Plazila jsem se mlhou snovou krajinou, kde zvony v Brně zněly pozpátku a hodiny se točily dokola, jak jsem bloudila ve vzpomínce na pětiletý vztah, který se rozmazával v čase jako barva na mokrém chodníku. Dva roky jsem byla oficiálně vdaná, tři roky jsme žili spolu. Zasnoubili jsme se na dálnici mezi Olomoucí a Prahou, ale většinu času jsme vlastně žili odděleně, jako by nám Uničov byl oceánem. Viděli jsme se jednou za čtvrt roku, a byl rok, kdy jsme se sevřeli v náruči jen dvakrát kvůli jeho práci, která byla vždy trochu záhadná, jak sen, ze kterého se nemůžete probudit. Tehdy mi to nepřipadalo jako problém. Naopak, myšlenka na trvající touhu a nezhasínající hlad po lásce skrze SMSky a videochaty mě zahřívala v zimní Praze. Nikdy jsme se nehádali, ani stopa žárlivosti, žádné podezřívání při večerech s přáteli nebo toulání po hospodách. Občas mi pomáhal vybírat šaty, často mě peskoval, jak mohu nosit tu úzkou modrou sukni, když zelené šaty by na mně hrály jak harfa v šumavském větru. Všechno bylo zdravé, klidné, téměř až dokonalé.
Prosinec byl však mlžnější než jindy, protože jsme věděli, že spolu nebudeme na Štědrý den ani na Silvestra. Smutek se táhl, jakoby nový rok nikdy neměl přijít. V ten čas přišel s návrhem ať vyklouznu z Prahy a přestěhuji se za ním do Brna. Poradila jsem se s rodinou v Třebíči; pokývali, že pokud je to mé přání, mají pro mě otevřená okna. Opustila jsem práci a odjela, kufr napěchovaný vzpomínkami, k němu.
První měsíce v novém bytě byly jako kabaret adaptace. Zjišťovali jsme, jak jeden druhého probouzí ze spánku, kdo první potřebuje kávu, kdo snese prázdný ledničku déle. Protože jsem byla bez práce, starala jsem se o domácnost, jako bych malovala stěny důkladnými tahy štětce. Všechno šlo hladce, jak máslo na rohlíku od večerního pekaře.
Druhá společná sezóna byla ještě lepší stali jsme se sehraným týmem, byli jsme nerozlučnou dvojicí na tramvajové zastávce Zvonařka, zamilovaní bláznivě a intenzivně. Když nebyl v práci, byli jsme spolu. Jako by nás někdo právě oddal v chrámu svatého Petra a Pavla ten pocit, to bylo správné rozhodnutí.
Třetí rok se začal rozpadat jako krajka. Jeho návraty domů ztrácely smysl a klíče. Jednoho rána vypnul sdílení polohy v telefonu, jako by mě odpojil od svojí reality. Začal chodit domů v pět nebo šest ráno, mimo čas i prostor, jen se opláchl, nasnídal a zase zmizel. Vysvětlení žádné, mlčení viselo mezi kredencí a stolem. Hádky proudily.
Jednoho večera jsem našla jeho bílou košili na límci a rukávu byl růžový otisk rtěnky a mapka od make-upu, výrazná jak pražská tramvaj uprostřed noci. Ptala jsem se. On řekl větu, kterou mi mozek opakuje ve snech: že musel ven hledat to, co už mu nedávám, protože jsem prý nudná a myslím jen na třídění ponožek. Neřekl “ano, podvádím tě”, ale také to nepopřel. Význam byl jasný jako upadlá koruna na dlažbě. Zlomilo mě to. Plakala jsem, hrudník mi svíral bolest, kterou by neutišila ani nejlepší slivovice.
Nevěděla jsem, kam mám jít, jak se vyplížit z toho labyrintu. Proto jsem se rozhodla udělat něco pro sebe: vrátila jsem se do fitcentra na Joštově. Před tím jsem cvičila často, ale od chvíle, co jsme byli spolu, jsem přestala. Tam jsem potkala jednoho muže. Povídali jsme si, byl milý jako jarní déšť. Pozval mě jednou na panáka, já navrhla, že půjdeme k němu. Oba jsme věděli, která bije. Odpoledne nás mělo pohltit.
Ale brzo ráno toho dne, už po tréninku ve fitku, mě v hlavě štípalo: “Nemůžu, nechci být stejná.” On si to zaslouží, šeptala druhá polovina mozku. Ale pak to přišlo, jako když se v noci rozsvítí ve sklepě: nechci klesnout tak hluboko, nebudu kopírovat. Ukončím to, dřív než něco začnu.
Počkala jsem na manžela, když přišel z práce na oběd. Nenechala jsem ho vejít do ložnice, usedli jsme v kuchyni. Řekla jsem, že náš vztah nefunguje, že mi byl nevěrný a že nechci znát detaily. Všechno končí tady, teď. Snažil se ukecávat prý že ta žena není důležitá, že není jako já, že se dá vše napravit. Já už ale držela kufry v ruce.
Nezmínila jsem se, že jsem potkala někoho jiného, že mě to lákalo, jen jsem odešla. Zeptal se, kam jdu, jestli mám kde být, kdo mě čeká. Odpověděla jsem, že na tom nezáleží, že to nějak dopadne.
Vyšla jsem z bytu na Husově, kufry duněly o schody a šla jsem za tím mužem z fitka. Když mě uviděl, ulekl se mých zavazadel vysvětlila jsem, že jsem právě opustila manžela, že zítra jedu zpět do Třebíče ke svým kořenům a že chci být tuto noc jen s ním. Souhlasil.
Ta noc hučela v uších jako orchestra, které se rozjíždí před bouří. Možná hněv, možná bolest, určitě ale fascinující, neznámé a silné. Nic takového jsem předtím necítila, ani s bývalým mužem.
Ráno jsem si koupila lístek za pět set korun zpět domů a v Třebíči mě objali rodiče v bytě, který voněl po maminčiném buchtách. Dva roky je to pryč. Jsem sama, znovu pracuji, bydlím v pronajatém bytě a nelituji ničeho. Byla jsem na okraji toho, stát se tím, co on byl mně hranice ale nepřekročila, protože vím, kdy zavřít dveře a zmizet v mlhavém snu.
