Před šesti měsíci postihla naši rodinu velká tragédie zemřel můj otec.
Po nějakém čase od pohřbu nás přijel navštívit otcův bratr, strýc Pavel. Navštěvoval nás opravdu zřídka s otcem měl málo kontaktů. Sice se nikdy přímo nehádali, ale nikdy si nerozuměli a vztah mezi nimi byl vždy chladný. Každý žil svůj život.
Jaká byla tvoje cesta? zeptal jsem se. A proč mi tykáš? Protože jsem tvůj nejoblíbenější strýc! odpověděl mi strýc Pavel a usmál se jako by tím opravdu byl.
Strýc nám nedal vědět, že přijede, a nebyli jsme na jeho návštěvu připraveni. Vlastně jsme spolu od pohřbu vůbec nemluvili. Ani jednou nezavolal. A najednou se objevil.
Když jsme seděli u čaje, strýc Pavel se zeptal: Jak si rozdělíme dědictví? My tři, nebo je ještě někdo jiný? Jaké dědictví? řekla maminka, překvapeně, když se vzpamatovala.
Dědictví skutečně existovalo. Měli jsme pěkný byt, velký dům na venkově a dvě auta. Maminka mě přesvědčovala, abychom dům prodali a koupili mi byt ve městě, kde jsem studoval. Ale zatím jsme to udělat nechtěli, rozhodli jsme se na nic nespěchat.
Jaké dědictví? No přece majetek, který mi bratr zanechal! odpověděl. Víš přece, že kdyby tady nebyla Marta, vše by připadlo tobě. Takže nemáte nárok na nic! Ale jsem jeho bratr! Mám právo na dědictví! Nemáš, zákon je na naší straně! Ale co když to není správné?
Strýc Pavel byl chytrý moc dobře věděl, že podle zákona mu žádné právo na dědictví nenáleží, a snažil se na nás tlačit přes svědomí. My ale v jeho slovech a jednání neviděli žádnou logiku otec se strýcem nikdy nebyli přátelé, takže o otcovo dědictví by se neměl vůbec zajímat.
Když otec začal vážně onemocnět, jasně nám řekl, že všechno, co máme, má připadnout mně a mámě. Otec neměl v úmyslu majetek rozdělovat nikomu jinému.
A s čistým svědomím, Pavle, ani tobě! Moc dobře to víš! Nikdy jste si s bratrem nebyli blízcí! Přesně tak, je to jak v špatném filmu člověk se ožení a manželka mu vezme všechno. Rodiče, bratři, sestry a neteře nedostanou nic!
Strýc Pavel se nás snažil donutit k souhlasu s dělením majetku mezi nás tři. Už dost! S tebou už o tom mluvit nebudeme, řekla maminka.
Když strýc Pavel odešel, zamkli jsme s mámou dům a přesunuli se do našeho bytu v Praze. Strýce jsem znal dobře, věděl jsem, že neodjede jen tak. Šlo přece o hodně peněz třetinu krásného venkovského domu, třetinu bytu v centru Prahy a třetinu dvou aut. To je slušná částka.
Strýc nás nakonec zažaloval. Doufá, že uspěje. Ale zákon je na naší straně. Co vlastně očekává, že získá?
