Dnes jsem zase měla těžký den, protože se maminka na mě zlobí kvůli letním plánům. Nedávno jsem zjistila, že nás manželovi příbuzní pozvali na celé léto k sobě. Bydlí u Baltského moře, mají tam dům a byli by rádi, kdybych tam přijela s Terezkou. Opravdu chci jet, protože nám i doktor doporučil mořský vzduch, aby byla Terezka během roku méně nemocná.
Maminka mi ale dává za vinu, že ji opustím během nejvíce náročného období na zahradě. Prý to sama nezvládne a spoléhá na mou pomoc. A ještě mi vyčetla, že minulý rok jsem jí také moc nepomohla. Má pravdu Terezka byla čerstvě narozená a opravdu jsem nestíhala stát na záhoně a ještě se starat o dítě.
Upřímně, už na střední škole jsem měla všeho toho pletí, zalévání a dalších prací až po krk. Když měly ostatní děti prázdniny a jezdily na výlety nebo koupaliště, já musela skoro každý den do zahrady a vykonávat mamčin seznam úkolů. Rodiče byli oba v práci a vraceli se až na víkend, a tak jsem si užívala sluníčko mezi řádky rajčat a okurek.
Nejvíc mě mrzelo, když ostatní děti od sousedů hrály fotbal pod lípou nebo si stavěly hrázku v potoce, a já jsem místo toho zápasila se slimáky a plevelem. Když přišla univerzita, doufala jsem, že si v létě vydělám při brigádě, ale místo toho jsem si zase vysloužila další kolekci výčitek.
Po svatbě se maminka snažila přetáhnout i mého muže, Pavla, na zahradničení. Ten tam byl párkrát, ale rychle pochopil, že se to nedá dokončit a že je jednodušší a levnější koupit vše čerstvé v supermarketu, než být permanentně u mámina skleníku.
Já sama jsem pak chodila čím dál méně, i když jsem se musela doma hádat se svou hlavou, protože pro mámu je to otázka života a smrti. Když jsem otěhotněla a začaly mi být vedra nesnesitelná, naštěstí to pochopila a nečekala, že budu s břichem sbírat brambory. Po narození Terezky už po mně zahrádka vůbec nevolala už ani ona nevěřila, že bych to zvládla s maličkým dítětem.
Ale letos měla velké plány. Terezka už je větší, a tak přišla s návrhem, že bychom na zahradě zůstávaly na střídačku, že je tam čistý vzduch, sluníčko, dokonce koupíme bazének a malý stan, prý jí to prospěje.
Já mám ale jiné představy o ideálním létě. Hledám rovnováhu chci strávit čas někde, kde si opravdu odpočinu, a kde si Terezka užije něco nového. A právě proto mě moc potěšila nabídka Pavlovy tety a strýce z Gdaňsku, kteří mají dům u moře. Jejich syn už pracuje v zahraničí, takže mají místa dost a byli by rádi za společnost.
Nejdřív jsem myslela, že je to jen zdvořilost, ale teta volala několikrát a zvlašť Pavla ujišťovala, že nás opravdu čekají. Pavel by samozřejmě nemohl být celé léto se mnou, ale domluvili jsme se, že mě s Terezkou na začátku přiveze a na konci léta pro nás přijede zpět.
Byla jsem nadšená, protože moře by nám oběma prospělo. Navíc rady lékaře mě utvrdily v tom, že by to bylo nejlepší i pro zdraví Terezky. Ale maminka všechno obrátila naruby.
Schválně začala tvrdit, že moře dětem škodí, a kam bych vůbec jela mezi cizí lidi. Zahrada je přece nejlepší místo na světě pro malé dítě. Vyčetla mi, že minulou sezonu dřela sama, teď že ji znovu nechám ve štychu. Pevně jsem si ale řekla, že letos prostě pojedu a maminka se s tím bude muset smířit.
Vážně, kdo by si ze zdravého rozumu vybral zahradu místo moře? Něco jiného je, kdybychom na tom byli závislí. Jenže všechny brambory, mrkev i sklenice okurek od mámy nám vždy leží celou zimu ve sklepě, stejně je nespotřebujeme, kupujeme si, co potřebujeme, čerstvé.
Někdy mám výčitky, ale zároveň cítím, že musím dělat to, co chci já a co je nejlepší pro mou dceru. A tohle léto potřebujeme změnu. Doufám, že to jednoho dne maminka pochopí.
