Uncategorized

Chata, ona všechno napraví Ty jsi snad ztratila rozum, Veroniko? Já jsem přece Simoně řekla, že přijdeš!

Najdu své dceři lepšího muže – Tento měsíc to bude těžší, – zamumlal Anton, když aktualizoval bankovní aplikaci. Napětí v rodině narůstá, peníze mizí a pokaždé u večeře s Verou visí ve vzduchu slova její matky, paní Olgy Vítové. Anton ví, že jeho tchyně ho nikdy nepřijala – od prvního setkání v panelákové kuchyni, kdy mu už svou otázkou “A z čeho žiješ, mladíku?” dala jasně najevo, že inženýrství rozhodně nepovažuje za dostatečně “mužské” zaměstnání. Každý víkendový rodinný sraz na Žižkově v bytě rodičů se promění v srovnávání s dcerami přítelkyň a syny z podnikatelské sféry: “Podívej se na Pepu Nováka, ten otevřel druhou restauraci, a vy pořád žijete v té jedné garsonce na Proseku!” Anton chce rodinný pokoj – ne výčitky, a rozhodně odmítá hypotéku na tři generace jen aby měl větší obývák. Věra, jeho žena, se snaží chránit jejich vztah, ale stálý tlak a bolestná srovnávání ji nutí rozhodnout se mezi láskou k matce a svým mužem. Když na narozeninové oslavě na Žižkově Olga Vítová před celou rodinou prohlásí „Moje dcera si zaslouží lepšího muže, Anton není žádný chlap, když jí nechá žít v té krabici, najdu jí chlapa přímo pro ni!“, napětí vybuchne a Věra poprvé v životě matce odporuje: „Mami, jestli ještě jednou urazíš mého muže, už nikdy sem nepřijdeme!“ Staré rány, odvážné rozhodnutí, a naděje, že i v malé pražské garsonce si lásku můžou uchránit a začít znovu. Najdu své dceři lepšího muže – Když tchyně rozhoduje o štěstí mladé rodiny v české panelové realitě

Najdu dceři lepšího muže Tenhle měsíc bude zase náročnější, zamručel jsem si pro sebe, když jsem kontroloval

Uncategorized

0122

Chalupa, ta všechno spraví

Chata, ona všechno napraví Ty jsi snad ztratila rozum, Veroniko? Já jsem přece Simoně řekla, že přijdeš!

Uncategorized

018

Dárek – Tak povídej, synku, jak se ti dneska vedlo, jaký jsi měl den? Tatínek Viktor, který právě dorazil z práce, zvedl a posadil pětiletého Ádámka vedle sebe na gauč a rozcuchal mu jemné světlé vlasy. Zatímco maminka Pavlína vařila večeři, otec si povídal se svým jediným a milovaným synem. Byt byl útulný a teplý, v obýváku na očích, mezi šeptajícím televizorem a skříní, zářil nízký, ale krásně nazdobený stromeček. Do Silvestra zbýval přesně den. – Mám se dobře! – hlásil dědic. – Ale můj kamarád Kája na tom dobře není. – A co je s tvým kámošem? – tázal se Viktor. – Myslíš toho Káju od vedle? – Jo, toho, – přikývl Ádámek. – Nedostal dneska dárek na vánoční besídce ve školce, – ozvala se Pavlína z kuchyně, zahalená vůní pečeného kuřete. – Chudák kluk… Tak, umýt ruce a ke stolu, večeře je hotová. – Jak to, že nedostal? – divil se Viktor, vstávaje z gauče. – Všem dali, jen Kájovi ne? To nějak nevychází. – Jo, všichni dostali, jen Kája ne, – potvrdil Ádámek, slezaje za otcem z gauče. – Sněhurka a Mikuláš všem rozdali dárečky, jen jeho přeskočili. A on čekal. – Co to je za Sněhurku s Mikulášem, že dítě odbyli? – už se zlobil Viktor. Přitáhl si židli ke stolu a usedl. – Ti za to nemůžou, – pokrčila rameny Pavlína. – Asi Kájova máma zapomněla dát peníze na dárek nebo prostě neměla. I to se občas stane. Ádámku, máš umyté ruce? – Má, byl se mnou v koupelně, – ujistil Viktor, porcujíc kuřátko na talíře. – Dobrá, kdyby nebyly peníze, jak to, že paní vedoucí školky… jak se jmenuje, paní Anna Petrová? Jak mohla dovolit takové ponížení, když všichni viděli, že Sněhurka a Mikuláš dárkem neobdarovali jeho? – Paní Anna Petrová byla naše Sněhurka, – hlásil Ádámek. – Mikuláš je školník! – O to víc! – rozčiloval se Viktor. – Copak nemohli najít jeden dárek i pro toho kluka a pak to s rodiči vyřešit? Jak může být někdo tak tvrdý? – Evidentně nemohli, – povzdechla Pavlína. – Já bych určitě něco vymyslela, aby byl obdarován i on. – A rodiče Káji? Jak to mohli dopustit, že jejich kluk zůstal bez dárku? – nedal pokoj Viktor. – A ty, synku… Viktor se obrátil na Ádámka, který okusoval kuřecí stehýnko. – Doufám, žes pak podělil dárkem svého kamaráda? Syn se podíval na otce skoro vyčítavě. – Chtěl jsem, tati. I Sergej, Natálka, Aleš, i další. Ale Kája nechtěl od nikoho nic vzít. – Hrdý kluk! – uznale prohodil Viktor. – A neříkej mi, že ani neplakal… – Nevím… Neviděl jsem, – přiznal malý. – Co za chlapa! – znovu žasl Viktor. – Je mi toho kluka vážně líto. – Jo, Káji je vážně škoda, – soucítila Pavlína. – Muselo mu to být moc líto. – Já navrhuju napravit nespravedlnost! – rozhodně vyhlásil Viktor, tváře mu zrůžověly a oči svítily zvláštním leskem. – Jak to chceš udělat? – zeptala se Pavlína a utírala rty. Ádámek taky zvědavě zíral. – Tak, – řekl tajemně Viktor. – Víte, kde Kája bydlí? Ádámku? – Nevím, – zavrtěl hlavou. – U něj jsem nikdy nebyl, jen si hrajeme na hřišti a ve školce. – Já to asi zjistím, – po chvíli váhavě řekla Pavlína. – Moje kamarádka zná skoro všechny v našem domě. Můžu jí zavolat. Ale proč? – Zavolej hned, – požádal Viktor. – Dobře, ale uklidíte po večeři sami! – V třicítce bydlí, jmenujou se Šindelářovi, – informovala Pavlína po pár minutách. – Maminku má Valentýnu, tátu už ne. Spíš odešel sám, možná ho vyhodila, není jasno. Žijou spolu sami. – Jak to víš? – podivil se Viktor. – Moje kamarádka Alice je ve výboru domu, všechny informace zná, – usmála se Pavlína. – Výborně, – přitakal Viktor. – Ádámku, už jsi snědl celý svůj dárek? – Ne, ještě ne, mamka řekla, že moc sladkého škodí. – Má pravdu, – souhlasil táta. – Máš ještě obal od dárku? – Jo, otevřel jsem ho opatrně. – Výborně, – pochválil ho. – Schovej si své sladkosti do jiného sáčku, ten dárek mi dej. – Proč? – zvědavě se ptal Ádámek. Ale šel do pokoje a vrátil se s barevným dárkovým sáčkem. Obsah vysypal na stůl – bonbóny, sušenky v blyštivých obalech. Maminka chvíli vše sledovala, pak řekla: – Tak vy, šikulové moji, chcete ještě Káju potěšit dárkem? Kdy a kdo ho donese? – Nejlépe dnes! – rozhodl Viktor. – Co myslíš, Ádámku? – Jasně, dnes! – jásal syn. – Dám mu pár svých sladkostí? – Pokud ti není líto, – s úsměvem schválil Viktor. – Půjdeme tam spolu, že? – ptal se Ádámek, skládajíc do sáčku několik bonbónů. – Nabízel jsi mu už dnes sladkosti a nechtěl. Je hrdý. Uděláme to jinak. Odešel a za chvíli se objevil… Mikuláš! V bílých holinkách, červeném kabátu s bílou kožešinou, čepici, s velkou bílou vousatou bradou, berlí v ruce a červeným pytlem na dárky – ten byl zatím prázdný. Ádámek se na něj nechápavě díval a pak řekl: – Tati, to jsi byl ty Mikuláš v loňském roce? A i dřív? – Jo, já, – přiznal Viktor. – Promiň, že jsem ti to neřekl; stejně bys to časem zjistil. Víš, jednou mě kolegové poprosili být Mikulášem, všem se to líbilo, a tak už jsem tři roky “mikulaším”. Ty mě vždy potěšíš jako svůj Mikuláš. Loni se ti Mikuláš líbil? – Moc! – pochválil Ádámek. – A jsem rád, že máme doma svého Mikuláše! Přiběhl k tátovi a objal ho. Pavlína přidala ještě pár bonbónů, svázala sáček barevnou stuhou, Viktor jej dal do pytle. Opravil si bradu a pravil: – Tak co, jde to, abych navštívil ukřivděného Káju? – Jasně! – souhlasili máma i syn. Ádámek poprosil: – Tati, můžu jít s tebou ke Kájovi? – Jako Sněhurka? – zasmál se táta. – Jako Zajíček! – zavýskl Ádámek a utíkal do pokoje. Po chvíli se vrátil v kostýmu zajíčka, ve kterém dnes byl na besídce: bílý overal s ušima, ogumovaný ocásek, maska s čumáčkem. – Dobře, půjdeme, ale vezmi si bundu – venku je zima, i pro zajíce! Táta se synem vyrazili ke dveřím. Pavlína se smála pohledem na dlouhého Mikuláše a vedle něj hopsajícího zajíčka-Ádámka. Sáček s dárkem táhl skoro po zemi – otec mu svěřil tu čest. Za deset minut dorazil domů jen Viktor, tvářil se poněkud rozpačitě. – Kde je Ádámek? – polekala se Pavlína. – Klid, hraje si s Kájou, za půl hodiny si pro něj skočím, – Viktor si otíral spocený obličej vatovou bradou. V dědovském kostýmu se svalil do křesla a povídal: – To je věc! Vyprávěl ženě, že byli už šestí, kdo dnes Kájovi donesl vánoční dárek. A patrně ne poslední! Přímo před nimi odcházela ze Šindelářových bytů paní vedoucí Anna Petrová – už bez kostýmu Sněhurky. – Tolik se omlouvala Káji a jeho mámě, jak se to s dárkem zvrtlo, vykládal Viktor, stahuje kabát a vousy. – Představ si, někdo natáčel tu besídku a dal to na místní internetový portál. V řádu hodin stovky komentářů! – Opravdu? – divila se Pavlína. – Musím mrknout. – Ale to není hlavní, – pokračoval Viktor. – Ukázalo se, že Kájova maminka dala peníze až o chlup později… – Tak trochu si za to může sama, – přerušila ho Pavlína rozumně. Ale na druhou stranu, je sama, peníze nemá vždy, ve školce měli něco vymyslet. – …Ředitelka to neřešila, prostě syna vyškrtili ze seznamu. Malý z toho byl nešťastný. – Ach, kdybych já byla šéfem té Anny Petrové – hned bych ji vyhodila! – Možná ji vyhodí nebo se polepší… V práci s dětmi se takhle prostě nikdo nesmí chovat. Viktor chvíli mlčel, drbal se na bradě. Pak vzhlédl k Pavlíně. – A ještě něco: přišel i Kájův táta! S dárky, s hlavou skloněnou, skoro brečel… – Fakt?! – zajásala Pavlína. Zazvonil zvonek, Pavlína šla otevřít. Vrátil se Ádámek. – Proč jsi šel domů sám? – zhrozil se Viktor. – Měli jsme se domluvit, že tě vyzvednu… – Nejsem malé dítě! – zlobil se Ádámek. – A stejně mě to tam přestalo bavit. – Proč? – ptal se táta. – Kájova mamka s taťkou se napřed hádali, pak plakali. S Kájou jsme přišli na kuchyň, oni se objímali, pak jsme přišli my, objali se všichni a zase brečeli. Divní jsou! Ani nevšimli, že jsem odešel… Viktor s Pavlínou se usmáli. – Tak jo, pusťte se do čaje, – řekla Pavlína. – A kdo neusne, bude čekat na půlnoc a přivítat nový rok. – Ať je šťastný! – souhlasil Ádámek.

DAR Tak co, synku, povídej, jak se ti dneska dařilo, jaký jsi měl den? Táta Petr, který právě přišel

Uncategorized

056

Zase za ní – Zase jdeš za ní? Marie položila otázku, už předem znala odpověď. David mlčky přikývl, ani nepozvedl oči. Oblékl si bundu, zkontroloval kapsy – klíče, mobil, peněženka. Všechno na svém místě. Může odejít. Marie čekala. Aspoň slovo. Snad „promiň“ nebo „brzo se vrátím“. Ale David jen otevřel dveře a vyšel ven. Zámek cvakl tiše, skoro opatrně. Jako by se omlouval za svého majitele. Marie přešla k oknu. Dvůr dole ozařovaly mdé lampy, a ona bez potíží zahlédla známou postavu. David šel rychle, rozhodně. Jako člověk, který přesně ví, kam má jít. Za ní. Za Annou. Za jejich sedmiletou Sofinkou. Marie přitiskla čelo na chladné sklo. …Ona přece věděla. Od samého začátku věděla, do čeho jde. Když se poznali, David byl ještě ženatý. Formálně – razítko v občance, společný byt, dítě. Už s Annou nebydlel – měl pronajatý pokoj, jezdil jen kvůli dceři. „Ona mi byla nevěrná,“ řekl tehdy David. „Nedokázal jsem jí odpustit. Dal jsem žádost o rozvod.“ A Marie mu uvěřila. Bože, jak snadno mu uvěřila. Protože chtěla věřit. Protože se zamilovala – hloupě, zoufale, jako v sedmnácti. Schůzky v kavárně, dlouhé telefonáty, první polibek v dešti u jejího vchodu. David se na ni díval, jako by byla jediná žena na světě. Rozvod. Jejich svatba. Nový byt, společné plány, rozhovory o budoucnosti. A pak to začalo. Nejdřív – hovory. „Dádo, dovez Sofce léky, rychle, je nemocná.“ „Dádo, teče nám kohoutek, nevím co dělat.“ „Dádo, Sofie brečí, chce tě vidět, přijeď hned.“ David vždycky vyrazil. Po každé. Marie se snažila pochopit. Dítě je svaté. Dcera za rozchod rodičů nemůže. Jasně, musí být nablízku, pomáhat, být součástí jejího života. Občas David Marie naslouchal, snažil se nastavit hranice s bývalou ženou. Ale Anna jednoduše změnila taktiku. „Nejezdi o víkendu. Sofie tě nechce vidět.“ „Nevolej, rozčiluješ ji.“ „Ptala se, proč nás táta opustil. Nevím, co jí říct.“ A David se zlomil. Znovu a znovu. Když se pokusil říct „ne“ – Anna udeřila na citlivé místo. Za týden Sofie začala opakovat slova mámy: „Už nás nemáš rád. Vybral sis jinou paní. Už tě nechci vidět.“ Sedmileté dítě si takové věci samo nevymyslí. David se po těch rozhovorech vracel domů úplně zlomený, provinilý, s prázdným pohledem. A znovu běžel k exmanželce na první zavolání – jen aby se dcera neodvracela, nesledovala ho cizíma, chladnýma očima. Marie chápala. Opravdu. Ale byla už unavená. David zmizel za rohem domu. Marie se odlepila od okna, automaticky promnula čelo – na kůži zůstal narudlý otisk od skla. Prázdný byt tísnil. Hodiny ukazovaly skoro půlnoc, když v zámku znovu otočil klíč. Marie seděla v kuchyni, před sebou už dávno vystydlý šálek čaje. Ani se ho nedotkla – jen sledovala, jak se na povrchu rozlévá temná slupka. Tři hodiny. Tři hodiny čekala, naslouchala každému zvuku na chodbě. David vešel tiše, sundal bundu, pověsil ji na věšák. Pohyboval se opatrně, jako člověk, který doufá, že projde nepovšimnutý. – Co se stalo tentokrát? Marie se divila, jak klidně její otázka zněla. Tři hodiny ji v duchu opakovala, v půlnoci z ní veškeré emoce vyhořely. David chvíli mlčel. – Rozbila se plynová karma. Musel jsem ji spravit. Marie pomalu zvedla oči. Stál ve dveřích kuchyně, neměl odvahu vejít. Díval se někam za její záda, do temného okna. – Ty přece neumíš opravovat karmy. – Zavolal jsem opraváře. – A musel jsi tam čekat? – Marie posunula šálek. – Nemohl jsi ho zavolat odsud? Po telefonu? David se zamračil, založil ruce. Ticho houstlo – těžké, odporné. – Možná ji pořád miluješ? Teď se na ni podíval. Prudce, dotčeně, se vztekem. – Co to plácáš za nesmysly? Dělám to kvůli dceři! Kvůli Sofii! Co s tím má Anča společného?! Vešel do kuchyně a Marie se nechtěně stáhla i s židlí. – Přece jsi věděla, když ses se mnou dala dohromady, že tam budu muset někdy chodit. Že mám dítě. Tak co teď? Budeš dělat scény pokaždé, když jedu za dcerou? Přeskočilo jí v krku. Chtěla odpovědět ostře, hrdě, ale místo toho ji pálily oči a po tváři jí stekla první slza. – Myslela jsem… – zadrhla se, polkla knedlík. – Myslela jsem, že aspoň budeš předstírat, že mě miluješ. Aspoň dělat, že ti na mně záleží. – Marie, už to nech… – Už nemůžu! – hlas jí přeskočil do křiku, až se sama lekla. – Už nemůžu být ani na druhém místě! Ani na třetím! Po tvé bývalé, po jejích náladách, po rozbité karmě o půlnoci! David udeřil dlaní do zárubně. – Co ode mě chceš?! Abych se vykašlal na dceru? Abych za ní nejezdil?! – Chci, abys aspoň jednou vybral mě! – Marie vyskočila, šálek se zakymácel, čaj rozlil po stole. – Aspoň jednou řekl „ne“! Ne mně – jí! Anně! – Už mám dost tvých hysterických výlevů! David se otočil, popadl bundu. – Kam jdeš?! Dveře za ním hlasitě práskly. Marie zůstala stát uprostřed kuchyně, čaj kapkal na lino, v uších jí hučelo. Vzala telefon, vytočila jeho číslo. Jeden tón, druhý, třetí. „Volaný účastník není dostupný.“ Znovu. A zas. Ticho. Marie pomalu dosedla na židli, tiskla telefon k srdci. Kam šel? Za ní? Zas za ní? Nebo bloumá po nočním městě, naštvaný a ukřivděný? Nevěděla. To bylo na tom nejhorší. Noc se zdála nekonečná. Marie seděla na posteli, v ruce telefon – displej střídavě zhasínal a rozsvěcoval se. Vytočit číslo, poslouchat tóny, zavěsit. Napsat zprávu: „Kde jsi?“. Pak další: „Ozvi se prosím.“ Ještě: „Mám strach.“ Odeslat – a sledovat, jak u každé naskakuje osamělý šedý háček. Nedoručeno. Nebo doručeno, ale nečteno. Jaký v tom je rozdíl. Ve čtyři ráno už Marie neplakala. Slzy došly, vyschly kdesi uvnitř, zanechaly podivnou zvonivou prázdnotu. Vstala, rozsvítila v ložnici, otevřela skříň. Stačilo. Už toho má dost. Našla kufr na horní polici, zaprášený, s utrženou visačkou z nějaké dávné cesty. Hodila ho na postel a začala balit věci. Svetry, džíny, spodní prádlo. Nerozlišovala, nedělila – prostě házela všechno dovnitř. Jestli je mu to jedno – jí taky. Ať se vrátí do prázdného bytu. Ať ji hledá, vypisuje, píše zprávy, které si přečte už někdo jiný. Ať ví, jaké to je. V šest ráno stála Marie v předsíni. Dva kufry, kabelka přes rameno, bunda zapnutá nakřivo – jedno cípaté podkasané. Dívala se na klíče v ruce. Musí sundat svůj, nechat ho na stolku. Prsty ji neposlouchaly. Škubala kroužkem, snažila se ho vypáčit nehtem, klíč se vzpíral, ruce se třásly a oči jí znovu pálily, ať se slz tam ještě vzaly… – Do háje s tím! Svazek spadl na dlažbu, kovově cinkl. Marie ho sledovala vteřinu, dvě – a pak se prostě zhroutila na kufr, objala se rukama a začala brečet. Hlasitě, nehezky, s vzlyky a přerývaným dechem, jako když jako dítě rozbila maminu oblíbenou vázu a myslela, že se jí hroutí svět. Nevšimla si ani, když se otevřely dveře. – Marie… David si klekl před ni, přímo na studené dlaždice v předsíni. Voněl kouřem a nočním městem. – Marie, odpusť. Prosím tě, promiň mi. Zvedla hlavu. Tvář mokrá, oteklá, řasenka rozmazaná do černých čar. David jí opatrně stiskl dlaň ve své. – Byl jsem u mámy. Celou noc. Dala mi… no, lekci. Posadila mě na zadek, prostě. Marie mlčela. Dívala se na něj – nevěděla, jestli mu může věřit. – Podám na Annu žalobu. Vyžádám soudem přesný rozvrh kontaktů se Sofií. Oficiálně, přes úřady, jak má být. Už nebude moct… už nebude moct takhle manipulovat, stavět Sofii proti mně. Jeho prsty sevřely Mariny ruce pevněji. – Vybral jsem tebe, Marie. Slyšíš? Tebe. Ty jsi moje rodina. Něco v jejím nitru se pohnulo. Malý klíček naděje, hloupý a tvrdohlavý, který se snažila vytrhnout ze srdce celou noc. – Opravdu? – Opravdu. Marie zavřela oči. Davidovi uvěří. Uvěří naposledy. Pak ať se stane, co má se stát…

Zase za ní Zase jdeš za ní? Marie se ptala, aniž by čekala jinou odpověď. Tomáš jen kývl, oči upřené

Uncategorized

055

Dárek pro maminku: Jak se šedesát tisíc na novou troubu proměnilo v poukaz do drogerie aneb příběh o důvěře, rodinných tajemstvích a sladkých začátcích na české kuchyni

Tomáši, potřebuji tvou pomoc s dárkem pro maminku. Veronika odložila telefon a otočila se k manželovi

Uncategorized

0118

Dárek pro maminku: Jak se šedesát tisíc na novou troubu proměnilo v poukaz do drogerie aneb příběh o důvěře, rodinných tajemstvích a sladkých začátcích na české kuchyni

Tomáši, potřebuji tvou pomoc s dárkem pro maminku. Veronika odložila telefon a otočila se k manželovi

Uncategorized

062

„Já nechci ochrnutou…“ – řekla snacha a odešla… Ale netušila, co se může stát dál… V jedné české vesnici žil obyčejný stařík, o víkendech si občas dal trochu domácí slivovice. Měl svůj sen: pořídit si psa, ale ne ledajakého – chtěl čistokrevného českého vlčáka. Byl kvůli tomu ochoten dojet třeba na Moravu, jen aby si tam koupil psa a přivezl ho domů. Staříkovi říkali Denisa, možná to bylo jméno, možná příjmení – pořádně nikdo neznal. Denisa nebo Deniska, tak na něj každý volal, a on nikoho neopravoval. Sedával po práci na zahradě na lavičce a vzpomínal na staré časy. Někdy se u něj scházela mladina poslouchat, jak se žilo dřív na vesnici. Manželku Denise pohřbil už dávno, srdce ji trápilo. Doktoři jí nedoporučovali rodit, ale ona chtěla dítě. Porodila mu synka, a už byla slabá. Denisa ji miloval, vše by pro ni doma udělal, ani pytlík mléka z obchodu jí nenechal nést. „Nesmíš! Doktoři zakázali!“ O syna se staral sám, vařil jídlo. Klára mu často vyčítala: – Hanba, že mě neušetříš! Ženské se mi budou smát! Nic doma nedělám, všechno je na chlapa! Ale ženské se nesmály, záviděly jí: – Klárko, půjč nám svého Denisu aspoň na den, rády bychom poznaly tvůj život! Ona se jen usmívala. A tak s úsměvem odešla ze světa. Ráno ji Denisa našel už chladnou. Plakal jako malý, tři dny, pak se začal věnovat synovi. Chlapci právě začala puberta, byl mu 14 let. Po vojně se syn brzy oženil a zůstal žít tam, kde sloužil. Denisa tak zůstal úplně sám. Ale nesmutnil – rád si povídal s mladinou na lavičce. Synovi se narodila dcera, Denisa je zval na návštěvy, ale oni nikdy nepřijeli. Práce, není čas, stále něco… Vnučku viděl jen na fotkách. Najednou si vesničané všimli, že Denisa chodí zadumaný, jako by ho něco tížilo. Neusmívá se, nežertuje jako obvykle, na lavičce doma nesedává. Začali se ho vyptávat, co se stalo, a ukázalo se: Denisa dostal telegram – snacha mu psala, že měli autonehodu. Vnučka ve vážném stavu v nemocnici, syn Denisy zemřel. „To je neštěstí, to je zármutek!“ – soucítila s ním celá vesnice, ale jaká slova by mohla pomoct v takové truchlit?… Denisa přijímal kondolence, ale snadněji mu nebylo. Synovi už nepomůže, ještě víc mu bylo líto vnučky. Ležela v nemocnici, v kómatu, mladá dívka, 15 let. Měla by žít, žít! Denise trýznila duše. A hlavně – od snachy už žádné zprávy. Nepíše, na telegramy neodpovídá, telefon nezvedá. Jak zjistit, jak se vede vnučce? Denisa ji sice nikdy neviděl, ale měl ji rád, jak ukazovaly fotografie, vnučka byla podobná Kláře v mládí. Už se chystal jet do města, kde žil syn, když najednou, těsně před cestou, u domu zastavilo auto. Vynesli nosítka. Do domu vletěla jakási paní – až po chvíli poznal, že je to žena jeho zesnulého syna. Za ní přinesli nosítka s vnučkou. Prakticky ji hodili na gauč a odešli. – Je úplně ochrnutá od hlavy až k patě. Takové dítě nechci. Já ještě stihnu se znovu vdát a porodit si zdravého! – prohlásila snacha. – Ale nejsem lékař! – stačil namítnout Denisa. – A lékař není potřeba, oni jí nepomůžou. Potřebuje ošetřovatelku. Nechcete se s ní trápit – klidně ji pohřběte zaživa, já si život ničit nebudu. Nejsem její ošetřovatelka! – řekla a práskla dveřmi. – Ty jí asi ani nejsi matka! – zavolal za ní Denisa. Teď bylo jasné, proč syn s rodinou nejezdil. S takovou ženou se dá leda hádat na trhu, ne jezdit po návštěvách. A jak se jeho syn stal obětí takové hašteřivé ženské? Na to už nezjistí. Kdyby věděl, že synova žena se své dcery zřekne, snad by se v hrobě obrátil. Tak zůstali Denisa s vnučkou sami. Dívka byla skutečně úplně ochrnutá, ale Denise byl zvyklý na péči i domácnost. Zato měl teď smysl života! Hlavním cílem: uzdravit dívku. Doktoři vnučku odmítli, propustili ji z nemocnice. Vůbec nechápali, jak přežila nehodu. Zbyly jen lidové prostředky a léčitelé. Léčitelka ve vesnici nebyla, nejbližší daleko. Ochrnuté dítě ji nemůže navštívit, ona na návštěvy také nejezdí – už stará. Co dělat… Denisa jezdil téměř každý týden k léčitelce, ta mu dávala bylinky a různé lektvary pro vnučku. Tak ji léčil. Více než rok uplynul, vnučka stále ani rukou, ani nohou nepohnula, pořád ležela jako poleno pod peřinou. Ani pořádně nemohla mluvit, jen nesrozumitelně mumlala. Občas si stařík všiml, jak dívce po tváři teče slza. V takových chvílích mu srdce málem pukalo. Myslel si, že vnučka teskní po matce a otci. Dlouho si s ní povídal, četl jí knížky, ale ona mu nedokázala odpovědět. Oběma bylo těžko. A jednou večer se stalo něco nečekaného. Když děda seděl jako obvykle u postele nemocné, do domu vrazila opilá parta mladých. Denisa omylem nezamkl dveře. Vraceli se z vesnické tancovačky, viděli světlo v okně. Věděli, že doma leží ochrnutá holka. Někdo navrhl vlézt dovnitř a pobavit se – prý když má ochrnutí, bude jedině ráda, a odpor klást stejně nemůže… Vyrazili dveře a ony nebyly zamčené. – Tak dědku! Sundej z vnučky peřinu a roztáhni nohy! Hned rozhodnem, kdo půjde první… – velet nejopilejší. – Prosím vás, jí je teprve 15! – namítal stařík. – Ale počkej, nejdřív si vyčistím zuby! – řekl Denisa a pelášil do kuchyně, otevřel sklep a zavolal: „Pojď!…“ A ze sklepa hned vyskočil obrovský vlčák. Začal rabovat, kousat do kalhot… Tomu nejhoršímu málem ukousl přirození. Ostatním roztrhl zadní části na kalhotách. Tak utekli vesnicí s holými zadky, na smích všem, a vlčák za nimi vyběhl oknem a hnal je až na kraj vsi. Denisa vešel do pokoje, a tam vnučka sedí na posteli a křičí z okna: – Maxík! Maxík! Dědo, drž ho, ať neuteče!… V tu chvíli dedovi tekly slzy. Od té doby se vnučka začala uzdravovat. Brzy dokonce začala chodit. Zda zabraly léčitelčiny byliny, nebo ji nastartoval šok ze psa – těžko říct, každopádně začala povídat ostošest. Namlčela se za tolik času. A kde se vzal ten pes, ptáte se? Je to jednoduché. Vlčák Maxík žil u syna Denisy, a když se stala tragédie a jeho pán zemřel, nesoucitná snacha se zbavila i dcery, i mazlíčka. Psa přivezla s dívkou, ale staříkovi nic neřekla. Když snacha odešla z denisova domu, šel zamknout branku, kouká – u plotu sedí pes. Vyhublý, utrápený, smutné oči jako nemocná kráva, a slzy v nich. Denisa ani nevěděl, že syn měl psa. Nedokázal ho vyhnat – vzal si ho domů. Pes mu byl věrným parťákem, a když přišli ti gauneři, prostě seděl ve sklepě, protože bylo extrémní vedro. Aby se Maxík netrápil, Denisa ho přes den dával do sklepa, večer, když zapadalo slunce, pouštěl ho ven. Ten večer ho ještě nestihl pustit. Kdyby byl Maxík nahoře, ti výtržníci by do domu neprošli. Vnučka později vyprávěla dědovi, že když plakala a slzy jí tekly po tváři, stýskalo se jí po psovi. Děda ho podle zvyku držel na dvoře, do pokojů ho nechával jen málo. Dívce se po něm stýskalo, ale nemohla mu to říct. Maxík zahnal opilce, vrátil se, radostně olízl tvář své malé paničce. I on se po ní moc stýskal. Tak začali žít ve třech: Denisa, vnučka a Maxík. O mamince už nikdy neslyšeli.

Já žádnou ochrnutou nechci… řekla nevěsta a odešla Nikdy by si nepomyslela, co se může stát dál.

Uncategorized

025

BEZ DUŠE… Klavdii Veselá se vrátila domů. Právě byla u své oblíbené kadeřnice – i přes svůj úctyhodný věk, nedávno oslavila 68. narozeniny, si pravidelně dopřává péči o vlasy i nehty, co jí zvedá náladu i energii. — Klávo, byla tu nějaká tvoje příbuzná. Řekl jsem, že budeš doma později. Prý přijde znovu, — oznámil její manžel Jiří. — Jaká příbuzná? Já už žádnou rodinu nemám. Zase nějaká sedmá voda po čaji… přijde žebrat. Měl jsi jí říct, že jsem odjela za hranice všedních dnů, — odvětila nespokojeně Klavdii. — No dovol? Proč bys jí lhala? Myslím, že je z tvého rodu, vysoká, elegantní, trochu připomíná tvoji maminku, slavnou Boženku, kterou všichni měli rádi. Nemyslím, že něco chce. Působila velmi slušně, oblečená jak z módního magazínu, — snažil se Jiří uklidnit manželku. Za čtyřicet minut příbuzná zazvonila u dveří. Klavdii ji vpustila. Skutečně vypadala jako zesnulá matka, byla noblesně upravená: luxusní kabát, kozačky, rukavice, třpytivé náušnice s pravými diamanty. Klavdii v šperkách poznala svůj styl. Pozvala ženu ke stolu. — Tak tedy, pojďme se poznat — když jsme rodina. Já jsem Klavdii, klidně bez příjmení, vidím, že jsme věkově blízko. To je můj muž Jiří. A ty jsi mi příbuzná z které strany? — zeptala se hostitelka. Žena zrozpačitěla, dokonce trošku zrudla: — Jsem Galina… Galina Vladislavová. Opravdu mezi námi není velký věkový rozdíl. Mně bylo 50, právě 12. června. Nepřipomíná Vám to něco? — Klavidii zbledla. — Vidím, že si vzpomínáte. Ano, jsem vaše dcera. Nebojte, nic od vás nechci. Jen jsem chtěla vidět svou vlastní matku. Celý život mi nikdo nevysvětlil, proč mě máma nemilovala. Mimochodem, už je osm let po smrti. Proč mě vždycky miloval jen táta? Ten odešel před dvěma měsíci. On mi o vás povyprávěl. Prosil, abyste mu odpustila, — vyprávěla s rozechvěním Galina. — Nic z toho nechápu. Ty máš dceru? — ptal se šokovaný Jiří. — Zdá se, že mám. Vysvětlím ti to později, — odpověděla Klavdii. — Takže jsi dcera? Výborně! Podívala ses? Jestli čekáš, že budu litovat a prosit o odpuštění, tak to ne. Já vinit nemám — doufám, že ti tatínek vše vyprávěl? Jestli chceš ve mně probudit mateřské city, to také ne, ani náhodou! Omlouvám se, — řekla Klavdii. — Můžu se k vám ještě někdy stavit? Bydlím tady za Prahou. Máme velký dvoupatrový dům, přijeďte i s mužem k nám. Zvyknete si na mě… Přivezla jsem fotky vnuka, pravnučky — třeba byste se podívala? — opatrně se ptala Galina. — Nechci. Nepřijížděj. Zapomeň na mě. Sbohem, — odpověděla Klavdii kategoricky. Jiří Galinu zavezl na taxi a šel jí ještě vyprovodit. Když se vrátil, Klavdii už uklidila stůl a tiše sledovala televizi. — Tys mě překvapila! Ty bys mohla velet vojsku — kde máš srdce? Vždycky jsem tušil, že jsi bezcitná, ale že až takhle… — řekl jí muž. — Seznámili jsme se, když mi bylo 28, je to tak? Víš, duši ze mě někdo vyrval mnohem dřív. Jsem venkovská holka, celý život jsem chtěla do města, proto jsem se učila nejlíp ze třídy, šla na vysokou jako jediná. Bylo mi 17, když jsem potkala Vladimíra. Milovala jsem ho, byl o dvanáct let starší. Po chudém dětství bylo všechno ve městě jako pohádka. Stipendium nestačilo. Hladová jsem s radostí chodila s milovaným na kafe nebo na zmrzlinu. Nic mi neslíbil, ale věřila jsem, že když je to láska, tak si mě vezme za ženu. Když mě pozval na chatu, šla jsem bez zaváhání. Myslela jsem, že teď, když se vše stalo, zůstane se mnou. Setkávání byla častá. Brzy bylo jasné, že jsem „si koleduji“ a budu matkou jeho dítěte. Když jsem to oznámila, Vladimír zářil štěstím. Ale když jsem se zeptala, kdy se vezmeme, bylo mi už 18, správný čas na svatbu. — Copak jsem ti někdy slíbil, že si tě vezmu? — odpověděl otázkou. — Neslíbil, a nevezmu. Navíc už jsem ženatý… — řekl klidně. — A dítě? Co bude se mnou? — — Ty? Jsi mladá, zdravá, z tebe by šlo tesat sochu s veslem. Vezmeš si na škole volno, zatím studuj, později budeš bydlet u nás s mojí ženou. Nemůžeme mít děti, možná protože moje žena je o dost starší. Po porodu dítě vezmeme. Jak to půjde úředně, není tvoje věc. Jsem důležitý v městském úřadě, žena šéfuje oddělení v nemocnici. Neměj strach o dítě. Po porodu odpočineš a zpátky ke studiu. Zaplatíme ti ještě. Tehdy jsme o náhradním mateřství neměli ani špetku tušení. Asi jsem byla jediná náhradní matka. Co mi zbývalo? Vrátit se na vesnici a zahanbit rodinu? Do porodu jsem bydlela v jejich vilce. Vláďova žena za mnou ani nešla, asi žárlila. Dceru jsem porodila doma, porodní asistentku přivezli, vše podle pravidel. Krmit jsem ji nesměla, dítě hned odnesli. Už jsem ji nikdy neviděla. Za týden mě decentně vypakovali, Vladimír dal peníze. Vrátila jsem se na vysokou. Po škole na fabriku. Dostala jsem pokoj v manželském internátu. Pracovala nejdřív jako mistr, pak šéf kontroly. Přátel jsem měla dost, ale nikdo mě nechtěl za ženu, dokud jsi nepřišel ty. Bylo mi 28, už jsem nechtěla svatbu, ale musela. Pak už to znáš. Dobře jsme si žili, tři auta vyměnili, dům máme jak z katalogu, chata opečovaná. Každý rok jsme jezdili na dovolenou. Továrna přežila devadesátky, protože jsme vyráběli speciální díly pro traktory — jinde nikdo nevěděl co. Továrna je dodnes obehnána ostnatým drátem a hlídkou. Na předčasnou penzi jsme odešli v klidu. Máme vše. Bez dětí — ať si každý kouká, jaké jsou dnes děti… — dokončila Klavdii své vyprávění. — Měli jsme se špatně. Já tě miloval. Celý život jsem se tě snažil rozehřát, ale nepovedlo se. Že nemáme děti, to bych přežil, ale tys nezažila ani lásku ke kotěti nebo psovi. Sestra tě o pomoc pro neteř prosila, ani týden jsi ji k nám nepustila. Dnes přijela dcera — tvoje krev, a jak jsi ji přivítala? Kdybych byl mladší, požádám o rozvod, ale teď už ne. U tebe je zima, chladno… — řekl rozčílený Jiří. Klavdii se trochu lekla, Jiří s ní nikdy předtím nemluvil tak ostře. Poklidný život jí rozrušila dcera. Jiří odešel trvale na chatu. Poslední roky tam žije — má tam tři psy, našel opuštěné štěně, nepočítaně koček. Doma je jen zřídka. Klavdii ví, že jezdí za její dcerou Galinou, zná tam všechny, pravnučku zbožňuje. — Vždycky byl podivín, podivínem zůstane. Ať si žije, jak chce, — myslí si Klavdii. Nemá chuť se blíže seznámit s dcerou, vnukem ani pravnučkou. Jezdí sama k moři, odpočívá, nabírá síly, cítí se skvěle.

BEZ DUŠE Květoslava Váchová se vrátila domů do svého panelákového bytu v Praze. Byla právě u kadeřnice

Uncategorized

014

Nedokázala jsem milovat: Příběh prvních lásek, krátkých setkání a dopisu od Volody z českého ústavu, který navždy změnil naše osudy

NEZMĚNILA JSEM SE V ZAMILOVANOU Tak se přiznejte, holky, která z vás je Lída? slečna si nás s kámoškou