Uncategorized

Zakřičela jsem z okna: „Mami, proč jsi tak brzy vzhůru? Zmrzneš!“ Otočila se, zamávala lopatou na pozdrav: „Dělám to pro vás, lenochy.“ Druhý den už ale maminka nebyla mezi námi… Dodnes nedokážu projít kolem našeho dvora bez slz… Kdykoli zahlédnu tu cestičku, sevře se mi srdce, jako by ho někdo pevně stiskl. Právě tehdy, druhého ledna, jsem pořídila tu fotografii… Šla jsem kolem, zahlédla stopy ve sněhu a zastavila se. Vyfotila jsem je, aniž bych věděla proč. Teď je ta fotka to jediné, co mi z těch dní zbylo… Nový rok jsme slavili jako vždy — celá rodina pohromadě. Maminka už ráno na Silvestra pobíhala po kuchyni. Probudila mě vůně smažených karbanátků a její hlas: „Holka, vstávej! Pomůžeš mi s bramborovým salátem, než tatínek zase sní všechno, co najdu!“ Sešla jsem dolů v pyžamu a rozčepýřenými vlasy. Stála u plotny ve svém oblíbeném zástěře s broskvemi, kterou jsem jí kdysi dala k Vánocům na gymplu. Usmívala se, tváře jí hořely od trouby.— „Mami, dej mi aspoň chvíli na kafe,“ prosila jsem. „Kafe později! Nejprve salát!“ zasmála se a hodila mi misku s pečenou zeleninou. „Krájej na jemno, jak to mám ráda. Ne zase na kostky jak dlaň, jako minule.“ Krájely jsme a povídaly o všem možném. Vyprávěla, jak oni slavili Nový rok — bez těchhle cizokrajných pochoutek, jen s bramborovým salátem, sleděm v kožichu a pomeranči, který tatínek donesl z práce po známosti. Pak přišel táta s obrovským stříbrným smrkem, málem sahal ke stropu. „Tak co, děvčata, přijímáte tuhle krásku?“ zahlaholil hrdě ode dveří. „Jé, tati, tys vykácel půl lesa?“ vydechla jsem. Maminka vyšla, uznale pokývala: „Hezký je, ale kam ho dáme? Loni byl menší…“ Nakonec ráda pomáhala stromek zdobit. Já s Lenkou jsme rozvěšovaly řetězy, maminka vytáhla staré baňky — ty, co jsem milovala už jako malá. Vzala do ruky skleněného andělíčka a tiše řekla: „Tohohle jsem ti kupovala na tvůj první Nový rok. Pamatuješ?“ „Pamatuju, mami,“ zalhala jsem. Nepamatovala, ale přikývla jsem. Jak se rozzářila, když jsem andělíčka poznala… Brácha přijel až k večeru. Vždycky s hlukem — tašky, dárky, šampaňské. „Mami, letos mám lepší sekt! Žádná kyselá voda z minula!“ „Ale hlavně abyste se moc neopili,“ smála se maminka a objala ho. O půlnoci jsme všichni vyšli ven. Táta s bráchou pouštěli rachejtle, Lenka výskala radostí a maminka mě pevně sevřela kolem ramen. „Podívej, holka, jaká je to krása,“ šeptala. „My máme tak pěkný život…“ Objala jsem ji nazpátek. „Ten nejlepší, mami.“ Pili jsme šampaňské z láhve, smáli se, když rachejtle uletěla k sousedům. Maminka, trochu přiopilá, tančila ve válenkách na „Nesem vám noviny“, táta ji zvedl do náruče. Všichni jsme se smáli do slz. Prvního ledna jsme lenošili. Mamka zase chystala knedlíky a studené řízky. „Mami, už dost! Jsme jak balónky!“ prosila jsem. „Ale kdepak, sníte to. Nový rok se slaví celý týden,“ odvětila mávnutím ruky. Druhého ledna vstala brzy, jako vždy. Slyšela jsem klapnout dveře, podívala se z okna — a ona odhrnovala sníh. Ve staré péřovce, hlavu uvázanou šátkem. Vždycky to dělala dokonale: od vrát k prahu — úzkou, rovnou cestičku. Sníh shrabala ke zdi, přesně jak byla zvyklá. Zakřičela jsem z okna: „Mami, proč tak brzy? Zmrzneš!“ Otočila se k oknu, zamávala lopatou: „A co, chcete všichni celý týden brodit závějemi? Dej vařit čaj!“ Usmála jsem se a šla na kuchyň. Za půl hodiny přišla, tváře rudé, oči zářily. „Tak a je uklizeno,“ zasedla ke kávě. „Krásná je, viď?“ „Je, mami. Děkuju.“ To bylo naposledy, co jsem slyšela její veselý hlas. Třetího ledna ráno se probudila a tiše řekla: „Děvčata, nějak mě píchá na prsou. Ne moc, ale je to divné.“ Okamžitě jsem se vyděsila: „Mami, volám záchranku?“ „Mařenko, ne. Jen jsem unavená, moc jsem se naběhala. Lehnu si a přejde to.“ Lehla si na gauč, my s Lenkou u ní. Táta jel pro léky. Ještě vtipkovala: „Do holky, nedívejte se na mě tak tragicky. Ještě vás všechny přežiju.“ Pak najednou zbledla. Chytila se za prsa. „Aj… je mi zle… hodně zle…“ Volaly jsme sanitku. Seděla jsem u ní, držela ji za ruku a špitala: „Maminko, vydrž, hned přijedou, bude zase dobře…“ Podívala se a tiše zašeptala: „Holčičko… já vás všechny tak moc miluju… nechce se mi loučit.“ Doktoři byli u nás rychle, ale… už jí pomoct nemohli. Masivní infarkt. Všechno se stalo během několika minut. Seděla jsem v předsíni na zemi a brečela. Nemohla tomu uvěřit. Ještě včera tančila pod hvězdami, smála se… a teď… Ztěžka jsem vstala a šla na dvůr. Sněhu moc nepřibývalo. A tam — její stopy. Ty poslední — malé, pečlivé, přesné. Od branky ke dveřím a zpět. Přesně jako vždycky. Stála jsem, dívala se na ně dlouho. A ptala se Boha: „Jak je možné, že ještě včera tu někdo chodil a zanechával stopy a dnes… už tu není? Stopy zůstaly, člověk ne!“ Přišlo mi, že právě druhého ledna šla naposledy — udělat nám tu cestičku. Abychom mohli jít dál – už bez ní. Nenechala jsem je zamést. Prosila jsem všechny, ať vynechají to místo. Ať zůstanou tak dlouho, dokud je neschová sníh. To poslední, co pro nás maminka udělala. Její obyčejná starost o nás byla cítit i poté, co už tu nebyla. Za týden napadlo spoustu sněhu. Tu fotku s posledními stopami maminky mám schovanou. A každý rok, třetího ledna, si ji prohlížím znovu a potom stojím u prázdné cestičky před domem. A tak bolí vědomí, že právě tam — pod tím sněhem — zůstaly její poslední stopy. Po nich stále hledám její cestu…

Dneska zase stojím u okna našeho starého domu v Olomouci a nemůžu se pořádně nadechnout pokaždé, když

Uncategorized

0618

Tchyně vpadla na kontrolu mé lednice, ale čekalo ji nemilé překvapení — nové zámky a žádný klíč „Co se to tady děje?! Klíč mi nejde do zámku! Vy jste se tam zabarikádovali?! Ireno! Vítku! Vím, že jste doma, elektroměr běží! Otevírejte okamžitě, mám těžké tašky, ruce mi upadnou!“ Hlas paní Tamary Iljičové, jasný a neústupný jako školní rozhlas, duněl celým panelákem, odrážel se od čerstvě vymalovaných zdí a doléhal až za dvojité dveře sousedů. Stála u zavřených dveří bytu svého syna, zoufale cloumala klikou a snažila se nacpat svůj starý klíč do zbrusu nové chromové fabky. Vedle ní ležely na betonové podlaze dva obří kostkované tašky a z nich trčely zvadlé kopry i hrdlo zavařovačky s něčím bělavým. Irena stoupala k bytu po schodech a když uslyšela tchyni, zpomalila. Zastavila o patro níž, přitiskla se ke stěně a snažila se uklidnit tep. Každá návštěva tchyně byla zkouškou nervů, ale dnes šlo o víc. Dnes nastal den „D“. Den, kdy pětiletá trpělivost přeteče a obranný plán se spustí v reálném čase. Zhluboka se nadechla, narovnala popruh kabelky na rameni a s výrazem zdvořilého klidu vystoupala po schodech. „Paní Tamaro, dobrý večer,“ ozvala se, když vyšla na chodbu. „Není třeba tak křičet, sousedi by mohli zavolat policii. Ani ty dveře raději neničte, něco stály.“ Tchyně se prudce otočila. Její obličej, orámovaný pevnou trvalou, planul svatým rozhořčením a očka metávala blesky…

No to je už opravdu vrchol! Klíč tam nejde! Co jste se tam zabarikádovali, nebo co? Jano! Vítku!

Uncategorized

020

Táta se rozhodl oženit: Příběh o ztrátě, nové lásce, dědictví a otázkách rodinného štěstí v jedné pražské domácnosti

Maminka Zdislavy zemřela před pěti lety. Bylo jí teprve osmačtyřicet. Srdce jí přestalo bít, když v kuchyni

Uncategorized

01.5k.

Naivka Všichni považovali Aničku za naivku. S manželem žila už patnáct let, měli dvě děti: Alenka měla čtrnáct a Štěpánek sedm. Manžel jí prakticky veřejně zahýbal – poprvé ji podvedl už druhý den po svatbě, s číšnicí. Pak už to nikdo nepočítal. Kamarádky se jí snažily otevřít oči, ale ona jen mile mlčela. Anička pracovala jako účetní ve fabrice na dětské hračky. Výplata, jak sama říkala, byla bídná a práce nad hlavu, musela dělat i o víkendech. Kvartální a roční uzávěrky zvládala až do noci. Manžel vydělával hodně. Ale Anička prý nebyla ani dobrá hospodyně. Kolik peněz jí dal, nikdy nestačilo na jídlo, v lednici věčně prázdno a když už něco uvařila, tak maximálně boršč a karbanátky s těstovinami. Žili takhle pořád. Všichni se divili, když viděli Vašíka s novou známostí. A ještě často chodíval domů, jak se říká, sucho v krku. „No Anča je tedy trubka, proč si nechává od nevěrníka všechno líbit?“ V den, kdy měl Štěpánek desáté narozeniny, přišel manžel domů a oznámil, že chce rozvod. Prý se zamiloval a už mu rodina nic neříká. „Ani, nezlob se, ale podávám žádost o rozvod. Jsi jak ledová ryba. Kdyby aspoň jsi byla dobrá hospodyně, ale ani to ne.“ „Dobře, souhlasím s rozvodem.“ Vašík byl v šoku, čekal hádku a slzy, ale Anička byla klidná. „Fajn, tak si zabal věci, já tě nebudu zdržovat. Zítra se sem vrátím, klíče nech pod rohožkou.“ Aničku pozoroval a něco mu na jejím úsměvu přišlo divné, ale rychle na to zapomněl. Představoval si svůj nový šťastný život bez dětí a otravné ženy. Druhý den dorazil domů s novou milenkou. Hledá klíč pod rohožkou – nic. „Nevadí, vyměním zámek a hotovo,“ pomyslel si. Ale klíč nešel do zámku. Zazvonil. Dveře otevřel mohutný chlap v pantoflích a županu. „Co potřebujete, pane?“ „To je moje byt,“ zamumlal nejistě Vašík. „To bych se hádal – máte nějaké doklady?“ Doklady na byt u sebe neměl. Najednou si vzpomněl – v občance je přece trvalé bydliště! Rychle ji vytáhl. Chlap si ji prohlédl a pak mu ji s úšklebkem vrátil. „Kdy jste naposledy měl tuhle knížečku otevřenou?“ Vašík zbledl. Na stránce s trvalým pobytem byly dvě razítka – jedno s přihlášením, druhé s odhlášením, z doby před dvěma lety. Jak se to mohlo stát? Neházel se s chlapem – zavolal ženě, ta však byla nedostupná. Chtěl na ni počkat u továrny – ale Anička už tam rok nepracuje. Dcera studuje v cizině, syn snad bude ve škole? Ani tam ho nenašel – Štěpánek chodí už rok jinam, a otec údaje nedostane. Zcela zničený si sedl na lavičku a chytil se za hlavu. Jak se tohle mohlo stát? Jeho Anička, myška, najednou všechno otočila. Jak mohla prodat byt? Ale v soudní síni se ukázala pravda – před dvěma lety sám podepsal manželce plnou moc, protože měl tehdy románek s Elenou a chtěl mít klid. O všechno přišel vlastní rukou. Byt, rodinu i manželku. Eleně, jakmile zjistila, že nemá kde bydlet, se vypařila ze života. Povzdechl si: „No nic, aspoň jí dám lekci a napíšu, že nedám alimenty.“ Jenže další zásah – místo alimentů ho čekalo soudní řízení o otcovství. Obě děti jsou ve skutečnosti syny jiného muže. V den svatby totiž Anička viděla, jak jí manžel podvádí s číšnicí. Praštilo ji to do hlavy tak, že si ani nevzpomíná jak, ale rozhodla se pomstít opravdu nečekaně. Začala šetřit a všechny peníze, co jí dával, syslila bokem. Doma skromně, ale děti byly u babičky v pohodě. Matka Aničky ji varovala, že pomsta ničí, ale ona šla neústupně za svým. Až dosáhla cíle. Udělala DNA testy, byť věděla, kdo je otcem dětí. Tohle Vašíka zlomilo víc než ztráta bytu. Dejte si pozor na ženy, které jste zklamali. V hněvu jsou schopné všeho.

Zuzanu všichni považovali za hloupou. S manželem žila už patnáct let a měli spolu dvě děti.

Uncategorized

023

Táta se rozhodl oženit: Příběh o ztrátě, nové lásce, dědictví a otázkách rodinného štěstí v jedné pražské domácnosti

Maminka Zdislavy zemřela před pěti lety. Bylo jí teprve osmačtyřicet. Srdce jí přestalo bít, když v kuchyni

Uncategorized

0101

Recept na štěstí… Celý dům s napětím pozoroval, jak se do bytu v druhém patře stěhují noví nájemníci. Byla to rodina vedoucího směny ve zdejší továrně, důležité výrobě v našem malém českém městečku. „A proč si vybrali starý dům?“ divila se důchodkyně paní Nina Holubová svým kamarádkám, „Se svými známostmi by klidně mohli sehnat byt v nové zástavbě.“ „Mami, nedívej se na svět jen tvýma očima! Proč by měli jít do novostavby, když tu máme cihlový dům poctivé staré Prahy, vysoké stropy, prostorné a samostatné pokoje, velkou předsíň a lodžie jako celá místnost!“ opravila ji její dcera Anička, třicetiletá svobodná žena s výrazným líčením. „A hned jim zavedli telefon! V našem vchodu jsou telefony jen tři na devět bytů…“ „Tobě by stačilo pořád jen drbat po telefonu,“ okřikla ji matka. „Už jsi tím sousedům lezla na nervy. Ani k těm novým se nevnucuj — jsou slušní a mají spoustu práce.“ „Ale není to pravda, jsou mladí, mají dcerku Natálku, ta má teprve devět,“ bránila se Anička, „skoro jsou stejně staří jako já, možná o pár let starší.“ Sousedi se ukázali být vstřícní, usměvaví. Lída pracovala ve školní knihovně, Ivan měl už deset let praxe v továrně. Aničku zajímali a často měla o čem vyprávět sousedkám dole na dvoře, kam si chodila její maminka posedět. „A jak to všechno víš, holka jedna zvědavá?“ ptávaly se jí starší ženy. „No jasně — chodím si k nim volat. Na rozdíl od některých mi dovolí,“ narážela na své zážitky, kdy jí ostatní sousedé neotvírali, protože tušili, že s kamarádkou protelefonuje půl hodiny o ničem. Tak se Anička spřátelila s novými sousedy a často od nich volala známým či kolegům a neostýchala se dlouho posedávat u telefonu. Přišla jednou v nových šatech, jindy ve vyšívaném župánku, evidentně toužila být rodině blíž. Jednou zahlédla, jak Ivan demonstrativně zavírá dveře do pokoje s televizí, sotva se objevila v předsíni. Stalo se to několikrát. Anička se vždy usmála na Lídu, poděkovala a nahlédla do kuchyně po hovoru, ale Lída jí vždy jen krátce kývla a požádala, ať za sebou zabouchne dveře. „Nemůžu zabouchnout, mám ruce v mouce,“ ukazovala Lída, „a máme tu francouzský zámek, co klikou sám zapadne.“ „Péct zase buchty? Jé, vy furt pečete, já to neumím,“ litovala Anička. „Jo, na snídani budou tvarohové koláčky — ráno to nestíhám, tak peču večer.“ Lída se vrátila ke svému těstu. Aničce se to nelíbilo, mrzutě odešla, že ji nechtějí do bližšího kruhu pustit. „Lído, neměla bys jí jemně vysvětlit, že denně být věčně na telefonu nejde? Pak se k nám přece nikdo nedovolá,“ svěřil se večer Ivan. Lída souhlasila: „Už chodí jako domů, moc jí to dovolujeme.“ Téhož večera si Anička usadila v předsíni na taburet a dlouho hovořila s kamarádkou. Po deseti minutách Lída ve dveřích poznamenala: „Aničko, čekáme důležitý telefonát, budeš brzy hotová?“ Anička přikývla, položila sluchátko a z kapsy vytáhla čokoládu: „Dnes jsem vzala sladkost, pojďte na čaj – na seznámení.“ Nesla tabulku čokolády do kuchyně. „To ne, schovejte. Natálka by chtěla taky a ta má silnou alergii – sladké je u nás tabu. Omlouvám se, ale čokoláda domů nesmí.“ Anča zrudla, neřekla nic, čokoládu si zas schovala a odešla, nechápala, proč jí Lída nevěnuje víc přátelství, myslela, že žárlí. „To proto, že jsem mladší a hezčí, přece,“ vysvětlovala pak doma mamince. „Já chtěla po dobrém, ani čaj mi nenabídla — přitom jsem přinesla sladkost vlastní.“ „Jsi jednoduše paličatá,“ mávla rukou paní Nina, „nemůžeš se druhým vlamovat do rodiny, když tě tam nikdo nezve. Pořiď si muže, byt, telefon — pak ti klidně přijdou jiní volat, a budeš mít kamarády, kolik chceš.“ Aniččina poslední snaha o sbližování přišla, když požádala Lídu, ať jí nadiktuje recept na koláče s tvarohem. „Zeptěte se radši maminky,“ podivila se Lída, „já dělám těsto vždycky od oka, v ruce mám cit, nedovedu napsat přesné gramy.“ Aňa zrudla, vrátila se domů. Dobře věděla, že v matčině staré pošmoucené kuchařské sešitě je recept na všechno, včetně tvarohových koláčů, které matka uměla vydatně péct. Jenže sama péct nechtěla a matka už kvůli tlaku a dietě roky nepekla. Přece ale vytáhla sešit, překvapeně našla přesně to, co hledala. „Fakt zkusíš upéct něco?“ zajímala se překvapeně maminka. „Proč tě to udivuje?“ „Snad ses zase smířila se Slávkem? Já myslela, že už je to pasé jako se všemi tvými ctiteli.“ „Proč pasé? Když budu chtít, ještě mě bude dobývat!“ „Tak dělej! Dávno patříš pod čepec. Co jsi to vlastně hledala v sešitu?“ „Ale nic. Jen tak. Světím se na to, zatím,“ odbyla ji dcerka. Ale už za pár dnů byt naplnila teplá vůně pečení. „Kde se vzalo tolik koláčků? Snad nejsi zamilovaná?“ žasla máma, když přišla večer domů. „Nekřič, pojď ochutnat. To nejsou koláče, ale tradiční české tvarohové buchty.“ Na stole připravené šálky, čajník, talíř žlutavých koláčů, jak malá sluníčka. „Víš, že ti to jde? Společné pečení jako za mlada! Měla jsem za to, že jsi všechno zapomněla, ale povedlo se ti to, holka.“ „Nechoď kolem horké kaše – je to fakt dobré, nebo mě jen podporuješ?“ „Tak ochutnej sama – je to víc než jedlé!“ Vzpomněla na tatínka — jeho „je to jedlé“ byla největší pochvala. „Tak, brzy pozvu na čaj Slávka, na tyhle koláče. Myslíš, že mu zachutnají?“ „To si piš! Na tyhle koláče jsem si svého tátu taky získala — miloval je! Peč, zvě, a já si mezitím půjdu k sousedce pustit film. Konečně bereš život vážně! Pořádný chlap se neuloví jen šminkami.“ A od té doby chodil Slávek ke Anči na návštěvu. Hádali se míň, maminka si zvykla, že dcera tráví čas v kuchyni, Slávek jí pomáhal — a smáli se spolu. A když jí Anička oznámila, že se Slávkem podali žádost o svatbu na radnici, paní Nina se až rozplakala štěstím. Aničce změnila. Zhubla, chystala se na svatbu. Slávek se ptal: „Úplně jsi přestala péct? Aspoň na svatbu uděláš koláče, že?“ Svatba byla doma, pomáhala máma a teta, vařily dvě celé dny, čekalo se dvacet hostů, hlavně rodina. Mladí bydleli dál v samostatném pokoji v bytě. A do roka zavedli telefony do všech bytů domu. Anička byla spokojená, všechno se změnilo. „Rito, nemůžu dál mluvit, těsto už kyne a Slávek každou chvilku přijde z práce. Pa.“ Už byla v pokročilém těhotenství, chystala se na mateřskou, ale dál pekla — Slávek i ona sami koláče milovali. Bylo doma tak veselo! A její muž se v ní viděl – za tu péči, za tvarohové buchty i lásku.

Hele, představ si, co se stalo v našem domě! Celý barák pozoroval, jak se do druhého patra stěhuje nová rodina.

Uncategorized

072

Chtěla jsem, aby se syn rozvedl, a teď toho hořce lituji…

Včera mi zase snacha přivedla na víkend vnučku, stěžovala si mi sousedka Ludmila, když jsme se potkali

Uncategorized

0269

Zůstat sama v padesáti: Příběh Natálie o třiceti letech manželství, třech nevěrách a odvaze začít znovu v Brně

Chybíš mi, koťátko. Kdy se zase uvidíme? Lenka se s nejistotou posadila na okraj postele s manželovým

Uncategorized

0233

„Jak to že se nechceš starat o syna mého syna?“ – budoucí tchyně ztratila nervy – Za prvé, od Igorka zas tak ruce pryč nedávám. A dovolte připomenout, že v tomhle bytě po práci, jako poctivá manželka a máma, odmakám druhou směnu u plotny, u pračky i s mopem v ruce. Ráda pomůžu, poradím, ale že bych si vzala kompletně rodičovskou roli, to tedy ne. – Jak to myslíš – nehodláš? Taková pokrytkyně jsi tedy? Chceš machrovat před kamarády s prací, ale když jde o dítě, klidně se vymluvíš? – D…o, ty, Radko. Komu by se chtělo makat zadarmo? – jako vždy při srazu spolužáků Světlana nezklamala a zase všechny soudila. Ale ta doba, kdy Radka mlčela, už je dávno pryč. Dneska si umí dupnout a nenechá Světlanu jen tak urážet. – Pokud ty musíš řešit, jak vyžít od výplaty k výplatě, neznamená to, že jsou na tom všichni stejně, – pokrčila lehce rameny. – Já mám po tátovi dva byty v Praze. Jedna je ten, kde jsme bydleli do rozvodu rodičů, a druhá připadla tátovi a pak mně po babičce s dědou. A podnájem, víte sami, není zrovna za babku – takže si můžu dovolit žít i něco hezkého užít, nemusím brát jakoukoliv práci jen za peníze. Ty jsi proto šla od doktorky dělat prodavačku, že jo? Mimochodem to mělo zůstat v tajnosti. Ale když Světlana chtěla ventilovat, neměla Radku před lidmi napadat. S tím počítat měla. – Cože, fakt prodavačka? – Ty jsi slíbila, že to nikomu neřekneš! – pištěla dotčeně Světlana. A okamžitě se slzama v očích popadla kabelku a pádila z restaurace. – Dobře jí tak, – zkonstatoval suše Ondra. – Fakt, už mě taky štvala. Kdo ji vůbec zval? – ujišťovala se Táňa. – Já jsem organizovala sraz, – omlouvala se třídní hvězda a dnešní hlavní pořadatelka Anna. – Jasně, Světlana byla ve škole nesnesitelná, ale říká se, že lidi se mění. No, někteří. – Ale ne všichni, – ozvala se Radka. Všichni se zasmáli a pak už Radce začali pokládat zvídavé otázky o její práci. Upřímný zájem, žádné urážky na účet jejího výběru, což bylo natolik vzácné, až byla Radka mile překvapená. Málokdo se s tímhle oborem potká, spíš o něm kolují mýty a pověry. Ty všechny během rozhovoru se starými přáteli vypála na pravou míru. – Proč je vůbec léčit, když to nemá smysl? – zeptal se kdosi z bývalých spolužáků. – Kdo říká, že nemá? Jeden chlapeček, pět let – porod komplikovaný, hypoxie, a teď má opožděný psychomotorický vývoj. Ale má skvělou prognózu – jen začal mluvit později, teď s ním rodiče chodí k logopedům, neurologům. Šance, že půjde do normální třídy a v životě se uplatní stejně dobře, jsou skvělé. Když by mu nikdo nepomohl – výsledek by byl úplně jiný. – Takže, nepotřebuješ makat pro prachy, tak děláš něco smysluplného, – shrnul to Vašek. A řeč už šla jinam. Radka najednou pocítila, že ji někdo sleduje. Přičetla to paranoie, ale za chvíli ten zvláštní pocit opět nabyla. Nenápadně se ohlédla – ale opravdu nikdo nezíral vyloženě jejím směrem. Takže klidně pokračovala v konverzaci, a na zvláštní chvilkový pocit rychle zapomněla. O týden později. Brzy ráno Radka při odjezdu z parkoviště zjistila, že je její auto zataraseno jiným. Zavolala na uvedené číslo a po chvilce omluvenek už běžel dolů sympatický mladý muž. – Promiňte, fakt nebylo kde stát, přijel jsem něco zařídit, já jsem Martin. – Radka, – představila se. Martin v ní vzbudil sympatie natolik, že ráda přijala pozvání na rande. Pak ještě na jedno. A za tři měsíce si svůj život bez Martina nedokázala představit. Zvlášť když ji přijali nejen jeho maminka, ale i Martinův syn z prvního manželství jako svou. Syn měl svoje specifika, ale Radka si díky profesním zkušenostem s Igorem rychle porozuměla. Dokonce Martinovi poradila pár nových metod, jak se synkem lépe komunikovat a pomoci mu v socializaci. Během prvního roku spolu Radka s Martinem a Igorkem začali bydlet pohromadě. Svoji garsonku v Praze zvyklá pronajímala přes stejné realitní makléře jako ty děděné, a sama se i se svými věcmi nastěhovala do domácnosti k Martinovi a jeho synovi. A právě tehdy to začalo drhnout. Nejdřív drobnosti – „pomoz Igorkovi se obléct“, „pohlídej ho chvilku, zajdu do obchodu“. Ještě to šlo, protože byli s Igorem sehraní a nešlo o zásadní zásahy do Radčina programu. Jenže požadavky přibývaly a nabíraly na intenzitě. Radka musela Martinovi vysvětlit, že syn je v první řadě jeho zodpovědnost. Ráda pomůže, když může, ale nemůže převzít víc než pětinu péče jenom proto, že dítě není její, a navíc takovou práci má celý den. Martin vypadal, že chápe – ale těsně před svatbou začali s jeho maminkou mluvit o rehabilitačním programu syna a vnuka. Ale povídali hlavně Radce – jasně naznačovali, že se toho má chopit ona ve svém volnu. – Moment, moment, vážení! – zarazila je rychle Radka – My dva s Martinem jsme se jasně domluvili, že péči o syna řeší on. Já tě taky neposílám pomáhat svojí mamce – zvládám si ji obstarat sama. – No to snad nemyslíš vážně, – zabručela budoucí tchyně. – Máma je máma, samostatná ženská. Ale dítě je dítě. Nebo doufáš, že po svatbě budeš dál Igora ignorovat a my to přehlídneme? – Zaprvé, od Igora se neodtahuju. Jen připomínám, že já tu po práci makám ještě druhou směnu jako pořádná ženská. Ale brát si na hrb ještě jeho rehabilitaci? To je syn Martina, ten je za něj odpovědný! Ráda pomůžu, poradím, ale celé to na mě neházejte. – Jak jako že nechceš? Taková pokrytkyně! Před kamarády vykládáš o práci a správném přístupu, ale tady se vymlouváš! – O čem to mluvíte? – nechápala Radka. A najednou jí to cvaklo – maminka Martina totiž myje nádobí v té stejné restauraci, kde byl sraz spolužáků. Tak přece, dva a dva… – Aha! Takže jste to naplánovali schválně, abyste na mě hodili vaši výchovu zvláštního dítěte?! – Myslíš, že bych s tebou byl, kdyby ne Igor a tvoje práce? Jinak bys mě vůbec nezajímala… – neudržel se Martin. – Tak to už nemusíš! – strhla si prstýnek z ruky a mrskla ho po bývalém snoubenci. – Ještě toho budeš litovat, – ucedili Martin s matkou. – Normální chlap přece nechce šedou myš s mizernou prací a bez peněz. – Mám dvě byty v Praze, nemějte strach – podotkla Radka. A když viděla změnu výrazů v jejich obličejích, šla si v klidu balit věci. Samozřejmě se ozvaly prosby o usmíření, sliby, že už se to nestane, že se bude starat sám a že to byla jen práce a výbuch. Miluje ji přece, slibuje hory doly. Radka – už dávno ne naivní holka – tomu nevěřila ani minutu. Ještě si ze srdce rýpla, že šedou myšku ztratil Martin spíš k vlastní škodě. U spolužáků se tomu všichni zasmáli. A Radka si řekla, že pořád není všem dnům konec – třeba jednou potká člověka, který ji bude mít rád ne pro dědictví nebo profesi, ale jednoduše proto, že je jejich spřízněná duše. Do té doby jí stačí práce, přátelé a klidně si pořídí kočku – tu aspoň něco naučí, na rozdíl od některých chlapů.

Jak to myslíš, že se nehodláš starat o dítě mého syna?! neudržela se tchyně. V první řadě nechci, abyste

Uncategorized

0110

Káva s příchutí zrady: Jak si Ludmila uvědomila, že některé věci v manželství se prostě nedají odpustit – Příběh o ranní pohodě, sousedské „pomoci“ a odvaze začít znovu v Praze

To je ale krásně, zašeptala Ludmila. Ráda si ráno v klidu vychutnávala kávu, když ještě Václav spal a