Byla jsem v tomhle vztahu pět let. Dva roky jsme byli manželé a tři roky jsme spolu žili jen tak, jako moderní pár bez společného talíře na svíčkovou. Během zásnub jsme měli vztah skoro pořád na dálku. Viděli jsme se zhruba jednou za tři měsíce, a byl i rok, kdy jsme se kvůli jeho práci setkali jen dvakrát. A víte co? Vůbec mi to nepřišlo divné. Naopak připadala jsem si jak ve vztahovém ráji. Stýskalo se nám, plakali jsme do mobilu při hovorech a chrlili jsme na sebe lásku skrze zprávy a videohovory. Nikdy jsme se nehádali. On nebyl žárlivý, já taky ne. Každý měl své svaté soukromí. On mohl klidně vyrazit s kamarády na pivo, já zase na mejdan, a nikdo to neřešil. Dokonce mi pomáhal vybírat šaty. A to žádné vyzývavé modely! Často mi říkal, že nějaké šaty jsou moc těsné a že bych si měla vzít něco, co mi víc sluší. Nikdy mě nekontroloval. Naopak, zdálo se, že je na mě a na moje tělo hrdý. Všechno bylo zdravé, v klidu, prostě ideální.
Jeden prosinec byl ale obzvlášť náročný věděli jsme, že se neuvidíme ani na Vánoce, ani na Silvestra. Byli jsme smutní a rozladění. A tak přišel s tím, jestli nechci přijet za ním do Brna, že už bychom měli bydlet spolu. Rozmyslela jsem si to, poradila se doma a rodiče říkali, že jestli to tak cítím, tak do toho mám jít. Dala jsem v práci v Praze výpověď a odstěhovala se za ním.
První měsíce byly docela fajn. První rok byl takový seznamovací kdo chrápe a kdo vstává levou nohou, jak vypadáme hladoví, co nám leze krkem a co nám je jedno. Protože jsem byla nezaměstnaná, starala jsem se o domácnost. Všechno šlo jak po másle.
Druhý rok byl ještě lepší. Najednou jsme fakt táhli za jeden provaz a zažívali jsme intenzivní “znovuzamilovanou” fázi. Toužili jsme být spolu pořád. Když byl doma, nehnuli jsme se od sebe, jak novomanželé po svatbě ve Varech. Měla jsem pocit, že jsem udělala správný krok.
Ale ve třetím roce se začalo něco měnit. Začal se vracet domů později a později. Měli jsme v mobilu sdílení polohy a jednoho dne ho najednou vypnul. Bez komentáře. Domů se dostával kolem páté nebo šesté ráno, a v osm už měl být zase v práci. Jen se vysprchoval, hodil do sebe housku a mazal. Už nic nevysvětloval. Hádky začaly být na denním pořádku.
Pak přišel den, kdy se mi svět převrátil naruby. Našla jsem na jeho bílé košili make-up včetně rtěnky u krku a na rukávu. Nebylo to žádné drobné flíček, ale přímo paleta. Chtěla jsem vysvětlení a tehdy mi řekl něco, co si budu pamatovat do smrti: Že prý si musel hledat jinde to, co už mu nedávám já. Protože jsem prý nudná a jen myslím, jak vygruntovat celý byt. No, to stačilo. Nepřiznal to napřímo, ale ani nezapřel. Prostě to viselo ve vzduchu.
Totálně mě to rozložilo. Brečela jsem pořád, bolela mě z toho i hrudník. Netušila jsem, co mám dělat, jak z toho ven. Nakonec jsem se rozhodla udělat něco pro sebe. Vrátila jsem se do fitka. Předtím jsem cvičila, ale při životě s ním jsem na to kašlala. Ve fitku jsem potkala jednoho muže. Chvíli jsme si povídali, bylo to příjemné. Jednou mě pozval na skleničku a já byla ta, co navrhla, že půjdeme k němu. Souhlasil. Domluvili jsme se na odpoledne. Ani jeden jsme si nenalhávali, proč tam jdeme.
Ten den, už doma po ránu, jsem na něj stále myslela: “To není možné. Podvedu ho. A zaslouží si to.” Jenomže pak jsem si řekla: “Ne. Nebudu stejná jako on.” Rozhodla jsem se ukončit to dřív.
Počkala jsem, až se manžel vrátí na oběd. Ani jsem ho nepustila do ložnice. Posadila jsem ho v jídelně a oznámila, že náš vztah končí, že mi byl nevěrný a nechci vědět s kým ani od kdy. Všechno tohle teď, tady. On začal, ať to nepřeháním, že ta ženská nic neznamená, že není jako já a že to můžeme spravit. Ale už jsem nechtěla slyšet nic dalšího.
Nevykládala jsem mu, že jsem potkala někoho jiného, ani že o něj už nestojím. Jen jsem oznámila, že odcházím. Kufry už byly nachystané. Ptá se, kam jako jdu, jestli mě tam někdo čeká. Řekla jsem, že to není jeho věc.
Vyšla jsem z bytu s kufry a šla jsem rovnou k tomu druhému muži. Když mě viděl s bagáží, vypadal trochu vyděšeně. Vysvětlila jsem mu, že jsem právě opustila manžela a zítra jedu zpátky do Olomouce, jen chci být dneska s ním. Souhlasil.
Ta noc byla nejsilnější zážitek v mém životě. Nevím, jestli to byl vztek, smutek, nebo prostě roky, co se nahromadily, ale bylo to úplně jiné než cokoliv předtím, dokonce i s mým bývalým mužem.
Druhý den jsem si koupila jízdenku a zamířila domů. Neměla jsem kam jít, tak jsem šla zpátky k rodičům. Nechtěla jsem už nikdy slyšet o svém exmanželovi. Stalo se to před dvěma lety. Dneska jsem sama, zase pracuju, žiju v podnájmu a nelituju toho rozhodnutí. Byla jsem kousek od toho někomu zahýbat, ale měla jsem aspoň dost rozumu odejít nejdřív a nezměnit se v to, čím se stal on.
