„Chci konečně žít pro sebe a pořádně se vyspat,“ oznámil manžel při odchodu Tři měsíce – tolik trvalo to šílenství. Tři měsíce bezesných nocí, kdy Maximka řval tak, že sousedi bušili na zeď. Tři měsíce, kdy Marina chodila jako zombie s červenýma očima a třesoucíma se rukama. A Igor se potuloval po bytě zamračený jako bouřkový mrak. „Víš, jak na práci vypadám jako bezdomovec?“ vyhrkl jednoho dne při pohledu do zrcadla. „Kruhy pod očima až po kolena.“ Marina mlčela. Krmila syna, houpala ho, krmila znovu. Začarovaný kruh. A někde poblíž Igor – její muž, který místo podpory jen stěžoval. „Hele, co kdyby ti mamka pomohla?“ navrhl jednou večer, protahoval se po sprše, svěží, odpočatý. „Napadlo mě, co kdybych jel na týden ke kamarádovi na chalupu?“ Marina zůstala stát s lahvičkou v ruce. „Potřebuju odpočinek, Marino. Vážně,“ začal balit věci do sportovní tašky. „Už měsíce nespím normálně.“ A ona snad spí?! Oči jí klížily, ale sotva si lehla, Maximka začal brečet. A už čtvrtýkrát za noc. „Je to těžký i pro mě,“ zašeptala Marina. „To jsem pochopil,“ mávl rukou Igor, cpal do tašky svou oblíbenou košili. „Ale já mám důležitou práci, zodpovědnost. Nemůžu přece k zákazníkům s takovou tváří.“ A v tu chvíli Marina najednou viděla vše zvenčí: ona v umaštěné županu, rozcuchané vlasy, křičící dítě v náručí. A on – balí kufr, utíká od nich. „Chci žít pro sebe a vyspat se,“ zabručel Igor, aniž by se na ni podíval. Dveře se zabouchly. Marina stála uprostřed bytu s plačícím synem a cítila, jak se v ní všechno hroutí. Týden přešel. Pak další. Igor zavolal třikrát – jak se mají. Hlas odměřený. Jako kdyby volal dávné známé. „Přijedu o víkendu.“ Nepřijel. „Zítra určitě dorazím.“ Zase se neukázal. Marina kolébala řvoucího syna, měnila pleny, připravovala umělé mléko. Spala po půlhodinách mezi kojením. „Všechno v pořádku?“ ptala se kamarádka. „Skvěle,“ zalhala. Proč lže? Stydí se. Stydí se, že ji muž opustil. Že je sama s miminkem. Co může být horší? Ale to nejzajímavější přišlo v obchodě – potkala Igorovu kolegyni Lenu. „Kde máte manžela?“ ptala se Lena. „Pracuje hodně.“ „Jasně. Chlapi jsou všichni stejní – jak se narodí dítě, hned se ztrácí v práci.“ Lena se naklonila blíž: „Jezdí Igor často na služebky?“ „Jaké služebky?“ „Tak třeba do Brna, teď byl na semináři. Ukazoval fotky.“ Do Brna? Kdy to? Marina si vzpomněla: minule Igor tři dny nezavolal. Říkal, že byl zaneprázdněný. Lhal, nebyl zaneprázdněný. Odpočíval v Brně. Igor dorazil v sobotu. S kytkou. „Promiň, že jsem nebyl déle. Hodně práce.“ „Byl jsi v Brně?“ Zamrzl s kyticí. „Kdo to řekl?“ „To je jedno. Proč lžeš?“ „Nelžu. Myslel jsem, že tě bude mrzet, že jsem jel bez tebe.“ Bez ní?! S miminkem by stejně nemohla nikam. „Igore, potřebuju pomoc. Chápeš? Nespím týdny.“ „Najmeme chůvu.“ „Za co? Nedáváš mi peníze.“ „Jak nedávám? Platím byt, poplatky.“ „A co jídlo? Pleny? Léky?“ Mlčel. Pak: „Možná by ses mohla vrátit do práce. Aspoň na půl úvazku? Proč jen sedíš doma, najdeme chůvu.“ Sedíš doma. Jako by odpočívala! Tehdy Marina vzala syna, podívala se na Igora a pochopila: tenhle člověk ji nemiluje. Vůbec. Nikdy nemiloval. „Odejdi.“ „Kam jako?“ „Ven. A nechoď domů, dokud si nevybereš – rodina nebo svoboda.“ Igor vzal klíče a odešel. Na dva dny. Pak poslal: „Přemýšlím.“ A Marina mezi tím nespala. Taky přemýšlela. Představte si, že jste poprvé za měsíce sami se svými myšlenkami. Volala maminka: „Marinko, jak se máš? Igor doma není?“ „Je na služebce.“ Zase zalhala. „Mám přijet? Pomůžu?“ „Zvládnu to.“ A to nebylo vše. Matka přijela sama. „Jak to tu máte?“ Rozhlížela se. „Bože, Marinko, podívej se na sebe!“ Marina se podívala do zrcadla. Ano, pohroma. „A kde je Igor?“ „Pracuje.“ „V osm večer?“ Marina mlčela. „Co se děje?“ A Marina se rozbrečela. Opravdu, nahlas, ze zoufalství. „Odešel. Řekl, že chce žít pro sebe.“ Matka mlčela. Pak: „Prevít. Úplně vzácný prevít.“ Marina byla v šoku. Matka nikdy nenadávala. „Vždycky jsem si myslela, že Igor je slabý. Ale až takhle?“ „Mami, možná jsem já chyba? Možná jsem měla chápat?“ „Marinko, není ti těžko?“ Ta jednoduchá otázka Marina pochopila: pořád myslela jen na Igora. Na jeho pohodlí, únavu. Na sebe ani jednou. „Co mám dělat?“ „Žít. Bez něj. Lepší sama než s takovým.“ Igor se vrátil v sobotu. Opálený, očividně „přemýšlel“ na chalupě. „Pohovoříme?“ „Jasně.“ Sedli ke stolu: „Hele, Marino, chápu, že to máš těžký. Ale i mně není lehko. Co kdybych platil a občas se stavil? Zatím budu bydlet zvlášť.“ „Kolik?“ „Cože?“ „Peníze. Kolik?“ „No, tak deset tisíc.“ Deset tisíc. Na dítě, jídlo, léky. „Igore, jdi do háje.“ „Cože?!“ „Cos slyšel. Už nechoď.“ „Marino, navrhuju dohodu!“ „Dohodu? Ty chceš svobodu? A kde je moje svoboda?“ A tehdy Igor řekl větu, která vše rozhodla: „Jakou svobodu? Ty jsi matka!“ Marina se na něj dívala: tady je pravý Igor. Infantilní egoista, který považuje mateřství za doživotí. „Zítra podám na alimenty. Čtvrtina platu. Po zákoně.“ „To si nedovolíš!“ „Dovolím.“ Vyšel, zabouchl dveře. A Marina poprvé cítila: lépe se jí dýchá. Maxim zabrečet. Ale teď věděla: to dá. Uběhl rok. Igor se dvakrát snažil vrátit. „Marino, zkusíme to?“ „Pozdě.“ Igor stěžoval, že je Marina mrcha. Nepřesvědčivě. Marina našla chůvu, nastoupila jako sestra. V práci poznala doktora Ondřeje. „Máte děti?“ „Synka.“ „Kde je táta?“ „Žije jen pro sebe.“ Seznámila je. Ondřej přivezl Maximkovi autíčko. Hráli si spolu a smáli se. Pak častěji chodili všichni do parku. Igor zjistil. Volal: „Dítěti je rok, a ty s chlapama!“ „A co jsi čekal? Měla jsem čekat na tebe?“ „Ale jsi matka!“ „Jsem, no. A co jako?“ Už nikdy nevolal. Ondřej byl jiný. Když byl Maxim nemocný – ihned přijel. Když byla Marina vyčerpaná – vzal je na chalupu. Teď je Maximovi dva roky. Říká Ondřejovi „strejdo“. Igora nezná. Igor se oženil. Alimenty platí. Marina se nezlobí. I ona konečně žije pro sebe. A je to krásné.