Bylo kolem osmé ráno, když se celá rodina muže shromáždila v notářské kanceláři v Praze, obklopeni zvláštní mlhou a podivnými hodinkami, které šly nazpět. Všichni byli plní očekávání, protože se šeptalo, že bohatý příbuzný zanechal nezměrné dědictví. Jak se notář opozdil, napětí v místnosti zhoustlo natolik, že z něj málem vylétaly vlaštovky. Nejstarší dcera Radovana, Libuše, sotva udržela ruce v klidu, protože doufala, že i na ni v závěti čeká tajemné překvapení.
Prosím tě, tetičko, mohlo bys prokazovat trochu úcty? Měla bys být ve smutku. Náš tatínek už není mezi námi, napomenul Mark. Jeho slova se podivně rozplývala v koutě, kde rostlo křišťálové kapradí.
Neříkej mi tetičko. Jsem pořád mladá, oslovuj mě jménem, urazila se mírně teta Anežka a pohlédla na svůj odraz v zrcadle, které ji proměnilo ve vraníka.
Je vtipné, jak si myslíš, že tě kosmetika a šminky udrží mladou navěky, odsekl Mark a v ruce mu náhle místo pera vyrostla pampeliška.
Konečně přišel notář, pan Vávra, jehož klobouk se sám vznášel o půl metru výš a spisy ve složce ševelily jako listí pod Šumavou. Jste připraveni vyslechnout si poslední vůli Radovana? optal se notář a všichni pokývali hlavami, z nichž se na chvíli staly zvonky vánoc.
S úsměvem, který zanechal stopy v prostoru, otevřel vavřínový notář složku a začal předčítat Radovanovu závěť: Odkazuji svůj majetek vám všem. Ale ne každý ho získá. Rozhodl jsem se pro skutečný lov pokladu, tak jak kdysi má maminka schovávala ve vesnici pod Řípem pro mě a sourozence; budete tedy muset zahájit pátrání přímo v mém rodném domě. Měli jsme tehdy málo korun, ale byl tam veselý smích. Jako nejstarší bratr jsem získal po matce truhlu, a v ní najdete to, co vám právem náleží. Klíč však není na očích a není jednoduché jej najít. Tak vám přeji hodně štěstí!
Několik minut byla v místnosti ticho hustější než stará hradní zeď, jako by i lampy zadržely dech a čekaly, až se rozvine další podivná kapitola snu.
Konečně Libuše, nejstarší dcera, prohlásila: Můj muž, naše děti a já vyrážíme hned teď do vesnice pod Řípem. Kdo jde hledat klíč s námi?
Mark a já nechceme hledat žádnou truhlu ani klíč. Znali jsme otce, jistě je v tom další hádanka. O peníze nestojíme, řekla nejmladší dcera, Doubravka, a špičky jejích bot se proměnily v listy.
Libuše, její muž Petr a další příbuzní nasedli do auta, které za jízdy měnilo barvu podle nálady, a vyrazili. Ve vesnici všechno vypadalo, jako by se vykouzlilo z pohlednice: stodoly plné tančících koz, stohy sena, kde našli skryté indicie, a ploty, co se samy otevíraly a zavíraly. Sousedé je pozorovali s pobavením, jak Libušina úžasná modrá róba rozkvétá v tuctu barev, než se rozpadla v potrhané vlčí máky.
Konečně našli klíč zavěšený na větvi starého jabloně a otevřeli truhlu. V jejích útrobách však místo hřmotu měšců našli jen lístek a spoustu bonbónů Kopeček štěstí.
Na papírku, ozdobeném otiskem orla, stálo: Všechny své úspory jsem věnoval na dobročinnost, a vám dávám, co si opravdu zasloužíte. Děkuji, že jste přinesli radost mezi lidi v mém rodném kraji, stálo tam úhledným písmem jejich zesnulého otce.
A v ten okamžik se všichni rozesmáli a cukrovinky jim začaly zpívat ukolébavky ve staročeštině.
