Četla jsem mnoho příběhů českých žen, které byly nevěrné; i když se snažím nesoudit, upřímně nechápu, jak je nevěra pro někoho volbou – já ji nikdy jako možnost necítila. Ve 34 letech jsem vdaná, žiji normální život, chodím pětkrát týdně do fitka, dbám na sebe i na stravu a vím, že jsem atraktivní. Přesto jsem nikdy nepřekročila hranici, i když příležitosti nechyběly, například ve fitness centru v Praze, kde často oslovují muži ženy, jako jsem já. Můj manžel je kardiolog, pracuje dlouho, máme dceru a já jsem často sama doma se spoustou prostoru ke svobodě, ale nikdy mě nenapadlo využít toho k nevěře – ne ze strachu, ale prostě proto, že nechci. Věřím svému muži, neprohlížím mu mobil, nehledám skulinky a nežiji v permanentní nedůvěře. Proto, když čtu české příběhy o nevěře, nejde o pokušení, krásu, volný čas nebo cizí komplimenty – u mě je odpověď jednoduchá: nechci být tím člověkem. Co si o tom myslíte vy?

Už jsem četla mnoho příběhů o ženách, které podvedly své partnery, a i když se snažím nikoho nesoudit, je něco, čemu opravdu nerozumím. Ne proto, že bych byla lepší než ostatní, ale protože pro mě nevěra nikdy nebyla lákavá.

Je mi třicet čtyři, jsem vdaná a žiju naprosto obyčejný život tady v Praze. Chodím pětkrát týdně do fitka, dbám na to, co jím, a baví mě starat se o sebe. Mám dlouhé, rovné vlasy, ráda vypadám dobře a vím, že jsem přitažlivá žena. Lidé mi to říkají a vidím to na těch pohledech kolem.

Ve fitku se stává běžně, že si ke mně někdo z mužů najde záminku, jak navázat rozhovor. Někteří se ptají na cviky, jiní dávají nenápadné komplimenty a najdou se i tací, kteří jsou přímočaří. To samé zažívám, když zajdu s kamarádkami večer na víno přijdou, vyptávají se, dokazují, jestli jsem sama. Nikdy jsem si na to nehrála, nikdy jsem nepředstírala, že to nevidím. Jen jsem nikdy nešla přes čáru. Ne proto, že bych měla strach, ale protože prostě nechci.

Můj muž, Tomáš Novák, je kardiolog a má práce až nad hlavu. Jsou dny, kdy odchází ještě za tmy a vrací se, když už s dcerou večeříme, někdy ještě později. Většinu dní jsem doma sama téměř celý den. Máme dceru, starám se o ni, o domácnost, o svůj režim. Upřímně, kdybych chtěla, klidně by šlo někam zmizet bez povšimnutí. Přesto mi nikdy nenapadlo využít ten čas k něčemu takovému.

Když jsem sama, dávám si práci vyplnit čas cvičím, čtu si, uklízím, sleduju seriály, vařím, jdu na procházku na Petřín nebo kolem Vltavy. Netrápím se tím, co mi snad chybí, ani nehledám potvrzení zvenku. Netvrdím, že mám ideální manželství to nemám. Hádáme se, jsou mezi námi rozdíly, únava Ale je tu něco, co v sobě mám: upřímnost.

Nežiju ve strachu, že by mě Tomáš podvedl. Věřím mu. Znám jeho povahu, znám jeho denní rytmus, způsob myšlení. Nejsem ta, co mu prochází mobil nebo vymýšlí scénáře. To vnitřní klid mi umožňuje žít bez potřeby neustálých úniků nebo otevřených zadních vrátek.

Proto když čtu příběhy o nevěře ne proto, že bych chtěla soudit, ale protože tomu upřímně nerozumím myslím, že to není záležitost pokušení, krásy, volného času nebo cizí pozornosti. V mém případě možnost byla vždy, ale touha nikdy. Ne proto, že bych nemohla, ale nechci být takovým člověkem. A s tím jsem spokojená.

Co si o tom myslíte vy?