Cestuješ po světě jako česká koza

Skáčeš po světě, jako koza
My toho spolu dokážeme, Eliško, uvidíš! Markéta divoce gestikulovala, sedíc na parapetu kolejního pokoje. Ty v konzultacích, já v marketingu, a pak šup založíme si vlastní agenturu. Máme vše před sebou!
Eliška zvedla hlavu od poznámek a rozesmála se, její těžký cop poskočil dozadu.
Markét, máme za týden zkouškové a ty už stavíš impérium.
Copak si člověk nemůže snít? Markéta seskočila z okna a plácla sebou na proleželou postel. Myslím to vážně, Eliško. Nejsme jako všechny ty slepice z ročníku. Jsme chytré. Určitě prorazíme.
Eliška odložila propisku a pohleděla na kamarádku neupravená, ve vybledlém tričku, ale s očima plnými ohně. A právě tehdy jí najednou uvěřila.
Prorazíme, jasně že prorazíme přikývla tiše…
Deset let uteklo jako jeden nádech…
…Eliška si těch deset let doslova vydřela. Stáž v mezinárodní firmě, bezesné noci nad výkazy, obchodní angličtina ráno, čínština o víkendech. Konference, setkání, nové kontakty. Drápala se nahoru, odřená kolena i lokty, ale nezastavila se. Ve třiceti nosila business kostým z italské vlny, létala do Tokia na jednání a zapomněla, kdy naposledy plakala z vyčerpání prostě na to už nebyl čas.
…Markéta potkala Petra ve třetím ročníku. Pracoval jako automechanik, voněl po benzínu a díval se na ni tak hladově, jako by byla jedinou ženou na světě. Ve čtvrtém ročníku Markéta otěhotněla, v pátém školu vzdala. Marketingová agentura se vypařila někde mezi prvními zoubky dcery a druhým porodem. Její impérium byla teď třípokojová bytovka na sídlišti, kde šéfovala hrncům, dětským záchvatům a věčně kapajícímu kohoutku.
Občas se spolu stále ještě setkávaly ale čím dál méně.
Eliška vozila dárky z pracovních cest: hedvábný šátek z Milána, sadu vysokohorského čaje z Yunnanu. Vytáhla z tašky fotky, ukazovala chrámy z Kjóta, vyprávěla o jednání s japonskými partnery.
Tam nic neříkají přímo, chápeš? Jen náznaky a polotóny. Tři měsíce jsem se učila jejich etiketu, abych neudělala ostudu při první schůzce.
Markéta přikyvovala, točila v ruce sáček čaje a mlčela. Nakonec těžce vzdychla.
Máš to pěkný. Mě zase Bára přinesla virózu ze školky, Petr je pořád v práci a peníze chybí pořád…
Eliška neměla co říct. Mezi nimi vyrostla zeď z různých životů, různých jazyků, různých vůní její parfém za šest tisíc korun proti Markétině dětskému prášku.
…Na Markétiny narozeniny Eliška dorazila rovnou z letiště. Temně modrý kostým, lodičky na podpatku, účes upravený ještě ve VIP salonku. Zapadla do party, smála se, vyprávěla o novém projektu, chytala obdivné pohledy mužů i respekt žen.
Markéta seděla v koutě…
Šaty měla staré, ty samé, co měla na Petrovu firemní večírku před třemi lety. Vlasy svázané do obyčejného culíku, ráno nebyl čas ani na fén Bára zase tropila lotroviny. Dívala se, jak Eliška září ve středu místnosti, jak ji všichni poslouchají s otevřenými ústy a uvnitř ní se začalo zvedat něco temného, hořkého a lepkavého.
Nebyla to závist.
Bylo to horší…
Eliška vešla do kuchyně pro vodu a zůstala stát na prahu. Markéta tam stála u okna, svírala sklenku vína a zírala skrze sklo do neznáma.
Markéto, proč jsi tu sama? Eliška přišla blíž, dotkla se jí na rameni. Pojď mezi ostatní, Naděžda zrovna nese dort.
Markéta cukla ramenem a shodila Eliščinu ruku.
Jdi. Čekají tam na tebe.
Eliška se mračila, ale nechtěla ustupovat. Nalila si vodu, napila se a opatrně začala:
Víš, už dlouho jsem ti chtěla říct… Chybí ti práce, to vidím. U nás ve firmě je místo, sice na začátku, ale má perspektivu. Mohla bych říct personalistce, vzali by tě na stáž, a pak…
Sklenka třískla o stůl, víno vystříklo v rudé kaluži.
Stáž? Markéta se otočila a Eliška ucukla při pohledu na její výraz. Pro mě? Stáž?
Markéto, chtěla jsem jen pomoct…
Pomoc? Markéta se zasmála, ale smích byl zlomyslný, rozbitý. Slyšíš se vůbec? Velká Eliška Svobodová se snížila k ubohé kamarádce, nabídla milost. Díky za takovou laskavost!
Špatně jsi mě pochopila Eliška se snažila zůstat klidná. Vidím, že ti není dobře, že chceš víc, jen nabízím možnost.
Ale já tě o nic neprosila! Markéta k ní popošla blíž, Eliška skoro couvla. Změnila ses, Eliško. Dřív jsi byla normální, teď? Pyšná, povýšená. Díváš se na každého svrchu, s tím svým Tokiem a kostýmem.
To není fér.
Fér? Markéta už křičela, z obýváku někdo vykoukl, ale hned se zas schoval. A je fér, že všude vystavuješ svůj dokonalý život? Každý den na Instagramu já v letadle, já na konferenci, můj smoothie za pět set korun! Myslíš, že se na to pěkně dívá?
Elišce se rozbušilo srdce…
Sdílím radost, Markéto. To je normální.
Radost? Markéta odfrkla. Ty se jen vytahuješ! Ukazuješ všem, jak jsi úspěšná, a my tu jsme smolařky. Normální ženská má ve třiceti rodinu, děti, a ty? Skáčeš po světě jako koza, žádný muž, žádné dítě! Pustokvět!
To slovo bodlo hluboko, na nejzranitelnějším místě.
Dřela jsem Eliška sotva udržela hlas. Dělala jsem přes noc, když tys koukala na seriály. Učila jsem se jazyky, zatímco sis vařila polévky. Měla jsem svůj výběr a mám na něj právo.
Ale prosím tě! Šlapala jsi po lidech, to jsi dělala. Myslíš, že nevím, jak jsi odstavila Marušku v práci? Sobec! Celý život myslíš jen na sebe!
Eliška mlčela, hleděla na bývalou kamarádku. Na její třesoucí se rty, červené fleky na tvářích, na tu letitou, dusivou nenávist, co konečně našla cestu ven.
A najednou bylo vše jasné. Do odpornosti jasné.
Nenávidíš sebe, Markéto řekla Eliška tiše. Nenávidíš se za to, že ses bála riskovat. Za to, že jsi vzdala. A je snažší věřit, že jsem špatná, než přiznat, že jsi jen ustoupila strachu.
Markéta zbledla.
Odejdi!
Hned Eliška položila sklenici a zamířila ke dveřím. Sbohem, Markéto. Hodně štěstí ve tvém útulném světě.
Eliška popadla kabelku z věšáku a otevřela hlavní dveře. Studený déšť ji uhodil do tváře, ale ani se nezastavila, vstoupila do šedé mlhy.
Podpatky klapaly po mokrém chodníku. Drahý kostým promokl, lepil se na záda, řasenka už asi tekla po tvářích, ale bylo jí to jedno. Eliška mířila na metro, a s každým krokem se jí dýchalo lehčeji.
Čekala bolest čekala, že jí zalije smutek nad patnácti lety přátelství, nad tou holkou s jiskrou v očích na parapetu kolejí, nad společnými sny a plány. Ale místo bolesti přišlo podivné ulehčení, tiché a skoro ostudné.
To přátelství už dávno umřelo. Roztávalo pomalu, rok za rokem, rozhovor za rozhovorem. Vždycky, když Eliška sdílela radost, a Markéta sevřela rty. Když mluvila o plánech, Markéta protočila oči. Když ji tahala z bahna a ona ji chytala za nohy, táhla dolů.
Eliška sjela do metra a sedla si na prázdnou sedačku, nedbala na mokrou stopu. Vytáhla z kabelky zrcátko, koukla na svůj obraz rozmazaná řasenka, rozcuchané vlasy, rudé oči. Usmála se a zrcátko schovala.
Zítra vstane v šest, udělá účes, oblékne jiný kostým a pojede do práce. Protože život nekončí kvůli cizí závisti…
O měsíc později si Elišku zavolal generální ředitel. Vešla do kanceláře, připravená na všechno nový projekt, kritiku či další sérii jednání. Ale Vladimír Procházka jí mlčky podal složku dokumentů, a Eliška zhlédla první stránku.
Jmenování na pozici regionální ředitelky pro Asii.
Roční smlouva v Singapuru.
Zasloužila jste si to, Eliško Svobodová ředitel se pohodil do křesla. Rada jednomyslně odhlasovala vaši nominaci. Odlet za tři týdny, stihnete to?
Eliška zvedla oči od papírů a přikývla.
Stihnu.
Opustila kancelář, držela složku u srdce a dovolila si na pár vteřin stát v prázdné chodbě. Za oknem zapadalo listopadové slunce, malovalo nebe zlatou a rudou. Někde tam, na sídlišti, Markéta asi právě vařila večeři a stěžovala si Petrovi na nespravedlnost života.
A Eliška právě balila kufr do Singapuru.
A ani jednou, za celý život, nikdy nelitovala svého rozhodnutí. Jak se říká kdo na co se učil…