho potřebuje.
Marie vždy posteskla: Ale Leni, nemám z čeho, víš, že jsem sama. Peníze nejsou, i když bych ráda.
Na Lenciny narozeniny přivezli rodiče z vesnice brambory, mrkev, domácí maso. Marie přinesla tisíc korun, Janě se to moc nelíbilo, protože oni s mužem dali dceři ještě pět tisíc k tomu. Peněz a jídla pro Lencinu rodinu nikdy nelitovala, přesto ji hryzalo, že Marie nijak nepomáhá.
Františku, proč my obětujeme pro naše děti všechno, kdežto Marie pořád jen hledá výmluvy, a navíc si pořád stěžuje. Všichni to mají těžké, ale člověk se musí snažit a nehledat pořád lítost. Copak by sis přál takovou ženu? Celý dny by jen seděla, fňukala a nedělala nic, jen by se nechala živit. Já makat umím, vždyť toho doma zvládám tolik, postěžovala si Jana manželovi, který ji tiše vyslechl.
Jana navíc viděla, že Marie chodí vždy pěkně upravená hezké oblečení, účes, pečlivá manikúra. Přemýšlela, kde na to bere peníze, když pořád naříká, že nic nemá?
Tady ale manžel Janě vyrazil dech: No aspoň se o sebe stará. Vypadá proto mladší než ve skutečnosti. Kéž by si každá žena našla na sebe čas
Jana zrudla vzteky. Jí se to kecá! Žádný hospodářství, zahrada, žije si na bytě, práce málo, může chodit po obchodech. My tady lopotíme od rána do večera, staráme se o zahradu, o dům, o zvířata! Taky bych se věnovala péči o sebe, kdybys sám všechno obstarával krmil krávu, plíval záhony. Jenže nějak se ti do toho nechce, dočista se urazila Jana.
František nebyl žádný hádavý typ, většinou mlčel, vyhověl, ale co už, povahu své ženy za dlouhá manželství znal. Všechno zůstalo při starém Jana vláčela domácnost, František jezdil s dodávkou.
Když bylo Terezce tři roky, nastoupila do školky, ale často marodila. Dohodli se, že Marie na čas u vnučky zůstane.
Klidně zůstanu, stejně jsem v důchodu, přikývla Marie.
Jana měla radost: Aspoň trochu pomůže dětem.
Uběhl nějaký čas. Jana si povšimla, že František jezdí poslední dobou často do okresního města. Jani, připrav smetanu, vejce, brambory, přivezu Lence. Zrovna potřebuju něco vyřídit a taky chci vidět Terezku.
Jana pokaždé ráda naskládala tašky, pomohli dětem, vždyť ve městě je všechno drahé, zatímco doma mají vše bio.
Ale František se začal vracet domů později. Ze začátku to Janě nebilo do očí, ale jakmile si toho všimla víckrát, začala tušit
Bože, Franta se snad zapletl s Marií To musím prověřit!
Jednou František chystal tašky do města, Jana zahlásila: Franto, jedu s tebou, chci vidět malou a zároveň něco koupit do města. Muž znejistěl, ale souhlasil.
Celou cestu byla atmosféra napjatá. Jsi nějakej povadlej, něco se děje? ptala se Jana.
Nic, jen mě bolí hlava, vymlouval se František.
U Lenky zazvonili, otevřela Marie v rozepnutém županu, naličená a s úsměvem jen co uviděla Janu, úsměv jí pohasl a župan si rychle zapnula.
Jana a František si hráli s Terezkou, přivezli bábovku, jablka. U čaje Jana pozorovala pohledy Marie směrem k Františkovi, a nebyly to pohledy kamarádské. Ani František nezůstal pozadu.
To mě mají za blbce? Takhle se předhánět v zamilovaných pohledech, když já jsem u toho? soptí Jana, ale navenek se ovládla.
Jdu si zapálit na balkon, zahlásil František a odešel.
Jakmile za ním zapadly dveře, Jana přešla k věci: Marie, nedělej ze sebe chudinku, vidím to vím, proč Franta jezdí pořád sem, a není to kvůli vnučce. Přestaň si s ním hrát, když chceš chlapa, tak se vdávej. Ale od mého manžela ruce pryč! Hanba ti není? Balit manžela vlastní sestřenice, a ještě před mojí dcerou?! Pokud s tím hned nepřestaneš, přijdu sem sama a budu hlídat vnučku já. Nekaž život svému synovi a nedělej ze mě hlupáka!
Marie zrudla, nečekala, že ji prostá vesnická žena tak brzo prokoukne. Přitom Marii připadala Jana jen obyčejná venkovanka, která nemá čas na cizí starosti.
Když odcházeli, Jana ještě dodala: Nemusíš si o mně myslet, že jsem hloupá nebo natvrdlá.
Cestou domů se Jana pustila do Františka: Příště pojedeš jedině se mnou. Všechno vidím. Marie už nedostane příležitost, aby ti zase házela pohledy. Já jí ukázala, zač je toho loket.
Prosím tě, bránil se František, nic mezi námi nebylo, to si jenom myslíš.
Tak nebo tak, jinak už to nebude. Do bytu k cizí ženě samotný jezdit nebudeš. Jestli bude potřeba hlídat malou, budu tam já. A ty si klidně pas ovce sám. Víš, že dvakrát neříkám.
Večer volala Lenka s výčitkami: Mami, proč jsi Marii tak vyjela? Vždyť nám pomáhá s Terezkou, jsem jí vděčná. Jen žárlíš na tátu, že jezdí častěji k nám!
Jana pochopila, že Marie i Lence něco navykládala. Leni, jsi mladá, ještě nevíš, jak to chodí. Líbilo by se ti, kdyby tvůj muž proseděl celé odpolendne za zády u tvé kamarádky? Marie je zkušená žena a ví moc dobře, co dělá. Nemá se co starat o cizí chlapy v cizím bytě. Pamatuj: máš jen jednu mámu, a co jsme pro vás s tátou udělali, bylo z mého podnětu, ne jeho. A pokud Marie přestane hlídat Terezku, pojedu já.
Mami, rozumím, promiň, já jsem to měla jen z její řeči. Ona tě pomlouvala, ani nevím, co všechno.
No to bych věděla. Ale já se nebojím říct pravdu. Když jsem jí to vpálila, seděla červená jak rajče.
Teď je mi jasné, jak to je
Od té chvíle František ztichl, když jel do města, vždy řekl Janě, a často ji bral s sebou, mnohdy i sám navrhnul. A Janě to nevadilo aspoň častěji viděla Terezku. František začal doma víc pomáhat a nabízel Janě odpočinek, pracovali společně.
Muž potřebuje práci, aby mu hlouposti nevrtaly hlavou a víc si pak váží ženy, napadlo Janu s úsměvem. I ona si začala nacházet čas na sebe proč by měla být horší než Marie?
Život někdy přinese napětí, ale každá bouřka dá novou energii a nejdůležitější je nenechat sebe ani rodinu strhnout závistí či leností. Štěstí doma se tvoří společnou snahou i důvěrou.
Přeji hodně zdraví a klid v duši všem!
