Byla jsem dvacet let vdaná a nikdy jsem netušila nic podivného. Manžel často služebně cestoval, byla jsem na to zvyklá. Odpovídal mi pozdě, vracel se domů unavený, říkal, že mají dlouhé porady. Nekontrolovala jsem mu mobil, nevyptávala jsem se zbytečně. Věřila jsem mu. Jednoho dne jsem skládala prádlo v ložnici. Sedl si na postel, ani si nesundal boty, a řekl mi: — Chci, abys mě vyslechla, aniž bys mě přerušovala. V tu chvíli jsem věděla, že je něco špatně. Řekl mi, že se vídá s jinou ženou. Zeptala jsem se ho, kdo to je. Na chvíli zaváhal, pak mi řekl její jméno. Pracuje blízko jeho kanceláře. Je o něco mladší než on. Zeptala jsem se ho, jestli je zamilovaný. Řekl, že neví, ale že se s ní cítí jinak, méně unavený. Zeptala jsem se, jestli odejde. Odpověděl: — Ano. Už nechci dál něco předstírat. Tu noc spal na gauči. Další ráno odešel brzy a dva dny se nevrátil. Když přišel, už mluvil s právníkem. Řekl mi, že chce rozvod co nejrychleji, „bez dramat“. Začal mi vysvětlovat, co si vezme a co ne. Poslouchala jsem v tichosti. Do týdne jsem už nebydlela doma. Další měsíce byly těžké. Musela jsem sama řešit všechno, co jsme dřív řešili spolu: doklady, účty, rozhodnutí. Začala jsem víc chodit ven — ne kvůli chuti, ale z nutnosti. Přijímala jsem pozvání jen proto, abych nebyla doma sama. Při jednom z těchto setkání jsem potkala muže ve frontě na kávu. Bavili jsme se o běžných věcech: o počasí, frontě, zpoždění. Začali jsme se na sebe dívat víc. Jednou u malé kavárenské stolku mi řekl svůj věk — byl o patnáct let mladší než já. Neudělal z toho vtip, nekomentoval to podivně. Zeptal se mě na věk a pokračoval v hovoru, jako by to nic neznamenalo. Znovu mě pozval ven. Přijala jsem. S ním bylo všechno jiné. Žádné velké sliby, žádné sladké řeči. Ptá se, jak se mám, poslouchá mě, je se mnou, když mluvím o rozvodu, a nemění téma. Jednou mi přímo řekl, že se mu líbím, a ví, že za sebou mám těžké období. Řekla jsem mu, že už nechci opakovat staré chyby a nechci na nikom záviset. Řekl mi, že mě nechce ovládat ani „zachraňovat“. Můj bývalý to zjistil od jiných lidí. Po měsících mi zavolal. Zeptal se mě, jestli je pravda, že chodím s mladším mužem. Řekla jsem „ano“. Zeptal se, jestli se nestydím. Odpověděla jsem mu, že ostudné je jeho zrada. Zavěsil, ani se nerozloučil. Rozvedla jsem se, protože mě opustil kvůli jiné. Ale potom, bez hledání, jsem našla člověka, který mě má rád a váží si mě. Je to dar od života?

Jsem vdaná už dvacet let, všechno je matné jako vzpomínka na déšť ve staré Praze. Nikdy jsem neviděla nic zvláštního. Můj muž jezdil pracovně do Brna, do Ostravy, do všech měst, o kterých si lidé vyprávějí ve snech, když se probudí sami. Zvyklá jsem na jeho pozdní zprávy, na šustění jeho kabátu při návratech ve dvě v noci, na unavené měli jsme schůzku, byla dlouhá, promiň. Nikdy jsem mu neprohlížela mobil, neptala se nezvykle zvědavě. Prostě jsem mu věřila, jak se ve snu věří chybám, které mizí při svítání.

Jednoho dne skládám jeho košile. Sedí na posteli, boty pořád na nohách jako by si nevěřil, že je doma. Řekl:
Poslouchej mě, prosím. Nezastavuj mě.

V tu chvíli se snový pokoj zlomil. Řekl, že se vídá s jinou ženou.

Zeptala jsem se, kdo to je. Minul pár vteřin těžších než déšť na Vltavě, pak řekl jméno: Lucie. Pracuje někde blízko jeho kanceláře, mladší než on, mladší než já její jméno vonělo novotou. Zeptala jsem se, jestli je zamilovaný. Řekl, že neví; že s ní je jiný, že mu s ní není tak těžko. Zeptala jsem se, jestli odejde. Odpověděl:
Ano. Nechci už dál hrát.

Ta noc je rozmazaná on na pohovce, já mezi sny. Ráno je pryč dřív, než trhy otevřou. Nebyl doma dva dny. Když se vrátil, řekl, že už mluvil s právníkem. Chce rychlý rozvod, bez dramat snad jako si člověk přeje tichý déšť bez blesků. Vyjmenoval, co si vezme, co nechá. Jen jsem seděla. Za týden už jsem bydlela jinde.

Měsíce se táhly jako tramvaj, která nestaví. Všechno, co jsme dřív dělili smlouvy, faktury, rozhodnutí o zavařeninách v lednici už je jen moje. Začala jsem chodit ven, jen abych se neutopila doma. Přijímala jsem pozvání od sousedky, od bývalé spolužačky ze základky, od lidí, kteří ve snech nosí malé šály. Jednou jsem čekala ve frontě na kávu v kavárně, kde lampy visí jako sluneční hodiny, potkala jsem muže. Mluvili jsme o počasí v Praze, o přeplněném Můstku, o časové mezerách, které vznikají, když se strojí vlak.

Navzájem jsme se pozorovali, jako když se poezie ztrácí v mlze řeky. Jednou u malé stolky, kde se káva pije za třicet korun, mi řekl, kolik mu je byl o patnáct let mladší. Neříkal to jako žert nebo výčitku. Zeptal se na můj věk, konverzace šla dál, jako by na rozdílu nezáleželo. Pozval mě znovu ven. Přijala jsem ve snech je to snadné.

S ním bylo všechno jinak. Žádné sliby, žádné pohádky o růžích v Karlových Varech. Jen otázka, jak se mám. Jen poslouchání. Zůstal, když jsem mluvila o rozvodu, neposunul téma, jen mlčel. Jednou řekl jasně, že mě má rád, že ví, že přicházím z těžkého místa. Řekla jsem, že se bojím chyb, že nechci být závislá. Řekl, že nehledá, jak mě ovládat, ani být rytířem ve zbroji.

Bývalý se dozvěděl od našich snových známých. Po dlouhých měsících zvedl telefon. Zeptal se, zda je pravda, že chodím s mladším mužem. Řekla jsem: ano. Zeptal se, zda se nestydím. Řekla jsem, že ostuda je v jeho zradě. Zavěsil bez rozloučení. Ve snech nikdy není rozloučení.

Rozvedla jsem se, protože odešel za jinou. Ale poté, úplně bez hledání, jsem vedle člověka, který mě opravdu má rád a respektuje, tak jako se v letních snech chodí bosky po trávě.

Je to dar od života, nebo jen další zvláštní sen?