Červená mašle
Petra stála u sporáku a pozorovala, jak z hrnce pomalu stoupá pára nad pohankou. Ne tou zlatavou, sypkou, ale tou levnou, co ji prodávají v pytlících po devatenáct korun, drobnou, s nádechem hořkosti. Zamíchala lžící, přiklopila pokličkou a opřela se zády o lednici. Starý Calex zabzučel hlubokým tónem, jakoby souhlasně, jako to dělával vždycky.
Za oknem se táhla ulice Sokolská. Paneláky, lípy, které každé jaro cpou svůj pyl do oken, stánek s květinami na rohu. Petra tu žila dvanáct let a ulice byla už tak trochu i jí samotnou jako mozol na patě, jako jistota, že čtvrtý schod na schodišti pokaždé zaskřípe.
Luboš do kuchyně vešel bez ohlášení, jak míval ve zvyku. Uměl se zjevit. Vysoký, podsaditý, na sobě světle šedou košili, kterou si Petra všimla poprvé. Teprve za pár vteřin jí došlo, že ji vlastně ještě neviděla v první chvíli ji ale jen udeřila vůně. Lehká, květinová, něco sladkého na dně. Nebyl to její parfém, ani typický pánský deodorant, ani vůně kožené sedačky v Lubošově autě.
Tak co, moje sparťanko? Luboš nahlédl do hrnce a dobrosrdečně nakrčil nos. Zase pohanka na vodě?
Pohanka s cibulí, odpověděla Petra.
S cibulí, to už je noblesa, zašklebil se a poplácal ji po rameni. Chvilku vydrž, všechno se brzo vrátí. Zahrádky v Dobešovicích nám neutečou, uvidíš.
Petra kývla. Uměla kývat tak, aby to vypadalo jako souhlas, i když to byla spíš únava. Točila se jí hlava, už třetí den, jemně, jakoby někdo místnost maličko naklonil. Věděla, že je to z jídla. Věděla a mlčela.
Dali ti dneska najíst? zeptala se.
V práci byla firemní obědová nabídka. Dobrý.
Vzal si hrnek, nalil vodu z kohoutku, postavil ho na dřez a zmizel v obýváku. Petra na hrnek chvíli hleděla. Pak vypnula plyn a začala pohanku servírovat na talíře.
Za ty tři roky úspor si zvykla na spoustu věcí. Že místo tvarohu kupuje levný kefír, že si bundu, kterou tahá už pátou zimu, sama zašila na levém rukávu. Do kadeřnictví nebyla už druhý listopad. Vlasy si stříhala sama v malém zrcadle v koupelně, snažila se na sebe moc nedívat. Někdy to docela šlo. Někdy ne.
Tři roky zpátky jí Luboš ukázal fotky. Menší domek v obci Dobešovice, čtyřicet minut vlakem od Prahy. Cihlový, s podkrovím, jabloně na zahradě, stará studna už jen jako dekorace. Zelené okenice. Dřevěné zápraží. Lavička pod šeříkem.
Podívej, řekl, když jí položil notebook na klín. Vidíš?
A Petra se dívala. Po těle se jí rozlilo něco hřejivého, nebyla to radost, spíš naděje. Možnost. Vždycky žila v nájmech, v cizím vzduchu. A teď na monitoru byly jabloně.
Bude to chtít asi tři roky šetření vypočítával Luboš. Pořádně každý měsíc odložit tuhle částku. Kdybys omezila trochu svoje výdaje…
Kolik to stojí?
Řekl sumu. Petra chvíli mlčela.
To je hodně.
Je to dům, Petro. Náš. Zahrada, klid, vzduch. To nikdy není levné.
Souhlasila. Ne hned, ale nakonec ano. Otevřeli si společný účet. Petra každý měsíc posílala přesně polovinu své důchodové penze a to, co si vydělala na přivýdělcích. Dělala účetní v malé firmě na poloviční úvazek, žádný zázrak, ale něco to bylo. Luboš tvrdil, že přidává ze svého tři násobek.
Petra mu věřila.
Uměla věřit. Nebylo to z hlouposti, spíš ze zvyku. Člověku je tak lehčeji. Když nevěří, musí pořád kontrolovat a to je vysilující.
První zima přešla skoro snadno. Jedla obyčejně, oblékala se střídmě, ale brala to jako hru. Takhle to bylo, když byla dítě, a neměli na zmrzlinu vymyslela si místo ní něco jiného a to jiné získalo vyšší hodnotu, právě protože bylo naprázdno vymyšlené. Vařila polévky z levných surovin, četla úsporné recepty, měla radost, když narazila na akci. Bylo to vlastně veselé.
Druhý rok už tělo hlásilo poruchy. Ne nahlas, ale zřetelně po svém. Slabost v nohách. Únava, která nezmizela ani po noci. Někdy, v tramvaji, se přistihla, že neví, kam jede jen kouká z okna a nemyslí na nic. K lékaři nešla. Neměla na soukromého, v řadovém středisku se nechtěla mačkat v čekárně.
Měla bych si nechat udělat testy, řekla jednou Lubošovi.
Ze soukromého laboratoře?
Tam aspoň nejsou fronty.
Petro, teď rozhoduje každá tisícovka. Možná běž radši do polikliniky…
Šla. Vyčkala, dostala žádanku na krev. Hodnoty na hranici. Ne tragédie, ne ale ani radost. Doktor řekl: víc červeného masa, železo, vitamíny.
Petra koupila nejlevnější vitamíny v lékárně. Víc červeného masa už se do rozpočtu nevešlo.
Ve třetím roce už se nevážila. Zrcadlo mluvilo jasně. Obličej ostřejší, pod očima žlutavý stín, vlasy matné. V sekáči u nádraží narazila na slušný zimník, tmavě modrý, skoro bez vad. Prodavačka, paní s nažehleným rezavým účesem, pronesla:
Dobrá koupě. Ten vám dlouho vydrží.
Já vím, přitakala Petra.
Tady už víme, řekla prodavačka a usmála se tak, že v tom bylo spíš pochopení než radost.
Petra si zimník vzala. Cestou domů se zahlédla ve výloze. Stála chvíli. Pak šla dál.
Luboš ji stále povzbuzoval. Měl na to talent. Uměl vytvořit dojem, že něco pěkného je za rohem a stačí chvíli vytrvat. Říkal ještě chvilku tak často, že pro Petru to byla skoro kulisa slyší ji, ale už ji nevnímá.
Jsi skvělá, říkal, když viděl, že k večeři má jen jednoduché jídlo. Jsi opravdová sparťanka. Vážu si tě.
Petra se usmála. Upřímně, ale ne vesele obličej věděl, co má v dané chvíli dělat.
Občas zavolala dceři. Ta žila na Moravě s manželem a dvěma dětmi, volala málo, měla svého dost. Petra si nestěžovala. Neuměla to. Stejně nechtěla.
Jak je, mami?
Dobře. Šetříme na dům.
Pořád šetříte?
Už skoro budeme mít vše. Brzy.
To je fajn.
Pak se hovor zvrátil na děti, na počasí, na věci do domácnosti. Petra položila telefon a šla do kuchyně.
Tu třetí podzim vonělo všechno ostřeji. Později si říkala, že tělo, když dostává míň, posílí smysly. Začala cítit vůně i tam, kde dřív ne.
Parfém z Lubošovy košile zacítila poprvé začátkem října. Právě na té kuchyni, když míchala pohanku. Pak si namlouvala, že se jí jen zdálo nebo že to na ni vlezlo v tramvaji, když tam někdo stál.
Podruhé to ucítila v listopadu. Luboš přišel později, než byl zvyklý, veselý, tváře narůžovělé, zmínil, že měl dlouhou poradu. Pomáhala mu sundat kabát a z cítila z něj zase tu vůni. Stejnou. Květinovou, sladkou, hřejivou. Ne Chantal, kterou neznala jako značku, jen věděla, že je to cizí drahý parfém a určitě ne její.
Jsi unavený?
Moc. Porada skoro tři hodiny. Hrůza. Zívl, protáhl se, zmizel v koupelně.
Petra pověsila kabát. Stála chvíli u věšáku. Pak šla ohřívat večeři.
Uměla nemyslet na to, na co nechtěla myslet. I to byl její dar. Směrovala myšlenku jinam, jako vodu do jiného koryta. Ne ze zbabělosti, ale z obavy, co by bylo, kdyby přemýšlela moc dlouho. Nebála se Luboše, ani hádek, ale toho, že by musela něco dělat.
Společný účet se plnil každý měsíc. Luboš jí ukazoval výpis. Petra hleděla na čísla a cítila něco vzdáleně podobného naději. Čísla rostla. Pomalu, ale rostla.
Vidíš? ukazoval, ťukal do obrazovky telefonu. Už skoro. Na jaře můžeme začít jednat.
Jednat jak?
S majiteli v Dobešovicích. Tušíš, je tam pár detailů, musí se vyjednávat.
Petra přikývla. O žádných detailech nevěděla. Tohle byla jeho část úkolu. On jednal, ona šetřila. Tak to měli rozdělené.
V prosinci začal chodit domů později. Vánoční večírky, vysvětloval vždy. Prosinec, každý slaví, když nejdeš, vypadneš z kolektivu. Petra rozuměla. Petro vždy rozuměla.
Ale jednou v polovině prosince přišel z toho večírku až v jednu ráno nevypadal jako člověk, co pil s kolegy hodiny. Byl odpočatý. To je divné slovo, ale přesně ji napadlo odpočatý. Oči světlé, pohyb klidný, hlas jistý. Tváře narůžovělé, ale ne z tepla, spíš jako by byl v chladu ten den žádný mráz nebyl. Nebo opravdu jen dobře strávil večer.
Vyřádil ses?
Co se dá dělat, taková práce, mávl. V Dobešovicích bude ticho. Žádné večírky.
Dal Petře pusu na spánek a šel spát. Petra seděla v kuchyni dlouho. Calex bzučel. Venku padal sníh.
V lednu objevila účtenku.
Byla to náhoda, jako u všech důležitých věcí. Připravovala se vyčistit jeho sako. To nové, tmavě modré, co měl na Nový rok. Viselo přehozené přes židli v ložnici. Vzala kartáč na šaty a přejela po ramenou, pak chtěla prohlédnout kapsy, než ho pověsí do skříně. Zvyk.
V levé kapse byl malý bílý obdélník.
Vytáhla ho. Podívala se.
Restaurace Ostrý úhel v centru. Datum: dvacátého osmého prosince. Částka.
Petra na tu sumu koukala dlouho, upřesnila si dvakrát, že chápe správně. Pak účtenku položila a zadívala se z okna. Po chodníku šla žena se psem. Pes tahal vodítko, žena nespěchala.
Suma na účtence odpovídala jejich měsíčnímu rozpočtu na jídlo. Celému. Tomu, co Petra rozkrajovala mezi levné obilniny, těstoviny, čaj, margarín. Tomu, co vážila na gramy, aby vyšli do další výplaty.
Účtenku vrátila zpět. Sako pověsila do skříně. Vrátila se do kuchyně.
Calex zavrčel.
Petra si nalila vodu. Vypila. Postavila skleničku. Zase vzala. Postavila.
Luboš byl tou dobou v práci. Měl na devět. Petra pracovala převážně z domova papíry ráda zpracovávala doma, vyhovovalo jí to víc. Práce dnes nebyla, byla sama.
Přemýšlela, kdo v prosinci chodí do Ostrého úhlu. Sama tam nikdy nebyla. Zná ho akorát z plakátů na tramvajích, pěkný sál, bílé ubrusy. Restaurace toho typu nebývá levná.
Dvacátého osmého prosince Luboš říkal, že jde za kamarádem Petrem, mají sraz z vysoké. Vrátil se v deset, nevoněl vínem, spíš něčím nenápadným. Květinovým, sladkým.
Petra hned nesoudila. Uměla držet myšlenky od těla. Třeba byl na obědě sám. Třeba obchodní schůzka. Třeba.
Ale večer, když přišel domu, si ho jinak prohlížela. Ne nepřátelsky, ne ostře, prostě se podívala.
Jak bylo? zeptala se při zouvání bot.
Dobrý, řekl. Měl jsi něco k jídlu?
V práci jsem něco zakousnul.
Ohřála jsem polévku.
Tak pojď.
Sedl za stůl, jedl polévku, listoval v telefonu. Petra po jeho proti straně stolu seděla jen s čajem. Vypadal klidně. Žádné rozpaky, žádná nervozita. Anebo to skrýval dobře.
Luboši, řekla tiše.
Hm?
V Ostrém úhlu je draho?
Pozvedl pohled. Jen na vteřinu.
Odkud to víš? Tam jsem nikdy nebyl.
Jen reklama mi padla do oka.
Zas sklonil hlavu k telefonu.
Petra pila čaj.
Únor byl v tom roce chladný a tichý. Petra chodila v sekáčovém kabátu, ohřívala si na dlaních hrnek s čajem, mrzla v tramvaji. Točení hlavy bylo o něco častější. Zapsala se do polikliniky, čekala, doktor řekl to samé co před rokem: nižší hranice, jez lépe, vitamíny.
Vitamíny užívám.
Jaké?
Petra řekla. Doktorka pokrčila rameny.
To jsou nejlevnější. Můžete, ale… kdyby šlo
Nejde.
Nedořekla dál.
V únoru začal být Luboš podezřele živý. Objevil nové věci. Petra si všimla objevily se nové pásky, boty, naprosto jiné než dřív. Tmavě hnědé polobotky s jemnou prošitou špičkou. Krásné. Drahé.
Nové? zeptala se, když na ně koukla.
Sleva. Staré už drží silou vůle.
Sleva, zopakovala Petra.
Fakt ne z butiku.
Přikývla.
Začátkem března zahlédla na jeho mobilu upozornění. Mobil ležel na stole, displej sám zablikal. Luboš byl ve sprše. Petra seděla s otevřenou knihou.
Autosalón: Autoplanet.
Text: Váš Škoda Karoq je připraven k vyzvednutí. Červená výzdoba dle přání hotova. Těšíme se na vás.
Petra pustila knihu.
Škodu Karoq znala. Velké SUV, často jezdilo po městě. Drahé, rozhodně ne pro ně. Červená výzdoba? Došlo jí to až v noci, když Luboš dýchal vedle a spal. Když někdo kupuje auto jako dárek, dají na něj červenou mašli. Velkou. Jako v reklamě Potěšte svého blízkého.
Petra ležela na své polovině postele a hleděla do stropu. V bytě bylo ticho. Zvenku občas projelo auto.
Myslela na pohanku s cibulí.
Na vitamíny za sto dvacet korun.
Na kabát ze sekáče.
Na to, že v kadeřnictví nebyla víc než rok.
Na společný účet.
Pak už nemyslela na nic. Jen poslouchala, jak Luboš oddychuje.
Druhý den zavolala na banku. Zeptala se na zůstatek. Řekli jí údaj.
Petra mlčela sekundu, poděkovala a položila.
Na účtu bylo polovina toho, co mělo být, když počítala podle Lubošových slov.
Polovina. Dva roky šetření polovina.
Seděla u kuchyňského stolu a hleděla na ubrus s květinovým vzorem, na kterém bylo skvrnka od kávy. Dlouhé měsíce se ji pokoušela vydrhnout, ale nešla. Jen flek. Nic víc.
Petro! volal Luboš z pokoje. Uvaříš čaj?
Už vařím, odpověděla.
Zvedla se. Nalila vodu do konvice, položila ji na plotnu.
Dnes byla ta slabost v nohou výjimečně velká.
Začala ho sledovat ne hned. Samo slovo sledovat jí znělo nepříjemně, jako by se ponižovala. Ale jedno čtvrteční odpoledne Luboš tvrdil, že má věci s obchodními partnery, a ona se vydala ven půl hodiny po něm. Jako že se jen projde. Prostě tak.
Jeho auto stará šedá Octavia nestálo u firmy ani u restaurace, kde se konají firemní schůzky. Stálo u nákupního centra na Evropské. Petra ho zahlédla. Postála chvíli, vešla dovnitř.
Našla ho u klenotnictví ve druhém patře. Stál u vitríny a povídal si s mladší ženou. Té mohlo být kolem pětatřiceti, možná víc. Světlé vlasy v drdolu, béžový kabát. Byli sobě blízko tak, jak lidé, co znají jeden druhého do detailu.
Petra nešla blíž. Schovala se za sloup, vytáhla mobil a předstírala, že píše SMS.
Luboš mluvil, žena se smála. Prodavačka podala něco na sametovém podnosu. Křehký řetízek? Nebo náramek. Petra neviděla. Luboš přikývl, vytáhl kartu, zaplatil.
Žena schovala sáček, zapla kabát, vyrazili spolu.
Petra zůstala za sloupem.
Okolo šli lidé, někdo vláčel děti, někdo telefonoval. Z obchodu vonělo jídlo. Hrálo tiché rádio.
Petra chvíli postála. Pak pomalu došla ven.
Na ulici si sedla na lavičku. Březen, zem mokrá, ale lavička tentokrát suchá. Seděla a hleděla na ulici. Projíždějící auta, lidi, louže na křižovatce.
Neplakala. Uvnitř bylo něco plného, pevného, klidného, jako půda pod sněhem. Ne prázdno, ne bolest ale prostě hustota a ticho.
Potom se zvedla a šla domů.
Další dny žila, jak bývalo zvykem. Vařila, pracovala, koukala na televizi. Luboš vypadal stejně jako vždycky. Hravý, povzbuzující, zamyšlený. Mluvil o Dobešovicích. Že na jaře zajedou prohlédnout dům.
Víš, myslím, že by šla i splátka. Pak nemusíme šetřit tolik najednou.
Splátka, zopakovala Petra.
No jasně. Část teď, zbytek rozložíme.
Kolik tam je teď? zeptala se jakože jen tak, jako by to nevěděla.
S posledními platbami to vypadá dobře. Nevím z hlavy. Musel bych se podívat.
Podívej.
Později, mávl a zapnul televizi.
Petra vstala a šla do kuchyně.
Ten večer volala dceři.
Máš se, mami? poznamenala dcera. Máš nějaký zvláštní hlas.
Jsem jen unavená.
Zase šetříte?
Ano.
Mami opravdu potřebujete ten dům? Třeba byste mohli koupit něco normálního tady. Ty Dobešovice jsou možná zbytečné
Luboš chce.
A ty?
Petra mlčela.
Taky, řekla pak. Jsou tam jabloně a šeřík.
Dcera použila ten ton, který děti mají, když rodičům připadají příliš naivní.
Je to dobré, řekla Petra. Co vy?
Přešli na děti, na běžné starosti. Po hovoru seděla s mobilem v ruce a přemýšlela, jestli tam nějaké jabloně vůbec byly. Jestli ten šeřík někdy existoval. Nebo to byla jen fotka z cizího webu, kterou jí Luboš ukázal, protože věděl, že na ni jabloně a šeřík mají zvláštní účinek.
Byla to spíš emoce než myšlenka jako pocit studené vody na nohách.
Za pár dní zavolala do Autoplanetu. Jen tak. Prý se zajímá o nový Karoq.
To je moc hezké auto, řekla slečna do telefonu. Nedávno jsme prodávali jedno s velkou červenou mašlí. Jako dárek od pána paní. Krásné!
Jako dárek… zopakovala Petra.
Ano, i s mašlí. Klient si přál to nejlepší.
Dobře, děkuji.
Zavěsila. Dala vařit vodu. Čekala, až se zvedne pára.
Uvnitř to bylo stejné. Plné, tiché.
Pak otevřela notebook a podívala se na výpis z účtu. Sama. Nevolala, přihlásila se. Měla přístup, oba to tehdy nastavovali.
Koukala na všechny platby. Její příspěvky pravidelně, přesné, jak hodinky. Jeho příspěvky, řidší, často nižší, než říkal.
Pak přišly výběry. Pravidelné, ne všechny vysvětlitelné, ne vždy malé.
Petra vzala sešit. Ten, do kterého si psala domácí účty, pečlivě, halíř k halíři. Otevřela školní stránku, začala psát.
Počítala dlouho, přes dvě hodiny. Calex hučel, venku se stmívalo.
Když skončila, zavřela sešit, položila na stůl. Hodila pohledem na obálku. Vstala, dala si vodu, vypila.
Skládanka byla jasná. Nedošla k ní během chvíle, ale nakonec vše zapadlo. Tři roky každý měsíc přispívala, jedla levné jídlo, nosila cizí kabát, nešla k lékaři, když měla, ostřihala si sama vlasy nad umyvadlem. Po tři roky se dělala menší, méně slyšet, aby se vešla do rozpočtu.
A peníze z účtu mizely. Pomalu, ale jistě. Ne všechny, ale část. Pravidelně. A tam, u klenotnictví, stála žena v béžovém kabátě, Luboš platil kartou samozřejmě a v klidu, jako za něco běžného.
A v Autoplanetě byla červená mašle.
A byla účtenka z Ostrého úhlu na částku, co znamenala jejich celý potravinový rozpočet.
A košile voněla cizím parfémem.
Petra zavřela notebook a šla do pokoje. Luboš seděl ve svém křesle, sledoval zprávy.
Máš hlad? zeptala se.
Ne, díky, je pozdě už.
Dobře.
Šla spát. Ležela, dívala se do stropu. Luboš přišel později a za pár minut tiše oddechoval.
Petra dlouho nemohla usnout. Nemyslela na něj. Myslela na sebe. Kdy naposledy na sebe myslela jako na člověka, co si zaslouží něco normálního. Ne léky, ne teplý kabát, jen něco, co je příjemné.
Dobrou kávu. Milovala kávu. Skutečnou, tmavě praženou, silnou. Rok a půl už kupovala jen rozpustnou v pytlíku po sedmi gramech kvůli šetření.
Kousek sýra s modrou plísní. Naposledy měla v životě před pěti lety, než začali šetřit. Milovala ho s chlebem, troškou hroznů, večer, jako malý svátek.
Ústřice jedla jednou, dávno na jihu, ještě když byla mladá a dlouho si myslela, že to je něco výjimečného.
Petra se otočila na bok.
Rozhodnutí nepadlo tu noc. Zrálo pomalu, jako když kynou housky v troubě na mírném žáru. Sama nedokázala říct kdy přesně. Ráno, když vstala, už bylo hotové, přesné, jako stůl beze zbytečností.
Další dny se chovala jako obvykle. Vařila, pracovala, mluvila s Lubošem. Nic nepoznal. Nebo předstíral, že nepoznal. Už na tom nezáleželo.
Jednoho dne ho sledovala doopravdy. Už kvůli sobě, aby opravdu viděla, co je skutečné, ne domnělé.
Věděla, že ve čtvrtek chodívá domů pozdě. Počkala, vzala si šedý kabát, který měla už dřív, a vydala se za ním.
Sešel se opět s tou ženou. Světlé vlasy, upravená, usměvavá. Naproti kavárně na Štefánikově, pak šli společně. Petra šla za nimi, s odstupem. Klidně, nohy ji nesly samy.
Došli do malého parku. Moc lidí tam nebylo, Petra stála za stromy. Viděla, jak Luboš vytáhl zabalený balíček, žena ho rozbalila, chvíli stáli blízko u sebe. Luboš ji objal a políbil.
Petra se na to dívala.
Pak koukla na své ruce. Tenké rukavice, trochu ošoupané, prsty trochu červené zimou.
Postála ještě chvíli. Pak se vydala domů.
V tramvaji seděla u okna, sledovala ulice. Město bylo šedé, mokré, s kalužemi, holými stromy. Lampy se rozsvěcovaly pomalu, jedna po druhé, jako kdyby někdo zapínal vypínač opatrně, s mezerami.
Doma šla rovnou do ložnice. Vytáhla velkou tašku, kterou skoro nikdy nepoužívala, a začala balit. Ne všechno. Jen své věci.
Dělala to pomalu, metodicky. Spodní prádlo, pár teplých svršků, doklady z předsíně, zdravotní průkaz, potvrzení o penzi. Spořitelní knížku, na kterou si zbylé peníze ukládala po malých troškách její, ne z účtu, co měli s Lubošem společný.
Mobil, nabíječku, rozečtenou knihu.
Kabát ze sekáče nechala viset na věšáku. Místo něj vzala starý, temně vínový s podšívkou, co jí byl teď těsnější, ale vypadal jinak než sekáčový.
Vzala papír a pero.
Napsala: Děkuju za účtenku z Ostrého úhlu a červenou mašli. Doufám, že ti chutnalo.
Dlouho se rozmýšlela, jestli přidat něco dalšího. Nechala být. Složila papír, napsala Luboš a položila ho na ubrus s květinovým vzorem, vedle skvrnky od kávy.
Vzela tašku.
Podívala se na Calex. Lednice zabzučela klasicky, bez emocí.
No, řekla Petra tiše, tak ahoj.
Vyšla z bytu. Klíč nechala pod rohožkou, ne z dohody, ale protože ho nechtěla.
Na Sokolské ulici žil ten stejný večerní život. Lidé se vraceli z práce. Pes tahal vodítko. Rohový stánek s květinami svítil.
Petra chvíli postála. Pak šla.
Věděla, kam jde.
Velký supermarket byl dvě ulice dál. Galerie chutí. Chodila kolem něj každý týden, nikdy tam nechodila. Bylo tam draho. Krásně naaranžované, světlo, koše s ovocem. Tam chodili ti, co si mohli dovolit kupovat, co chtějí, ne to, na co vyjde.
Petra vešla.
Uvnitř voněl čerstvý chléb a silná káva. Hrála nenápadná hudba. Světlo bylo příjemné. Vysoké regály.
Vzala si košík. Stála.
Pak přešla k pultu s rybami.
Tuňák. Pravý čerstvý tuňák, tmavočervený, jemný jako samet. Petra si nechala ukrojit kus.
Našla ústřice v chlazené vitríně. Šest kusů na lůžku z ledu. Vzala jedno balení.
Pak sýry poctivý modrý sýr s ušlechtilou plísní, jaký měla kdysi ráda.
Přešla pro dobrý celozrnný chléb, ne obyčejný toust za dvacku.
Káva. Dlouho stála před regálem, nakonec sáhla po luxusní, mleté, v temně modrém balení etiopská, s příchutí sušených borůvek a hořké čokolády, psali.
U kasy položila vše na pás. Koukla na to tuňák, ústřice, sýr, chléb, káva.
Dobrá volba, řekla prodavačka, ani nezvedla oči.
Děkuju, odpověděla Petra.
Suma byla dost vysoká. Zaplatila platební kartou tou, co měla ke své spořitelní knížce.
Vzala tašku.
Nevěděla přesně, kam dál. K dceři jet nechtěla, daleko a pozdě. Kamarádka Jana byla připravená, ale teď se jí volat nechtělo. Zamířila teda do malého hotelu na opačné straně města. Ne moc luxusní, ale čistý.
V pokoji vše vyložila na stůl. Prohlédla si to.
Poprosila recepční o nožík na ústřice. Recepeční přinesla malý ostrý nůž.
Umíte to? zeptala se s úsměvem.
Zvládnu, usmála se Petra.
Zvládla to. Ne úplně ladně, ale šlo to. Otevřela první ústřici. Prohlédla si ji šedá, lesklá, voní mořem.
Petra ji snědla.
Pak další.
Nakrájela tuňáka, chleba, kousek sýra. Uvařila si kávu v konvici z pokoje.
Jedla pomalu, nespěchala. Venku svítila světla, ruch města. V pokoji bylo útulno. Rádio hrálo nenápadně.
Petra jedla a nemyslela na Luboše. Ani na Dobešovice. Ani na to, co bude dál.
Myslela na to, že ústřice vůní přesně připomínají mládí na jihu, že tuňák křehký, chuť dlouho zůstává, že sýr má správnou ostrost, jak si pamatovala, že káva opravdu voní po borůvkách. Že tohle je opravdu ona.
Ne sparťanka. Ne ženská, co vydrží vše. Ale ta, co zná rozdíl mezi ústřicí s příchutí moře a těstovinami za dvacku. Co umí večer v klidu sedět, jíst dobré jídlo a vědět, že tu je.
Vypila kávu po doušcích. Venku hučelo město.
Tak ahoj, řekla Petra potichu jen sobě a nalila si další šálek.
Nevěděla, co bude zítra. Ani kde bude za týden. Jak bude mluvit s Lubošem. Jestli někdy najde dům s opravdovými jabloněmi ne vymyšlené Dobešovice, ale svoji zahradu. Nevím, jestli dnes zavolá dceři, nebo až ráno. Nevěděla, jestli jí zítra bude smutněji než dnes.
To vše nevěděla.
Ale tady a teď, v malém hotelovém pokoji, s prázdným tácem po ústřicích a šálkem etiopské kávy, věděla jediné: tohle je ona. Její chuť. Její rozhodnutí. Její večer.
A to něco znamenalo.
Vzala poslední kus sýra, položila na chleba, ukousla.
Venku se rozsvítila pouliční lampa. Jedna. Pak druhá. Pak celá řada, jako kdyby někdo našel správný vypínač.
Petra koukala na světla a žvýkala chléb se sýrem. Už nic neříkala, sobě ani nahlas. Jen seděla. Jen jedla. Jen byla.
A to teď stačilo.
***
Ráno se probudila ještě před budíkem. Otevřela oči a chvíli jen tak ležela, dívala se do cizího bílého stropu s drobnou skvrnou u římsy. Cizí, ale právě proto ne naléhavý.
Vstala, umyla se, učesala. Podívala se do zrcadla. Viděla unavenou tvář, ostřejší než dřív, s kruhy pod očima. Něco na ní bylo jiné. Nebo se jí to zdálo.
Nedívala se dlouho. Oblékla se, do kabelky vložila potřebné. Musela zavolat Janě, říct dceři. Promyslet, kde zůstat, než se všechno srovná. Bylo toho hodně.
Ale nejdřív sestoupila do kavárničky v hotelu a objednala si snídani. Volské oko, topinku, kávu. Pravou, ne instantní.
Kávu jí přinesli v malém skle. Držela ji oběma rukama, jako něco drahého a důležitého.
U vedlejšího stolu seděla starší paní s knihou, nevšímala si ničeho, jen četla a občas odpila z hrnku.
Petra na ni hleděla a napadlo ji, že ženy, co si ráno čtou v kavárně samy, nevypadají osaměle, ale spíš spokojeně. To je rozdíl.
Snídani dostala horkou, s pažitkou. Jedla pomalu.
Pak zavolala Janě: Můžu dnes přijet? Všechno povím.
Jana odepsala hned: Jasně. Těším se. Vařím čaj.
Petra uklidila mobil, dopila kávu.
Vstala. Oblékla si vínový kabát, popadla tašku.
Vyšla ven.
Březen už voněl jinak. Ne jarně, ale ani ne zimně. Ve vzduchu visela změna, vlhkost, v zemi pod asfaltem se dalo tušit, že se budí, pomalu, neúprosně.
Petra postála na zápraží hotelu. Zvedla límec, vydala se na zastávku.
Šla a nemyslela na nic konkrétního. Nohy byly v pořádku, hlava se netočila asi to byl jen dobrý moment, ne změna k lepšímu.
Auta jezdila, na chodníku míjela maminku s kočárkem. Na větvi seděla vrána a koukala dolů, jako by vše věděla a odsuzovala.
Petra na ni mrkla.
Co myslíš? zašeptala.
Vrána odletěla. Náhle se ohnula k něčemu na zemi a zas odlétla. Měla svůj úkol.
Petra se pousmála. Ne šťastně, ale jemně.
Přijel autobus. Nastoupila, sedla si k oknu. Autobus se rozjel.
Za oknem blinkala krajina: domy, obchody, stromy bez listí, plakáty. Petra se dívala a uvědomila si, že tři roky vůbec vlastně nedívala jela, ale nevnímala, byla jen v hlavě, v číslech, v plánech, co teď vypadaly jako cizí.
Ale město žilo. Bez ní.
To se dožene.
Autobus zastavil na křižovatce. Červená. Vedle v autě paní, tak v padesáti, zpívala si něco z rádia, bez rozpaků. Bylo vidět, jak pohybuje rty.
Petra na ni hleděla.
Rozsvítila se zelená. Auto odjelo. Autobus pokračoval.
Petra se opřela do sedačky, dívala se oknem ven. Mobil byl v kapse, nikdo nepsal, nikdo nevolal. Luboš možná ještě není doma. Nebo už je a nic neví. Nebo ví a přemýšlí. Nebo nepřemýšlí. To už je jeho věc.
Petra měla teď svoje.
Jela za Janou, kde bude horký čaj a určitě dlouhé povídání. Pak bude další den. A další. A bude toho hodně nelehko to věděla, bez iluzí. Nebude to štěstí na podnose, bude trapno, únava, obavy, otázky bez odpovědí.
Ale bude i něco jiného.
Bude káva, co voní po borůvkách.
Bude ústřice s vůní moře.
Bude zrcadlo, do kterého se dá koukat, a necítit se cizí.
To není moc. Ale není to nic.
Autobus se houpal městem. Venku to bylo šedivé, ale živé. Petra se dívala ven a myslela na to, že jabloně snad existují. Pravé, ne z fotky. A šeřík, domy s verandou a lavičkou pod keřem.
Ale to není něco, co někdo dá. To je něco, co člověk najde sám.
Jednou.
Teď ne. Teď jen autobus, okno, březen, co nevoní už zimou, ale ještě ne jarem.
Teď jen tohle.
A to, zvláštním způsobem, už není vůbec málo.
