Chceš mého manžela? Je tvůj! řekla s úsměvem manželka cizí ženě, která se zničehonic objevila u jejích dveří.
Počkej chvilku, Lucie! Někdo zvoní. Zavolám ti zpátky, až zjistím, kdo to je a co chce, řekla Klára trochu nedůvěřivě, když přerušila hovor se svou kamarádkou z dětství. Lucie jí právě barvitě líčila oslavu narozenin své tchyně a Klára se smála, až jí slzy tekly, jako by koukala na skvělý sitcom.
Klára šla ke dveřím, nakoukla kukátkem a zarazila se. Čekala, že to bude soused, protože do téhle bytovky na Žižkově se cizí lidi jen tak nedostanou. Za dveřmi však stála mladá žena, trochu zvláštního vzhledu, kterou Klára nikdy předtím neviděla.
Rozhodla se raději neotvírat s neznámými se nebaví, zvlášť v dnešní době, kdy je podvodníků všude dost. Měla jasné pravidlo: s cizími se nebavím. Ti, co naletí podvodníkům, nejsou žádná vzácnost, ale Klára mezi ně rozhodně nepatří.
Sáhla po telefonu, aby mohla pokračovat v rozhovoru s Lucií, jenže zvonek zazvonil znovu. Ta ženská venku byla dost neodbytná, očividně věděla, že je někdo doma a byla rozhodnutá se dočkat odpovědi.
Klára byla doma sama. Její muž, Petr, byl právě u kamaráda pomáhat mu na chatě s nějakými věcmi na zahradě. Ještě jednou mrkla okénkem ve dveřích, tentokrát pozorněji.
Něco na té ženě bylo divného a zároveň jí jí bylo líto, ale zvláštní pocit nebezpečí necítila.
Co nejhoršího se může stát, když otevřu dveře a pošlu ji pryč? pomyslela si Klára. Asi se ztratila, nebo přišla nabízet nějaké nesmysly.
Nakonec se rozhodla, že to riskne. Otevřela dveře a žena v předsíni se hned narovnala, nervózně si uhladila vlasy a spustila.
Dobrý den! Vy jste Klára? zeptala se, pohrávala si přitom s šátkem kolem krku. No jasně, proč se vlastně ptám, když to vím…
To je dneska něco, proběhlo Kláře hlavou. Ti šmejdi umějí jít hodně daleko. Zná i moje jméno.
Kdo jste a co chcete? Bzučíte tu už pět minut. Nezvala jsem vás, tak laskavě řekněte, co potřebujete, a jděte, odpověděla jí rázně Klára.
Je Petr doma? překvapila neznámá, čímž Kláru úplně zarazila.
Tak to už je moc, pomyslela si podezíravě Klára. Zná i mého muže. Ta je tedy nachystaná.
Jste tu kvůli Petrovi? zeptala se nakonec, ikdyž původně měla v plánu jí říct něco úplně jiného.
Ne, chci mluvit s vámi. Ale jestli je Petr doma, bude to pro mě těžší, odpověděla ta žena zcela upřímně.
Těžší pro vás? Co to má být? pomyslela si Klára, kterou to začalo skutečně zajímat.
Není doma. Co po mně chcete?
Možná bychom to probíraly lépe uvnitř. Takhle na chodbě je to trochu trapné, zkusila to neznámá odvážněji.
Ani náhodou. Nepustím domů cizí. Tak spusťte a rychle, řekla rozhodně Klára.
Vážně chcete, abych tady na chodbě vykládala podrobnosti svého vztahu s Petrem, před sousedy? pronesla žena s posměšným úsměvem.
Cože? Jaký vztah? vyhrkla Klára, tentokrát už docela hlasitě.
Klárko, je všechno v pořádku? Proč se tak rozčilujete? vykoukla paní Novotná, sousedka odvedle, když právě přijela výtahem.
Dobrý den, paní Novotná! Všechno v pohodě. Jak je venku? snažila se Klára odvést téma.
Začíná kapat, odpověděla sousedka, ale očividně ji dění před Klářinými dveřmi zajímalo víc než počasí.
Pojďte teda dál, odsekla Klára nehezky, a kývla, ať vstoupí.
Uvnitř se žena rozhlížela po bytě a zjevně ji zajímalo všechno možné vybavení.
Máte přesně pět minut, tak spusťte, postavila se Klára ve dveřích do obýváku, aby ji dál nepustila. Nemáme tu muzeum.
Jmenuju se Monika, začala návštěva, sundala si kabát a šátek. S Petrem se milujeme.
Ach, takový kýč! Nedalo se vymyslet něco originálnějšího? skočila jí Klára ironicky do řeči.
Co je kýčovitého na lásce? Vždyť se to stává pořád. Nejste první manželka, kterou opustil manžel, odvětila Monika sebejistě a pokusila se dostat hlouběji do bytu.
A jste si jistá, že už mě nemiluje a miluje právě vás? zeptala se Klára s křivým úsměvem.
Na sto procent! Jinak bych tu nebyla, odsekla Monika drze.
No, malér je v tom, že můj manžel nemiluje nikoho. Ani mě, ani vás. Připravuju vás na to, Moniko, řekla klidně Klára.
Monika už se nadechovala k odpovědi, když se najednou otevřely dveře a Petr vešel…
a Petr se zarazil hned ve dveřích, když našel v předsíni cizí ženu.
Moniko? Co tu děláš v sobotu? Něco v práci? zeptal se zmateně.
Ne, přišla za tebou, řekla Klára, přičemž si užívala situaci.
Za mnou? Jak to myslíš? Co se děje v práci? divil se Petr, ještě víc popletený.
Ale vůbec nic, miláčku. Přišla tě ode mě kompletně převzít. Celého, řekla Klára se zvláštním úsměvem.
Monika, už notně nesvá, na sebe rychle hodila kabát a začala se sunout ke dveřím.
Už odcházíš? A co Petr? Nepřišla jsi pro něj? Klidně si ho vezmi, já ti ho s radostí přenechám, rýpla si Klára, což Moniku doslova vypudilo z bytu.
O čem to tady proboha bylo? nechápal Petr.
To bys měl vědět ty! Proč přišla ta tvá snaživá hrdinka žádat o rozvod a přesvědčená, že se k ní odstěhuješ? opáčila Klára, ruce v bok.
To snad ne… Já fakt netuším, co to mělo být. V práci poslední dobou byla trochu zvláštní, ale rozhodně jsem jí nedal žádný důvod. Mám těch blbostí už dost. Vždyť víš, slíbil jsem ti to, vzpomínáš? odpověděl Petr, podle všeho upřímně šokovaný.
Dobře. Ty mě znáš, Petře tyhle věci u mě neprojdou. Ale popravdě, některé ženy dnes prostě udělají cokoliv, aby si zamotaly vlastní život ještě víc, poznamenala Klára a potřásla hlavou.
Petr si zout boty a zamířil do kuchyně. Klára ještě chvíli stála na místě a v duchu si slíbila, že se nenechá rozhodit podobnými výstupy. Nechtěně se pak ještě rozesmála nad tím, jak diletantsky Monika celý svůj plán zpackala.
Bylo jasné, že ať už budou jiní zkoušet cokoliv, jejich vztah byl pevnější, než si kdokoliv myslel.
