Ta zima jako by chtěla navždy vymazat z mapy malou vesničku Vysoká Lhota v Posázaví. Mráz byl tak krutý, že i straky padaly za letu na zem jako kameny; nikdo rozumný by tehdy psa na zápraží nevyhnal. Ale právě uprostřed vánice se starý myslivec Bohumil, mezi lidmi přezdívaný Rys, odhodlal do lesa. Nehnaly ho tam pušky, ale neklidné tušení.
U paseky U Černého smrku místa, které bylo spíš šeptaným varováním než názvem v mapě spatřil Bohumil něco, co se později proměnilo v legendu. K mohutnému smrku byla silným hřebem přikurtována nádherná sněhobílá vlčice, která posledními silami zahřívala šest polomrznoucích štěňat. Byla to krutě naplánovaná past, dílo místního sadisty, kterému lidé říkali Řezník.
Bohumil věděl, že přiblížit se ke zraněné šelmě může znamenat rychlý konec. Ale odejít a nechat ji a mláďata svému osudu nedokázal. Vytáhl nůž ne na útok, ale na záchranu. To, co jej čekalo, nebyla už jen zima, ale i zápas s lidskou krutostí, která dokáže být horší než jakákoli šelma.
Zprvu starý myslivec považoval bílé chuchvalce u starečného stromu za klam slunce na sněhu. Ale když přistoupil blíž, poznal tu pověst z místních bájí polární vlčici, uvězněnou, aby umrznutí bylo pomalé. Ocelový drát už se zařezával do jejího krku, a drobná mláďata jen slabě zápolila s mrazem.
Vlčice se na něj zuřivě zaksichtila. V jejích blankytně modrých očích nebyla prosba o slitování jen hněv matky ochotné něžně zemřít, ale ne vzdát se mláďat. Bohumil si stáhl rukavice, otevřel prázdné dlaně a zašeptal: Klid, krásko. Nejsem on. Jdu přeřezat drát, ne tebe. Stoupal sněhem promáčeným krví.
A pak přišlo něco neuvěřitelného. Když nad nimi s rachotem padla těžká větev, neucukl, naopak přikryl sebou štěňata. Vlčice, už volná od smrtícího napětí, mu nerozervala hrdlo olízala ho po spánku. Tady se uzavřela tichá dohoda.
Bohumil ze sněhu zhotovil jednoduché saně a, i přes bolavá záda, začal táhnout těžkou vlčici s mláďaty ke své chalupě. Věděl jistě, že od toho dne není už nikdy sám.
Nádech života
U Bohumila doma zavládlo záhy nečekané pozdvižení. Přijela veterinářka Jarmila, přísná a málomluvná, ale s rukama, které zázračně léčí. Zašila vlčici rány, a Bohumil jí dal jméno Běla. Radost však byla krátká nejmenší vlče, Týna, přestalo dýchat: podchlazení zastavilo její titěrné srdíčko.
Je pozdě, zabručela Jarmila. Ale Bohumil to odmítl. Hrubýma, silnýma rukama začal Týně masírovat hrudník a vdechoval jí do čumáčku vlastní vzduch. Minuty se vlekly a náhle se vlčátko zachvělo a nadechlo. Dal ji smrti zpod kosy a od té chvíle chtěla klid jen a jen na jeho starých holínkách.
Vypadalo to, že nejhorší je zažehnáno. Vlčata sílila a vyváděla, chalupa byla plná života a Běla na Bohumila hleděla s oddaností, jakou zná spíš pes. Skutečné nebezpečí ale přišlo s nocí pytlák František, řečený Řezník, zjistil, že mu unikla kořist, a vrátil se. Nejdřív se kolem chalupy mihnul dron, pak v noci někdo rozprášil omamný plyn.
Kůže za život
Když se Bohumil probral s těžkou hlavou, daleko víc než bolest jej bodl strach. Týna byla pryč. Na stole, propíchnutá nožem, ležela lístek: Chceš mládě zpět? Přiveď vlčici. Stará štola. O půlnoci. Řezník udeřil přesně na cit, proměnil starcovo lidství v zbraň.
Nabízí výměnu, oznámil Bohumil Jarmile; v jeho tváři už nebyl vlídný hostinský, stal se znovu vojákem, jakým býval na hranicích. Ze staré truhly vytáhl sněhobílý maskovací kabát, potřel tvář popelem a vzal kuši tiché, avšak smrtící náčiní.
Běla s ním, i když kulhala, bez zaváhání šla. Věděla vše. Nepřišli vyjednávat šli zachránit a soudit. Jarmila je v tajnosti následovala s lékárničkou.
Noc odplaty
Starou štolu zalévaly ostré kužely světel a kolem postávala ozbrojená stráž. Bohumil a Běla přišli ze závětrné strany; bandité čekali slabého dědka, místo toho dorazil přízrak z posázavských lesů.
Tětiva tiše cvakla. Šíp s uspávadlem našel detailně svůj cíl. Cesta byla volná. Bohumil vtrhl do haly, kde František svíral klec s třesoucí se Týnou. Pytlák sáhl po zbrani ale nestihl vystřelit.
Z temnoty vylétla bílá hromada. Běla srazila Řezníka k zemi a sevřela mu hrdlo. Neroztrhla ho, ačkoli mohla. Jen ho tiskla pohledem tak, že mu v jediném okamžiku zbělely vlasy. Právě v tom chvíli dorazila Jarmila, vytočila policii a Bohumil přitiskl zachráněnou Týnu k srdci.
Závěr
Příběh se rozlétnul po celém kraji. František a jeho kumpáni skončili ve vězení. Díky Jarmile mohli Běla a její vlčata zůstat s Bohumilem na samotě pod oficiálním označením kříženci, daleko od cizích očí.
Starý myslivec už nikdy nepocítil samotu. Večer mu u nohou spala obrovská bílá vlčice a na klíně se choulila Týna. Ukázali, že rodina není vždy jen krev. Někdy jsou to ti, kdo pro vás projdou ledovým peklem.
