Nikdy jsem nebyla lhostejná k ostatním lidem. Před několika lety jsem se přestěhovala z malé vesnice do velkého města. Dodnes nechápu, jak může někdo projít kolem člověka, který potřebuje pomoc, nebo vyhodit ženu s dítětem z bytu jen proto, že nemá peníze na nájem. Samozřejmě, najdou se i výjimky. Psal se rok 2007. Vracíla jsem se právě z práce. Cestou jsem se zastavila v supermarketu. U vchodu seděla žena s malým dítětem. Okamžitě mě zaujali. Matka působila unaveně a podrážděně.
Co chceš? vyštěkla na svého syna.
Mám hlad, mami, odpověděl tiše chlapec.
Okolím procházeli rodiče s dětmi a nesli tašky plné jídla. Podle oblečení chlapce bylo jasné, že má opravdu hlad. Matka, jako by přestala vše zvládat, odstrčila svého syna a vyčetla mu, že kvůli němu má zničený život. Po těchto slovech se rozběhla neznámo kam a dítě tam nechala. Její gesto mě naprosto šokovalo. Když chlapec pochopil, že je sám, sedl si na lavičku a potichu se rozplakal. Nebyl to žádný hysterický pláč, pouze tiché naříkání opuštěného dítěte.
Bylo mi ho hrozně líto, ale pořád jsem doufala, že se matka vrátí každou chvíli. Uběhla půlhodina. Nikdo si chlapce nevšímal a matka se neobjevila. Už jsem to nemohla vydržet sledovat, a tak jsem k dítěti přišla a snažila se ho uklidnit. Ze začátku jsem se bála, přiblížit se k cizímu dítěti, protože lidé by si mohli myslet bůhvíco. Ve skutečnosti si ale nikdo ničeho nevšímal. Chlapci bylo nejdříve nepříjemné ode mě něco přijmout. Zavolala jsem proto ochranku, aby mu pomohla hledat maminku, a teprve tehdy se ke mně trochu otevřel. Dozvěděla jsem se, že se jmenuje Marek a je mu pět let. Zatímco jsme čekali, zašla jsem do prodejny a koupila mu něco k jídlu. Nejprve to odmítal, ale nakonec začal jíst s takovou chutí, že bylo jasné, že ten den ještě nejedl.
Později se ukázalo, že chlapec opravdu nic nejedl celý den a že matka odešla neznámo kam. Neměla jsem jinou možnost, než Marečka předat příslušným úřadům, aby vypátrali jeho rodiče. Měla jsem ale tušení, že tím to mezi námi nekončí. Měla jsem známé na úřadu sociální péče, a tak jsem mohla sledovat, co se s chlapcem stane. Brzy jsem zjistila, že matka vychovávala Marečka sama, protože otec je dávno opustil. Než porodila syna, měla práci, ale po narození stále opakovala, že těhotenství zničilo její život. Synovi to říkala často. Nakonec matku skutečně našli. Rozhodla se syna vzdát a jednoduše ho opustila. To nevadí. Stejně ho dají do dětského domova, řekla.
Marek plakal a prosil maminku, aby ho vzala domů. Ta však podepsala papíry o vzdání se dítěte. Pro chlapce to bylo velmi těžké.
Dva roky poté se mi podařilo Marečka adoptovat. Než k tomu došlo, musela jsem vyřídit spoustu formalit, a tak Marek chvíli zůstal v dětském domově. Chodila jsem za ním pravidelně na návštěvy a nosila mu dárky. Někteří kamarádi se mě ptali, proč chci vychovávat cizí dítě.
Čas plynul. Ani jsem si nevšimla, jak mi syn vyrostl. A víte co? Nikdy nebudu litovat, že jsem se tehdy rozhodla Marečka přijmout za svého.
