Chci žít, Pavle!
Pane doktore Šebku, pane doktore, jste v pořádku?
Sestřička Markétka mě chytila za rukáv, ale neudržela, opřel jsem se o stěnu, hlavu sklonil hluboko a mlčel.
Udivovalo mě, s jakou samozřejmostí věnují čeští lékaři vše, co mají, pacientům, dělají do úmoru, až na pokraj sil. Ale málokdo to ocení. Pacient, kterého jsem právě operoval, to sotva kdy zjistí.
Pane doktore, jste opravdu v pořádku? Mám někoho zavolat…
Není třeba, povzdechl jsem si, odlepil se od zdi, vrávoravým krokem zamířil do lékařského pokoje, u dveří jsem se otočil k vystrašené Markétě, Je to v pohodě, nedělejte si starosti.
Svalil jsem se na starý kožený gauč a natáhl se. Je to opravdu v pořádku? Naposledy mě takhle přepadl pocit malátnosti. Přetížení? Asi ano.
Dřív jsem měl i víkendy. Opravdu volné, kdy jsem si odpočinul po nemocničním shonu zajel s ženou na výlet, vzal děti do přírody, třeba do Moravského krasu.
Ale teď Když všichni doktoři tahají tři služby a půlku úvazků na tři klinikách, jakýpak odpočinek Navíc jsem ve druhém manželství. Manželka mladší, děti na základce, výdaje vysoké. A auto bych rád vyměnil.
Ale to není to hlavní. Hlavní bylo, že jsem si zvykl být potřebný, chtěl jsem být nejlepší, toužil po úspěších a uznání v medicíně… A ono to dvacet let šlo. Pacienti mě sami hledali, kolegové si mě vážili, zvou mě na konference, slibovali mi… a platili slušně.
Pave, volal jsem anesteziologovi Pavlu Říhovi, Je Julča dneska v práci?
Ahoj, Jardo, jo, dneska tam je.
Do konce směny už jsem ležel v magnetu v brněnské nemocnici u Juliše a poslouchal ty protivné zvuky, hudba ze sluchátek to nezakryla.
Najednou mě začal svírat strach, skoro jsem chtěl zatáhnout gumu, ať mě vytáhnou z té roury dřív. Potřeboval jsem se zaměstnat myšlením na něco hezkého. Jenže co vlastně?
Má paměť začala pomalu sestupovat po schůdcích života dozadu. Druhé manželství už jsem dávno chirurg, otec rodiny, a ona mladá učitelka naší holky ze třetí třídy.
Skřípot magnetu přehlušil všechny pokusy vybavit si něco hezkého z posledních let. Práce-domov, práce. První manželství ještě horší ošklivý rozvod, které není radno si připomínat.
Studentská léta? To bylo ono!
Památné první čtyři roky medicíny.
Vzpomínky mě vytrhly z nemocniční reality a poslaly zpět do studentských let. Brigáda, kluci, Maruška ze stravovny, za kterou se tahali snad všichni…
Já, Viktor a Pavel. Tři nerozluční kamarádi z medicíny. Seznámili jsme se už při přijímačkách v Brně, všichni cizinci v tomto městě, bydleli jsme na koleji.
Pavel brejloun z malého města, klidný, trochu naivní, ale měl zvláštní charisma. Vedle něj jste chtěli být jenom tak, poslouchat jeho tiché věty, koukat do klidných, modrých očí za skly.
Pavlík měl neuvěřitelnou paměť, znal všechny otázky na zkoušky nazpaměť.
Viktor byl jeho pravým opakem. Velký, robustní kluk z Hané, hlučný, nekomplikovaný. Pořád žertoval, bál se zkoušek, hned se kamarádil a místo biflování obíhal patra, psal taháky.
Mé vlastní obavy ze zkoušek byly silné, připadal jsem si jako ten, co určitě vyletí. Udivoval mě Pavlův klid a Vítkovo suverénní vystupování. Ale nakonec jsme se všichni tři dostali jen čtvrtý spolubydlící vypadl.
V prvním ročníku nám ještě nepřidělili koleje, a tak Pavlova starostlivá maminka přijela a našla nám byt.
Kluci, buďte na sebe hodní, loučila se, když s námi pár nocí zůstala. Kuchařka, jedem měsíc jsme si užili jejich řízků do zásoby.
Ty jo, Marie Pavlovna je třída. Co dělá tvá máma, Pavle?
Prodává v chrámové knihkupectví, odpověděl klidně.
Kde?! ptali jsme se.
V kostele, svíčky, obrázky… No, a další věci…
Takže ona je věřící?
Jsem věřící i já, řekl Pavel.
My dva se podívali na ikony na parapetu.
Tys je přivezl? Myslel jsem, že na ně zapomněla.
Nezapomněla. Nechala je tu pro mě, řekl tiše.
Viktor vždy říkal napřed, pak přemýšlel:
Jste normální? Proč jsi šel na medicínu, když věříš v něco, co nedává smysl? Bůh jako pomocník
Doktor léčí tělo, Bůh léčí duši, odpověděl Pavel klidně, a my jen pokrčili rameny.
O víkendu jsme se o víře moc nebavili, jen občas jsme viděli, že se tiše před jídlem pokřižuje. Jinak byl aspoň na nás rozumný, řešil spory klidem.
Byl trochu jiný. Když jsme se hádali o úklid, on vzal hadr a prostě začal.
Nestojí to za hádku, radši to uklidím…
A tak jsme se pustili do práce všichni.
Ať už mu s tím pomáhal Bůh nebo měl na to povahu, první semestr zvládnul na jedničky. Latině rozuměl jako by to byl rodný jazyk. Byl tou spojnicí mezi mnou a Vítkem.
Zamiloval se jako první. Byl zvolen do studijního výboru, tam potkal osud Magdalénu. Malá, s kratší ofinou, rozhodná i hodná. Od druháku chodili ruku v ruce.
Vitěk, přes svůj selský projev, se vypracoval ve šikovného medika. Už v zimě druháku pracoval u záchranky a v nemocnici sbíral zkušenosti byl důsledný, pečlivý. Neutíkal hned domů, jeho znali i lékaři a vzali ho do onkologického oddělení.
Já se učil poctivě. Nevynikal jsem, ale zajímala mě medicína chtěl jsem být dobrý doktor.
***
Vytáhli mě z MR. Podíval jsem se z okna, zhluboka se nadechl. Proč mě najednou chytla klaustrofobie?
Vešla Julča, sundala mi vybavení.
Už jste se dívali, Julčo?
Ještě chvíli, doktor udělá popis, zavolám tě, přijď pak, uhýbala pohledem. Unavená po celém dni?
Stavím se zítra, jinak teď domů.
Nestihl jsem ani odejít, Julča volala, přinesla mi popis a CD se snímky.
Jardo, ty víš, co je co. Ale nenechávej to být. Zajdi za docenta Šimonem. Ať se na to podívá, řekla.
Jenom jsem letmo koukl na překládanou diagnózu, dal disk do notebooku a dlouho proklikával obrázky, jen těžko jsem připouštěl, že je to moje hlava, můj zánět, moje vlastní změny.
Připadal jsem si, jako by to byly snímky někoho jiného.
***
Docent Kryštof Šimon byl nejlepší neurochirurg naší kliniky.
No, byl bych k tobě mírný, Jardo, ale ty jsi stejně lepší chirurg než já, na rovinu. Vidíš to sám…
Vidím. Je to konec?
Ale! To je panika. V medicíně je všechno v rukou operatéra, a trochu i Boha.
Nevím, nějak mi to nedochází. Měl jsem jet do Prahy na lékařský kongres a vzít rodinu, měli jsme odpočívat. Teď Co bys dělal ty na mém místě?
Já bych do Prahy jel ne na výlet, ale na špičkovou neurochirurgii na Homolku, k profesoru Benešovi. Dělají zázraky, statistiky mají nejlepší, jenže
Jenže co?
Po operacích už ho neuvidíš, mají dlouhé pořadníky… Ale známí lékaři ti snad pomohou. Jsi výborný chirurg, zkusíme to.
Pokračoval jsem v práci, operoval, ordinoval. Slabost a závratě jsem se naučil překonat. Místo hledání řešení jsem začal shánět kontakty na profesora Beneše. Vyšlo mi jasně dostat se na jeho sál skoro nemožné.
Musel jsem říct ženě. Ta ihned začala balit do Prahy.
Ino, pojedeš tam sama se mnou?
Cože? Jsi se zbláznil! A děti?
Nejedeme za zábavou, Ino. Jdu do nemocnice. Mám mozkový nádor.
Panebože, Jardo! Nenechám tě jet samotného, pojedu s tebou.
Ještě nejde o zákrok, možná tam budu dlouho čekat na pořadí…
Sedla si ke mně a vyslechla celý můj zmatený výklad od dřívějších podezření, přes vyšetření až po strachy a vzpomínky. Měl jsem pocit, že je mi lépe, že mám komu svěřit duši.
***
Svědkové Jehovovi odmítají transfúze, citují bibli: Jen maso s krví jeho nejez.
Byl čtvrtý ročník, všichni jsme seděli na přednášce.
Duchovní často odmítají transplantace, byť je to právně povolené. Církev odsuzuje jakékoli cesty početí, které jsou nepřirozené. Protestují například proti náhradnímu mateřství i darování pohlavních buněk. Církev a medicína jsou neslučitelné.
To není pravda, ozvalo se vzadu.
Cože? Kdo to řekl?
Já, vstal Pavel, Církev i medicína pomáhá člověku žít plnohodnotně.
Chcete se hádat?
Ne, není důvod. Ale je to tak, sedl si.
Ale kdepak. Pojďte za katedru. Ukažte nám, co víte.
Pavel šel neochotně, ale působil klidně. Profesor kladl otázky, Pavel odpovídal věcně.
Církev pečuje o duši. Pokud pár nemůže přirozeně zplodit dítě a medicína nepomůže, má to přijmout jako své předurčení. Umělé oplodnění manželem církev nezavrhuje, třetí osobou ano to je rozbíjení manželství, porušování otcovství.
Proč tedy odmítá náhradní mateřství? Otec, matka, dítě?
Myslí na všechny na náhradní matku i dítě. To narušuje
Hloupost! křičel profesor, Sami si odporujete. Náboženství jen brzdí pokrok!
Profesor se rozčiloval, Pavel stál a tvářil se smutně někdo by řekl, že profesora lituje pro jeho zapálenost.
Víra pro něj byla vnitřní cestou. Odpovídal věcně, plynule, používal biblické argumenty. Bránil tak svou maminku, svou malou vesnickou kapli, do které chodil s babičkou, své srdce.
Jeho jistota profesora vyvedla z míry, i když se snažil, publikum rozhodlo, že vyhrál Pavel.
Od toho okamžiku měl Pavel potíže předvolání k rektorovi, doma víc mlčel, mluvil jen s Magdalénou. Ale ona nic neprozradila.
Na pátý ročník už Pavel prostě nepřijel. Dostali jsme dopis má jinou cestu, loučí se a přeje nám všechno dobré.
S Vítkem jsme byli zdrcení. Nejlepší z nás! Takhle odejít? Jeli jsme za ním do jeho rodné vesnice. Uvítala nás zase jeho máma, usměvavá, pohostinná. S úsměvem oznámila, že Pavel byl přijat do Olomouckého semináře.
Loučili jsme se s ním i s koblihami na cestu a pořád to nemohli pochopit.
Proč to sakra vzdal? bouchl se Vitěk do kolen.
Vidíš, už používáš Boha i ty, plácnul jsem v žertu, a Bůh si ho prostě povolal.
***
Jaká svíčka, Kryštofe? Jedu za kamarádem, mám už schválenou dovolenou.
Byli jsme v lékařském pokoji. Za tři dny jsem měl odjet do Prahy. Lístek na vlak v kapse, autem jsem už necítil jistotu kvůli závratím. A operace? Stále chovám naději.
Za kterým?
Kamarád ze školy. Neviděli jsme se přes dvacet let. V pátém ročníku odešel na faru, teď je z něj farář, někde nedaleko. O každé příležitosti se k němu musím stavit.
Riskantní, mávl Kryštof, ale chápu…
Slavné město s klášterem a poutními cestami bylo skromné. Nejvýraznější byly kostely na každém kroku.
Došel jsem až k Trojickému klášteru. Cestou mě nepřepadla závrat. Opravdu cesta k Bohu = cesta k uzdravení, pomyslel jsem si.
Za branou kláštera kvetly záhony, zlato báně na slunci až pálilo do očí.
Liturgie byla v plném proudu, farář má službu. Musím počkat. Co je to liturgie a jak dlouho bude, jsem se neptal. Prošel jsem se tedy dolů k řece, kde stál studánka, kolem staré paní, které znovu a znovu sbíraly láhve s vodou.
Proč tu jsem? otázka v hlavě.
Vy si pro svěcenou vodu nepůjdete? ptala se kolemjdoucí.
Já vlastně
Tam jsou lahve, noste třikrát.
Proč třikrát?
To už víte vy sám, když jste tu, usmála se.
Nedokázal jsem odpovědět. Nepřijel jsem sem jen tak.
Vzal jsem lahev a zamířil ke studánce. Třikrát jsem sešel dolů, vylezl nahoru, nebylo to lehké. Napil jsem se voda jako křišťál.
Měl jsem radost, že jsem přijel. Jestli je tohle Pavlova říše, možná se máme stejně dobře.
Vrátil jsem se, lidé vycházeli v průvodu. Pak vyšel farář. Dlouhá klerika, bohaté vousy, měkký, hluboký hlas. Ale tenhle muž… Mohl to být Pavel? Dřív byl menší, v brýlích Ale v těch modrých očích, v pohledu jsem ho poznal.
Přišel jsem blíž.
Zdravím tě, otče Pavle.
Někdo mě napomenul:
Musíte říct: Požehnejte, otče.
Ale už se na mě usmíval.
Jardo! Vítej, příteli
Objali jsme se. Lidé se rozcházeli, my oba si chvilku povídali a šli spolu po aleji.
To je dneska radost. Magdaléna bude mít radost.
Takže ona…
Ano, je tu pediatrička. Máme pět dětí. Nejmladšímu je deset.
No to bych nevěřil. Já mám tři z prvního i druhého manželství. A vy tady…
Tady, máme to rádi, příroda, klášter, práce je víc než dost.
Ty jsi povyrostl!
Po dvacítce jsem ještě vyrostl, brýle šly pryč po operaci.
Tak tedy víra není v rozporu s medicínou?
Zasmáli jsme se oba.
A pamatuješ, jak jsme z Moravské knihovny chtěli ukrást knížku a ty jsi odváděl pozornost knihovnice?
Jo a jak jste to všecko shodili na zem!
A jak jsi dělal, že nás neznáš!
To byla hanba…
Dohodli jsme se, že mě Magdalena doma přivítá, Pavel musí sloužit. Dovezli mě knězovým autem do jejich domku přízemní s podkrovím, zahrada, kaplička.
Magda mě objala. Dům plný květin, ikony v rohu, svítící lampičky. Ale jinak moderní domácnost, děti celkem už odrostlé. Povídali jsme si, já zapomněl na diagnózu a usnul v houpací síti na verandě.
Nikomu se domů nechtělo. V práci mám volno a do odjezdu dost času.
***
Takže znáš ten příběh?
Jistě. S Vítkem jsme byli dlouho v kontaktu, i když teď už léta ne…
Zlobíš se na mě?
Ne, každý má své svědomí. Řekni, Jardo, co tě trápí?
Mozkový nádor, zhoubný…
Pavel jen pohnul brvou.
To je špatná věc. Zítra přijdeš na mši, když to bude těžké, sedneš si, potom zpověď a přijímání. Pak uvidíme…
Jako bys mě pohřbíval.
Nikdo ti nepomůže líp než ty sám. Farář je jen průvodce, zbytek je na duši a srdci.
Povím ti, jak to tehdy bylo…
Zítra při zpovědi.
Tu noc se mé kajícné slova chystala déle, než jsem čekal. Vzpomínal jsem, jak jsem Vítkovi přebral dívku, a pak jsme se z nejlepších kamarádů stali cizinci.
***
Mše skončila, lidí bylo málo.
Pavel četl modlitbu, pokynul mi, ať pokleknu.
Kristus neviditelně stojí, slyší tvou zpověď, já jsem jen svědek. Mluv, Jaroslave.
A začal jsem.
Tehdy jsem záviděl Vítkovi všechno. Byli jsme na katedře oblíbení, holky ho zbožňovaly, a pak přišla Alžběta.
V nemocnici, kde Viktor pracoval, skončila jako pacientka dcera nějakého pražského úředníka, Alžběta. Její otec byl hospitalizován, ona ho navštěvovala a z toho vzniklo mezi nimi něco vážného.
Otevřely se mu možnosti v Praze.
Chápete, bylo mi líto, že takový prostoduchý kluk má takové štěstí. Přiznávám, šířil jsem o něm pomluvy. Že chodí s Karolínou… Byly to lži, kaju se.
Na svatbě u Jana Smutného se to zlomilo. Viktor přišel s Alžbětou, bavil hosty, nevěsta se nudila, šel jsem s ní na balkon… Prý nás Viktor viděl stál a sledoval nás sklem, a pak prostě odešel. Ten den se odstěhoval, my s Alžbětou po čase také, bydleli jsme spolu, už ne jako kamarádi.
V institutu už jsme s Vítkem ani nemluvili, hleděl skrz mě…
Život mě už za to potrestal. S Alžbětou to šlo pár let, ale tchyně nám všechno řídila, po smrti tchána si to celé přebrala, brzy se vdala, Alžběta chtěla pořád víc. Když jsem se vrátil do Brna, potvrdilo se mi, že nebyla pro mě rozešli jsme se.
A jestli to byl největší hřích? Kdepak. Chyby v práci: operoval jsem starého pána, zemřel kvůli mé chybě. Bylo takových chyb víc…
A nevěra ženě. Pamatuješ? Ve škole jsem byl vzorem, ale potom… Sestřičky, nabídky
Jednu jsem přiměl k odchodu, když odmítla…
Potom jsem poznal Inu. S ní jsem se trochu uklidnil. Borek, Dianka Ale také jsem nebyl vždy věrný.
Chvíli jsem mlčel. Co ještě přiznat? Všechno to bylo malicherné…
Odpustíš mi, Pavle?
Hříchy odpouští Bůh, ne farář. Důležitá je upřímná lítost, Jardo.
Pohleděl jsem do Pavlových očí a najednou mi vyhrkly slzy.
Padl jsem na kolena.
Řekni Bohu, že lituju, Pavle, řekni, chci žít, chci se starat o Inu, děti, pracovat, nechci nic víc…
Pane, smiluj se nad Jaroslavem, odpusť mu…
Když domluvil, hleděli jsme si do očí.
Víš co, Jardo? Musíš najít Viktora, promluvit s ním, požádat ho o odpuštění.
A kde ho? Musím do Prahy, odjíždím za dva dny.
Je v Olomouci, pracuje v onkologii. Vyprávěj mu to.
Tak do Olomouce? A operaci?
Co kdybys uvažoval i o tom?
Už jsi z medicíny venku, Pavle. Nejsou tam takové technologie…
Možná, ale Viktor dělá pokroky, je kandidátem věd, jezdí i do Prahy.
Promluvím s ním. Ale do Prahy teď musím. A tu sestřičku? Najdu ji.
To už budeš vědět, jak usmál se farář.
Modlil jsem se, lezl k řece ještě patnáctkrát, ze studánky se napil
Věřím, že mi Bůh pomůže.
—
Dnes, když tohle píšu, cítím, kolik viny si člověk nese a jak je těžké si opravdu odpustit. Odpustit druhým, to je cesta ke smíru. Učil mě to Pavel a já to předávám dál. Život je krátký, upřímnost se sobě i druhým je jedinou cestou, jak něco napravit. Víra, naděje a pokání nejsou prázdná slova jsou klíčem k tomu, jak chtít žít.
