Vzpomínám si na dávné časy, kdy jsem četla příběhy jiných osamělých matek, které se tápaly ve tmě a nevěděly kudy kam. Takové příběhy mě vždycky rozesmutnily, protože vím, jaké to je mít děti a stát před zdí, za kterou nevidíte cestu ven. Nevyprávím to proto, abych někoho soudila, ale protože čekat, že peníze spadnou z nebe, není možné. Mně nikdy nikdo nic nedal všechno, co mám, jsem si musela vybojovat sama.
Odešla jsem z domova jako šestnáctiletá holka. Ukvapená, tvrdohlavá myslela jsem si, že už jsem dospělá a že s Petrem, tehdy mým chlapcem, nám bude lépe. Pronajali jsme si malou garsonku na Žižkově kuchyň spojená s obývákem, dřevěná příčka, a koupelna byla venku na dvoře. Nebylo to nic luxusního, ale bylo to naše. Po dvou letech, zrovna když mi bylo osmnáct, zjistila jsem, že čekám svoje první dítě. Zpočátku bylo všechno v pořádku. Petr řídil taxi, nosil domů dost peněz, abychom zaplatili nájem a nakoupili na trhu. Moc nám nezůstalo, ale hlady jsme netrpěli.
Když byl můj syn Vašík skoro roční, začaly domů chodit stále menší částky. Pořád měl nějakou výmluvu málo zákazníků, špatné počasí, porouchané auto. Věřila jsem mu. Pak jsem znovu otěhotněla, tentokrát s dcerou. Byla jsem ve čtvrtém měsíci, když jednoho dne prostě odešel. Žádné rozloučení, jen si zabalil tašku a odešel pryč ke jiné ženě, jak jsem později zjistila.
Nejvíce mě ranilo to, že mi to nikdo neřekl dřív sousedé, příbuzní, lidé z ulice, všichni prý věděli, že už několik měsíců chodí za jinou. Ale mně nic nesdělili dokud jsem nezůstala sama, těhotná a s malým dítětem. Pak mi jeden za druhým začali vyprávět, kdo ho kde viděl, jak ho čeká na rohu, jak u ní zůstává přes noc.
Petr se ztratil docela o děti se nezajímal, neposlal ani korunu na pleny. Seděla jsem na linoleu v kuchyni, plakala celý den, dívala se do téměř prázdné lednice mléko na dně, druhé dítě na cestě, nájem za dveřmi, žádné oblečky ani postýlka navíc. Plakala jsem. Ale ráno jsem vstala s myšlenkou, že takhle žít dál nemůžu.
Začala jsem přímo v tom našem bytě. Požádala jsem na dluh o trochu surovin u místního obchodníka, pustila se do pečení želé, pohárů, bábovek. Fotila jsem je na mobil a dávala na Facebook i WhatsApp statusy. Nelhala jsem psala jsem rovnou, že prodávám dezerty, abych měla na pleny a mléko. Lidé začali kupovat. Někteří ze soucitu, jiní proto, že jim mé zákusky chutnaly. Každou stokorunu jsem používala na jídlo, spořila na nájem a pořizovala dětem, co bylo potřeba.
Později mi soused poradil dělat i obědy na objednávku rýži, čočkovou polévku, kuřecí ragú, karbanátky. Znalý pan od vedle je rozvážel na kole, platila jsem mu za každou cestu. Vstávala jsem už v pět, s velkým pupkem a malým Vašíkem pod nohama. Byly dny, kdy jsem únavou brečela u sporáku, ale další ráno jsem zase rozpalovala plotnu.
Šetřila jsem korunu ke koruně. Když se blížil porod, zavolala maminka, ať přijdu k nim, že nemusím být sama. Moje dcera Klára se narodila právě tam u našich ve Dvoře Králové. Od té chvíle byli rodiče mojí oporou, neplatí mi všechno, ale podrželi mě, když to bylo nejtěžší a pomáhají s dětmi, když mám více objednávek.
Dnes už je Vašíkovi šest let, Klára roste jako z vody. S maminkou jsme daly dohromady malou cukrárnu v centru města není z nás žádná velká firma, ale máme svoji dílnu, pečeme dorty na oslavy, sladké stoly a objednávky pro akce. Nejsme bohaté, ale není den, kdy bych šla spát hladová nebo s obavou, co dám dětem zítra.
Znám ten pocit, když muž odejde a nechá ženu s dětmi. Život to není fér. Ale vím i to, že nesmíte čekat, až vás někdo zachrání. Mě nikdo nezachránil. Když máte děti, už si nemůžete dovolit vzdát se.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
