Je mi šedesát let, už dávno jsem v důchodu a žiji si svým tempem. Posledních deset let bydlím sama bez manžela, děti mám roztroušené po různých městech, kamarádky se mi rozutekly do světa, manžel už tu není. Mým štěstím a radostí je chalupa na vesnici. Jakmile trochu vysvitne slunce a oteplí se, stěhuji se tam, zametám prach z okenic, dávám do pořádku zahrádku a záhony, vysazuji květiny, tvořím záhonky. Je mi tam opravdu dobře, cítím klid a pohodu.
Jenže v zimě se tam nedá žít. Sníh je pro mě moc, sama ho neodhrnu a nikoho, kdo by přiložil ruku k dílu, už nemám. Tak se na zimu stěhuji zpět do Prahy. Na podzim se to ještě dá nějak zvládnout. Letos v září jsem mírně nastydla, zůstala týden ve městě, ale jakmile se udělalo trochu příjemněji, hned jsem se vrátila na svoji milovanou chalupu na venkově.
Když jsem dorazila, hned mě zarazila široce otevřená branka. Pomyslela jsem si někdo byl na zahradě. Rozhlížím se všechno vypadá normálně, ale pak vidím, že dveře do domu jsou pootevřené. Vyděsila jsem se snad mě nevykradli! Vstoupila jsem tiše dovnitř. Uvnitř bylo až na pár drobností všechno tak, jak jsem nechala, jen deka ležela rozházená, i když jsem ji vůbec nepoužívala, a na stole stál hrnek. Já si přitom dávám vždy záležet, aby byl pořádek! Něco nehrálo.
Prvotní šok vystřídal vztek. Kdo si myslí, že si tu může dělat, co chce, z mého hrnku pít? Vyhlédnu z okna a za domem, u malého ohně, sedí zvláštní kluk a zahřívá si ruce nad plameny. Tak tady je můj nezvaný host.
Vycházím před dům a nahlas zakašlu, abych na sebe upozornila. Kluk se lekne, vypadá, že uteče, ale ne místo toho jde rovnou ke mně:
Prosím, promiňte mi, jsem tu jen chvíli…
Byl tichý, pokorný, maličký, a hned se mě zmocnila lítost:
Jak dlouho tu jsi? Co jsi jedl?
Jen dva dny… Moc jsem toho neměl… Měl jsem trochu chleba, ještě pár drobků mám…
S pýchou vytáhl ze křoví starou udičku, na ní navlečený suchý krajíc chleba.
Jak se jmenuješ, chlapče? A jak ses sem vlastně dostal?
Jsem Vítězslav. Maminka s nevlastním otcem mě vyhodili z domu. Už jsem s nimi nechtěl zůstat…
To tě určitě celá ves hledá.
Nikdo mě nehledá všechno je jako vždycky. A není to poprvé, co utíkám. Bývám pryč týdny a nikomu to nevadí. Vrátím se, až když už mám velký hlad, a ani tehdy mě doma nevítají…
Ukázalo se, že chlapec není přímo z naší vesnice. Příběh sice obyčejný, ale smutný. Jeho matka byla bez práce, nevlastní otci se střídali, doma sotva bylo co do úst, spíš tam páchla kořalka a povalovali se různí opilci.
Bylo mi z toho smutno a pořád jsem přemýšlela, jak mu pomoci. Samozřejmě jsem ho nechala zůstat, dala mu najíst a celou noc jsem nemohla spát a přemítala, co dál. Ráno jsem si vzpomněla na starou známou, která pracuje na městském úřadě, a zavolala jí. Pokud mi přímo nepomůže, určitě poradí, co mám udělat.
Ujistila mě, že pomoc zařídí a celou věc si vezme na starost. Musela jsem sice vyběhat pár dokumentů, ale za pár týdnů jsem se stala Vítězslavovým oficiálním opatrovníkem. Vítězslav tomu nemohl uvěřit a jeho matka se už nikdy o něj neozvala.
Teď tedy bydlíme jako babička s vnukem, v zimě v bytě v Praze, zbytek roku trávíme na chalupě. Brzy půjde Vítězslav do školy a jsem přesvědčená, že se mu tam povede. Umí číst, psát, počítat a krásně kreslí! A to jeho malování! Malý výtvarník…
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
