Stalo se, že jsem se nikdy nevdala ani nemám děti. Tak zvláštně se můj život vyvíjel. Teď mám 57 let. Nedávno jsem slavila narozeniny. Oslava byla jen malá, byli jsme jen já a moje maminka. Nemám nikoho, koho bych mohla pozvat. Nemám přátele a ani já, ani maminka nemáme jiné příbuzné.
Bydlíme spolu a vždy si vzájemně pomáháme. Maminka má už 86 let. Nevím, co budu dělat, až tu nebude. Přesto se maminka cítí dobře! I když každý rok stáří a zdravotní problémy přibývají, nevzdává se. Dokonce chodí sama na procházky po Praze.
Jsem už v důchodu, ale stále pracuji, protože naše důchody nejsou dost vysoké na důstojný život. Přesto neztrácím naději a jsem šťastná, že mám svou drahou maminku. Konec konců, jiní lidé na tom jsou mnohem hůře. Někteří nemají byt, příbuzné ani peníze.
S maminkou žijeme klidný a tichý život. Večer si připravíme čaj, pletu svetr, díváme se na české filmy a seriály. O víkendech peču koláče a zvu sousedy na návštěvu. Vyprávějí nám o svých rodinách. Mám radost z jejich štěstí a přeji jim vše dobré, a modlím se, abychom my dvě minuly všechny těžkosti.
Tak žijeme svůj život. Přeji si, aby to tak vydrželo co nejdéle pro mě i maminku. Nakonec jsem pochopila, že opravdové štěstí není v početné rodině nebo bohatství, ale v klidných dnech, laskavých lidech kolem nás a v lásce, která nám dává sílu pokračovat.
