Hele, víš, vzpomínám si, když mi bylo tak pět, možná šest let, ještě před základkou, nějak na počátku devadesátek To se k nám do vesnice přistěhovali dva důchodci z Prahy babi Věra a strejda Aleš. Koupili si baráček přesně naproti našemu, nízký, dvě okna do ulice a k tomu obří zahrada. Jenže už na to byli staří, takže na zahradě skoro nic nepěstovali. Skoro každý den šli na procházku les, řeka, a jen občas sjeli do Kolína na nákup. Jinak žili tiše a nevýrazně k nám na návštěvy nechodili, jen dvakrát týdně si zašli pro mléko. My tehdy s našima drželi větší hospodářství, ale peněz moc nebylo, znáš to, devadesátky. Babi Věra mě vždycky potají obdarovávala jednou čokoládou, jindy sešitem, někdy i nějakým tím drobným, korunou, dvěma. Děti nikdy neměli.
Asi po třech letech života u nás jednoho zimního večera, hned potom, co jsme vypnuli televizi a šli spát, se ozvalo tiché zaťukání na okno. Ve dveřích stála babi Věra a skoro šeptem řekla, že Aleš zemřel. Pomohli jsme jí s pohřbem, jak jsme mohli.
Babi Věra to nesla fakt špatně byla smutná, nemocná, skoro nevycházela z domu. Chodili jsme za ní skoro každý den, a když mi vyprávěla, jak s Alešem žili spolu 52 let, jak makali ve fabrice v těžkým provozu a jak se na důchod stěhovali z Prahy, protože byt nechali neteři a chtěli si užít klidu na venkově, vždycky se jí rozzářily oči.
Pak přišlo jaro. Babi Věra si na samotu tak nějak zvykla, trochu se zlepšila, a jedno odpoledne mě pozvala k sobě domů. Ve staré krabici tam lezl šedý klubíčko malinký štěňátko. Psi jsem zrovna nemusel, ale jak jsem ho poprvé uviděl, úplně se mi sevřelo srdce. Okamžitě jsem se do něj zamiloval.
To si pamatuju dodnes sedím na zemi, jedním prstem hladím štěně a babi Věra se na mě a na něj usmívá tím svým bezzubým úsměvem poprvé po dlouhé době.
My jsme s Alešem nikdy neměli žádný zvířata. Ani děti se nám nenarodily. Víš, je to těžký, být na všechno takhle sám. Tohleho šedivýho jsem dneska našla v Kolíně za tržnicí u popelnic. No prostě mi ho bylo líto Podívej, jaký je to miláček.
Já koukal na to štěně a málem nedýchal od strachu, že bych ho vylekal.
Co jí? Má vůbec něco v bříšku? Nemá hlad? skoro jsem začal brečet.
Ohřála jsem mu mlíčko, ale neumí pít z misky. Potřeboval by dudlík, jenže ten nemám Zítra ho koupím, špitla babi Věra.
Seběhl jsem domů a vyšmelil dudlíka sestře přímo z pusy. Byla jí teprve pět měsíců! Štěňátku byly sotva dva dny, musel jsem mu tlačit teplé mléko do pusy, aby přežil.
Celý týden jsme s babi Věrou přemýšleli, jak ho pojmenovat. Ona vtipkovala, že podle rezavých oušek mu dáme Švejka, já jsem se hádal, že musí být Tlumen, protože byl vždycky neskutečně tichý a nenápadný. Nakonec zůstal Tlumík. Tlumík, Tlumíček prostě naše nové štěně.
Dlouho jsme ho s babi Věrou vychovávali, ohřívali mléko, vařili mu kašičku, a na jaře jsme ho začali pouštět ven na dvůr. Jenže Tlumík byl slabý, málo prospíval asi proto, že od mámy nikdy necítil teplo a byl už od narození vyhozený. Ale pečovali jsme o něj s láskou. Po škole jsem běžel rovnou k babi Věře, kontroloval Tlumíka, pak dělal úkoly, pomohl mámě a večer jsem stejně seděl u babi na gauči a hráli jsme si se psem jako dvě děti.
Přes léto Tlumík povyrostl, ale byl malý, sotva třicet centimetrů v kohoutku. Já s ním chodil na ryby, pásl krávy, a když jsem měl práci, motali se spolu s babi u ní doma. Od té doby byla babi Věra mnohem veselejší, dokonce i zdravější, o Tlumíka se starala s láskou, vařila mu zvlášť a četla knížky o psech.
Utekly roky. Druhý, třetí, pátý Tlumík zůstal celou dobu u babi Věry, ale ráno mě vždycky vyprovázel ke škole tři kilometry pěšky, a odpoledne mě zase čekal u vrat. V zimě i v blátě, vždycky se mnou. Tak to šlo devět let.
Po devítiletce v sousední vesnici bylo jasné, že musím na školu do města, třeba do Kutné Hory, nebo zůstat v Kolíně na internátu. Po rodinné poradě přišlo rozhodnutí půjdu do města.
Ráno, když jsem měl odjet na autobus do Prahy, seděl jsem dlouho na schodech u babi Věry, objímal Tlumíka a brečel.
Vem si ho s sebou, když se ti nechce loučit, plakaly i babi Věra.
Ale kam bych s ním jel, Tlumík je přece váš! Dávejte na sebe pozor. Mamka za vámi bude chodit každý den a já budu volat.
Když autobus odjížděl, stál jsem u okýnka a slzy mi tekly proudem. Tlumík běhal za autobusem, jazyk venku, nechápal, proč odjíždím.
Studium na zemědělské škole mě úplně pohltilo. Celé dny jsem četl knížky o chovu zvířat a podnikání na vesnici. Kamarádů moc nebylo, jen občas jsem zašel pokecat za spolužákem z vedlejšího pokoje, taky z vesnice.
Někdy před Vánoci volala mamka, že je babi Věra na tom hodně špatně, už skoro týden leží a ani nevstává. Tlumík prý sedí celý dny u její postele, a žrádlo mu museli dávat až tam.
Vyrazil jsem domů dřív, než jsem měl. Skutečně Tlumík seděl na židli u postele, koukal na babi, smutnýma očima, a tichounce kňučel. Babi Věra se ho snažila hladit slaboučkou rukou, a bylo vidět, že oba už ztrácí síly. Strašně mě to vzalo taková láska mezi babi a jejím posledním a vlastně jediným parťákem.
Když jsem po Vánocích odjížděl, bylo mi jasné, že babi Věru už asi nikdy neuvidím. Tlumík mě tehdy doprovodil jen na zápraží, víc babi nenechal. Věděl, že je potřeba zůstat s ní.
V únoru babi Věra zemřela.
Řekneš si klukovi v šestnácti asi nepřijde, že by měl truchlit po staré paní a jejím psovi. Ale víš co, ne každý pochopí, jak bolí, když člověk ztratí posledního blízkého. A že ten pes ten tě v srdci miluje a bude trpět takovou bolestí, jakou děti zažijí, když přijdou o rodiče.
Domů jsem se dostal až po zkouškách, někdy v půlce května. Nikdo netušil, kde je Tlumík. Mamka říkala, že na pohřbu Tlumík lítal kolem hrobu a chtěl skočit dovnitř, museli ho zadržovat. Pak ho odnesli domů, táta mu postavil zateplenou boudu, ale Tlumík u nás zůstat nechtěl. Až do teplých dní se držel v opuštěném domě babi Věry. Pak beze stopy zmizel snad mě čekal, snad šel hledat babi.
Půl léta jsem po něj chodil po okolních vesnicích, ptal se lidí, ukazoval fotky. Prošel jsem celý Kolín, ale Tlumíka ani vidu, ani slechu. Myslel jsem, že kdyby děda s babi byli zakopaný doma, čekal by tam, ale protože je dali na hřbitov, utekl je hledat. V hlavě mi pořád viselo, že musí někde hledat babi, běhá a čeká ji.
Pak se přehoupl srpen.
Jednou jsme jeli s celou rodinou dát na hroby květiny na hřbitov do záměnského lesíka přes padesát kilometrů od naší vesnice. Vůbec by mě nenapadlo hledat Tlumíka až tam.
A v tom jsme u kapličky vystoupili z auta a hele najednou se na nás řítil Tlumík! Uši dozadu, jazyk až na zem, letí jak střela.
Skočil jsem na kolena, objal ho a bulel na plné pecky.
Tlumíku! Tlumíčku! Ty můj Bože, vždyť jsem tě celé léto hledal, a ty ses tady schoval!
Klečel jsem na trávě, Tlumík mi olizoval obličej a bylo jasné, že i on brečí štěstím.
Pak skákal skoro do výšky mojí hlavy a vrtěl ocasem jako ještě nikdy.
Byl hubený, špinavý, uplakaný. Vytáhl jsem z auta všechnu pomazánku chleby, karbanátky, koláče. Všechno zhltl a celou dobu se na mě zbožně díval.
Utíral jsem si slzy. Přiběhla starší paní od kostelíka:
To je váš pejsek? On se jmenuje Tlumík? Já ho tady vídám už od konce jara. On bydlí tamhle na jednom hrobě. Rozhrabal celou hlínu tlapkama Už jsem musela hrob trochu upravit, protože by mi jinak překlopil kříž.
Všem bylo ihned jasné to byl hrob babi Věry.
Šli jsme na hroby naší rodiny. Tlumík se ode mě ani nehnul, celý pohled měl upřený pouze na mě.
Hrob babi Věry a Aleše byl překopaný Tlumíkovýma packama, úplně z jedné strany tam, kde ležela babi. Táta narovnal kříž, mamka narovnala květiny, já si prostě klekl, Tlumíka si sevřel v náručí, a on mě lízal do tváře a koukal jednou na mě, jednou na hrob.
Taťka sednul vedle, poklepal mě po rameni.
Nenuť ho jet domů. Ať se rozhodne, jestli chce zůstat, nebo pojede s námi.
Nechci ho tady nechávat. Brzo bude podzim a zima, Tlumík je už starý, desátý rok Ale stejně, kdyby se rozhodl tu zůstat, padesát kiláků není překážka, on by si k nám cestu vždycky našel, odpověděl jsem.
Když jsme už měli odjíždět, Tlumík pobíhal sem tam chvíli ke hrobu, pak k nám Nakonec stál vedle auta docela dlouho, pak se rozhodl a skočil mi na klín.
Tlumíku, můj drahý, už tě nikde nikdy nenechám samotnýho, říkal jsem přes slzy štěstí a smutku dohromady.
