Chodil jsem s jednou paní téměř rok, peněz jsem na ni ani na jejího vnuka nešetřil. Ale jen jsem si dovolil ji poprosit o pár koláčků s sebou okamžitě jsem poznal své místo.
Číšník nám opatrně položil na stůl plastovou krabičku, do které nám v kavárně v centru Prahy zabalili téměř netknutý kousek čokoládového dortu. Libuše, se zjevnou spokojeností, si krabičku přisunula k sobě. Seděli jsme v útulné kavárně, jemně hrála hudba, a přitom uvnitř ve mně narůstalo podráždění.
Byli jsme spolu skoro rok. Mně bylo osmapadesát, jí čtyřiapadesát oba dávno dospělí, s nákladem minulých manželství, rozvodů, odrostlých dětí a samozřejmě vnoučat. Já měl dvě kluka a holku. Ona měla jednoho zbožňovaného vnuka, Štěpánka, šestiletého světýlko do tmy, kterého jsem viděl jen párkrát, ale slyšel jsem o něm snad víc než o svých výsledcích od doktora.
Libuše zastrčila krabičku do kabelky a usmála se tím měkkým úsměvem, kvůli kterému se mi svého času podlomila kolena.
Štěpánek miluje všechno čokoládové, řekla. Já už mám dost, víc bych nesnědla. Škoda to přeci nechat, že?
Jen jsem přikývl, zavolal číšníka a zaplatil účet dort, můj turek, její salát. Peníze pro mě nikdy nebyly problém nezruinuje mě to. Ale nešlo o částku, spíš o systém, který se za posledních pár měsíců tiše vybudoval. Tvrdohlavě jsem přehlížel, co se děje, připisoval to babičkovské lásce. Při každé příležitosti zpravidla na můj účet Libuše odnášela domů vše možné, aby potěšila milovaného vnuka.
Poprvé mě to zarazilo asi před třemi měsíci, kdy jsme šli do kina na velkou premiéru. Koupil jsem lístky, zastavili jsme se u baru a Libuše si objednala největší kbelík karamelového popkornu a colu.
To mě překvapilo ona na sladké moc není, obvykle si dává pozor na linii. Myslel jsem, že si chce jednou dopřát. Sedli jsme si, zhasla světla. Sáhl jsem do té hromady, vzal jsem si hrst, začal chroupat. Libuše držela svůj kyblík na klíně, na pokladně si dokonce extra řekla o víčko, a sama nesnědla ani zrníčko.
Nejíš? šeptl jsem jí.
Nemám chuť, odpověděla tiše. To odvezu Štěpánkovi. Přespává u mě, popcorn odtamtud zbožňuje, jeho rodiče mu to skoro nekupují.
Málem jsem se zadusil colou. Takže ten obří kbelík jsem vlastně koupil ne nám, ale jejímu vnukovi a ona si to ani neověřila. Prostě rozhodla. Celý film jsem se cítil trapně, popkorn jsem skoro nejedl, kyblík ostražitě držen na klíně. Po kině jsem ji zavezl domů, vystoupila šťastná s popkornem, a já si připadal jako kurýr, který navíc platí z vlastního.
Libuše přitom nestrádala dobře si vydělává, pěkně se obléká, má auto. O nouzi nešlo.
Opravdová studená sprcha přišla minulou sobotu. Pozvala mě k sobě na oběd a slíbila své pověstné koláčky, o kterých tak často povídala. Nešel jsem s prázdnou nesl jsem dobré víno, čerstvé ovoce, pořádnou dávku uzeného lososa chtěl jsem stůl obzvláštnit. V bytě to vonělo tak, že se mi hlava točila.
Na kuchyňském stole byla pod utěrkou obrovská mísa. Pod ní hromada dozlatova upečených koláčků. Sedli jsme si, Libuše nalila čaj, dala na talíř pět kousků.
Jez, Ondřeji, dokud jsou teplé, řekla vlídně.
Byly vynikající. Snědl jsem tři masové, dva zelné, úplně jsem se najedl, nálada se zlepšila. Povídali jsme, otevřeli víno, všechno bylo pohodové a domácí.
Libuško, koláčky jsou zázrak, natáhl jsem se do křesla spokojeně. Dnes večer za mnou dorazí vnoučata dcera je přiveze na víkend. Nedala bys mi trochu s sebou, ať můžou ochutnat? Jenom na obchodní jsou zvyklí, dcera moc nepeče.
A tady nastal zlom, který bych nečekal.
Libuše se skoro změnila před očima. Před sekundou milá a přívětivá, a teď jako když někdo spustí rolety úsměv zmizel, pohled chladný a ostrý, zatvářila se napjatě.
Ondřeji, natáhla omluvným, ale pevně nepřístupným tónem, já bych moc ráda, ale moc ti dát nemůžu. Večer přijede Štěpánek, pekla jsem hlavně pro něj.
Zvedla se, přesunula se k té obrovské míse kde, přísahám, bylo nejmíň třicet koláčků. Zachrastila v ní, vytáhla průhledný sáček a dala tam tři kousky. Dva zelné, jeden masový.
Tady máš, podala mi ubohý pytlíček. Ukaž jim, ať ochutnají. Ale Štěpánkovi bych jinak nic nenechala.
Díval jsem se na ty tři koláčky a cítil, jak ve mně stoupá zrada a stud. V míse hromada, já jí před chvílí přinesl víno, ovoce, rybu. Nikdy jsem na ní nešetřil. A ona vážně šetří koláčky na mojich vnoučatech?
Vždyť máš plnou mísu, zkusil jsem konverzaci zachránit, uvnitř mě to ale vřelo. Štěpánek jich tolik nesní. Dej jim aspoň po dvou, jsou dva.
Pevně semkla rty, zakryla utěrkou celou mísu jako by se bránila a řekla rozhodně:
Ondro, já s potravinami počítala. Slíbila jsem to Štěpánkovi. Nezlob se, ale nemohu všechno rozdávat. Ty ses najedl, chutnalo ti, ne? Tak to stačí. Tohle je pro vnuka.
Slyšet od ní rozdávat zabolelo. Najednou jsem byl cizí, žebrající o milodar, ne partner, který před chvílí obohatil stůl o dobroty.
Jak to, že jsem v jejím žebříčku až pod šestiletým dítětem?
Za půl hodiny jsem odjel, s odkazem na nějaké povinnosti. Ty tři koláčky ležely na sedadle spolujezdce a známá, dříve domácí vůně mi najednou připadala falešná. Převáděl jsem si její chování v duchu sem a tam a nebylo to veselé.
Vždycky jsem si myslel, že v pevném vztahu jsou na prvním místě dva dospělí. My dva jsme si nejblíž. Děti a vnoučata jistě, ti jsou důležití, ale až za námi. Pro Libuši je však středem světa její Štěpánek. On je prvek číslo jedna, jasná priorita. A já? Co jsem já? Praktický bankomat, nosič, co platí kavárnu, kino, popcorn s sebou?
Když platím za dort pro jejího vnuka to je přirozené, to jsme jako rodina ale jaká rodina po roce? Když já požádám o pár koláčků pro své? Najednou rozdávání a spočítané porce. Takže její vnouče je privilegované, moje děti jakoby na příděl a tři kousky dětem na ochutnání stačí. A vůbec jí nedošlo, jak ponižující je podat dospělému muži miniaturní sáček a schovat zbytek jakoby za barikádu.
Doma už byli moji vnoučci. Dcera unavená po šichtě vybírala nákup.
Tatí, tady krásně voní koláčkama!
Vytáhl jsem ten smutný sáček a skoro se styděl.
To je od tetičky Libuše, procedil jsem, aniž bych se díval dceři do očí. Dejte si.
Za minutu byly pryč. Jasně, byly výborné.
A jsou ještě? ptala se vnučka, olizujíc si prsty.
Ne, zlatíčko, víc není, odpověděl jsem, a šel jsem si zapálit na balkon.
Stál jsem v tom podzimním chladu, díval se na světla města a ptal se sám sebe: proč tohle vlastně podstupuji? Proč zůstávám s ženou, která moje peníze považuje za společné, když jde o jejího vnuka, ale svoje koláčky to je posvátná zásoba? Nejde přece o jídlo. Jídlo koupit můžu, objednat z restaurace taky. Jde o postoj.
Ona si ani neuvědomila, že mi zavařila. Ještě večer volala, vesele štěbetala: Štěpánek už je tu, jak se nacpal, opravdu má radost, kouká na večerníček. Já jen mlčel. Měl jsem chuť říct: Moje děti se taky ptaly, jestli jsou ještě koláčky a musel jsem odpovědět, že nejsou. Ale neřekl jsem nic.
Už jste někdy zažili ten dvojí metr? Když vše nejlepší končí na té správné straně, a z vaší se jen čeká na vklad? Má cenu tuhle věc vytahovat? Nebo je to prostě ženská šetrnost a já začínám být zbytečně přecitlivělý?
