Bílý ubrus, šedý život
Polévka byla skvělá. Ivana to věděla naprosto jistě ochutnávala ji během vaření hned třikrát a pokaždé byla spokojená. Červená řepa byla čerstvá z trhu, maso na kosti se vařilo dvě hodiny, česnek přidala až na konec, přesně tak, jak se má. Na stole hořely svíčky, bílý lněný ubrus ten, který schovávala na zvláštní příležitosti. Patnáct let. To už je důvod, ne?
Venku se stmívalo. Říjen v Brně vždycky bývá takový: šedý, deštivý, s vůní tlejícího listí a výfukových plynů. Ivana upravila vidličku vpravo od talíře, zkontrolovala roh ubrusa, i když byl rovně. Pak se postavila doprostřed kuchyně a chvíli jen tak stála, poslouchala tikání hodin nad ledničkou.
Marek dorazil v půl deváté. Slyšela, jak zápasí se zámkem, jak pustil igelitovou tašku na zem, jak cvakl vypínačem v chodbě.
Tak co máš dneska dobrýho? nakoukl do kuchyně ještě v bundě, nos červený z chladu.
Pojď, umyj si ruce, posaď se, usmála se Ivana. Uvařila jsem boršč, kuře, a taky salát.
Marek si sundal bundu hned na místě, přehodil ji přes opěradlo židle. Rozhlédl se.
Na co ty svíčky?
No, Marek, máme výročí.
Neřekl nic. Zamířil rovnou k dřezu, rychle si opláchl ruce, posadil se. Ivana mu nalila boršč a položila misku před něj. Zakysaná smetana byla domácí, taky z trhu. Přidala navrch lžíci, jak to měl rád.
Marek si přivoněl, vzal lžíci, ochutnal. Chvilku přežvykoval.
Je to nějaký kyselý.
Ivana se posadila naproti.
Vážně? Mně to přišlo tak akorát.
Moje máma dělá boršč jinak. Je víc hustej a… prostě má lepší chuť. Pořádný boršč je od ní.
Ivana se pustila do své porce.
Jez, dokud je teplý.
Však jím. Pootočil talíř. Proč jsi dala bílý ubrus? Zakapeš ho.
Nezakapu.
Hmm. Odfrkl. Máma dává na svátky vždycky tmavý vínový. Praktický to je. A vypadá to hezky.
Ivana se dívala na svíčky. Plamínek se chvěl pokaždé, když se Marek hnul.
Marku, řekla klidně, dneska je to patnáct let, co jsme svoji.
Vím.
Ani jsi nepopřál.
Podíval se na ni, překvapeně a skoro dotčeně.
A co? Měl jsem gratulovat? To není jak narozeniny.
No já nevím. Přece jen patnáct let je, no
Je to patnáct let, přerušil ji. Hele, kde máš kuře?
Ivana vstala, donesla upečené kuře z trouby. Krásně zlaté, provoněné bylinkami, Marek měl rád s bylinkami.
Marek ukrojil kus. Je suchý.
Vyndala jsem ho právě teď.
Tak jsi ho měla v troubě moc dlouho. Máma vždycky dělá křehké. Musíš to přikrýt alobalem, ona to umí.
Ivana si dala kousek, žvýkala. Venku projelo auto, světla přeběhla strop.
Byl jsi dneska za mámou? zeptala se.
Zastavil jsem se po práci. Proč?
Jen tak.
Marek znovu pohlédl na ubrus.
Zbytečně jsi ho dávala, Ivano, upřímně. Je to takový dětinský. Máma aspoň ví, jak správně prostřít. Má krásné servisy, pořádný ubrus, chleba nakrájí vždycky na tenko. Ty, kývl na krajíc chleba, ten je jak po pořádném soustu.
Ivana odložila vidličku.
Ne prudce, jen tiše, bokem vedle talíře.
Uvnitř se jí na chvíli sevřelo, a pak pustilo, jako když sevřeš pěst a zase ji povolíš.
Marku, řekla, překvapená, jak klidně zní, uvědomuješ si, co vlastně říkáš?
Podíval se na ni s tou otráveně rozladěnou tváří, kterou mají lidi, když je někdo vyruší při jídle.
Co? Říkám jen, že máma to dělá líp. To tě nemá urazit.
Přišel jsi domů. Nepopřál jsi. Hned kritika večeře, ubrus, chleba, kuře. Vařila jsem tři hodiny, Marku.
No, vařila. A co? Mám tleskat? To je tvoje povinnost.
Ivana mlčela moment.
Povinnost, zopakovala slovo nahlas, trochu jako by ochutnávala cizí jídlo.
No jasně. Jsi doma, vaříš. Já pracuju, nosím peníze. Logika.
A patnáct let je taky prostě rutina?
Ivano, co ode mě čekáš? Mám ti tu recitovat? Máma říkávala: méně romantiky, více pořádku doma a pak drží rodina.
Plamínek svíčky blikl. Jen jednou. Jako by taky něco zaslechl.
Ivana vstala. Odnesla svůj talíř. Přišla k oknu a dívala se ven na mokré střechy, žlutá okna a skoro holý strom na dvoře.
Pak se otočila.
Marku, sbal si věci.
Zvedl hlavu.
Cože?
Sbal si svoje věci a odejdi. Prosím.
Díval se na ni, jako když někdo začne mluvit jazykem, kterému nerozumíš. Pak se trochu uchechtl, jako by odkašlal.
Fakt to myslíš vážně?
Myslím.
Kvůli boršči?
Ne kvůli boršči.
A kvůli čemu? Kvůli tvojí mámě? To je směšný, Ivano.
Mně to směšné nepřipadá.
Jsi dotčená? No tak, sorry, sedni si, najez se.
Ne, Marku.
Čekal asi výbuch, pláč, bouchnutí dveřmi, cokoliv jiného. Ne tohle klidné mlčení.
Ty to myslíš vážně, řekl opatrně.
Ano.
Ticho. Hodiny tikaly. Svíčky hořely.
Kvůli jednomu rozhovoru? začal.
Ne kvůli jednomu. Kvůli patnácti letům toho samého rozhovoru. Jdi, Marku. Vem si, co potřebuješ teď, zbytek si vyzvedneš později.
Chvíli ještě stál. Pak odešel do ložnice. Slyšela otevírání skříně, šustění igelitky. Zůstala v kuchyni, sedla si a dívala se na svíčky. Hořely klidně.
Když prošel s taškou kolem, na moment se zastavil v kuchyni. Podíval se na stůl. Na bílý ubrus, boršč, tlusté krajíce chleba.
Jednou toho budeš litovat, řekl.
Možná, odpověděla Ivana. Nashle, Marku.
Dveře zaklaply. Zámek cvakl. Poslouchala ticho na schodech.
Pak vstala, sfoukla svíčky, protože už nemělo smysl je pálit, a umyla nádobí. Boršč dala do lednice. Neměla chuť ho jíst.
Bytem byl cítit smažený cibulový základ a trochu vlhkost, prostě tak to v Brně v říjnu bývá, když je větrací okno v chodbě otevřené a topení ještě netopí.
Ivana šla spát až v půl jedenácté. Usnula těžce, zírala do stropu, poslouchala jak u sousedů běží televize. Myslela jen na jediné: nebrečí. To je věc.
***
Paní Věra otevírala dveře ještě dřív, než Marek stihl podruhé zazvonit. Tak to dělávala vždycky, jako by na něj čekala.
Marku! No teda! Věra se chytila za tváře. Podívala se na tašku. Pane Bože, co se stalo?
Vyhodila mě, zahučel.
Kdo? Ona? Věra ustoupila, pustila ho dovnitř. To jsem ti říkala! No pojď, navařeno mám, bramboračku s kuřetem, jak to máš rád.
Zul si boty, došel do kuchyně, posadil se. Byt voněl jídlem a tím zvláštním nádechem, co mají byty starších lidí: trochu naftalin, trochu léky, trochu kuchyně.
Matka se točila u plotny a mluvila bez přestání.
Já jsem to věděla hned. Ona se k tobě nehodí. Je chladná ženská, Marku, chladná! Proto nemáte děti, to je příroda. Jez, podívej, chleba jsem nakrájela.
Chleba byl opravdu nakrájený na tenké proužky. Marek se zadíval u Ivany byly vždycky tlusté.
Mami, nech toho.
Co nech toho? Já to říkám ze srdce! Patnáct let tě trápila a výsledek? Ani dítě, ani pořádná domácnost. No, najedz se.
Polévka chutnala přesně tak, jak matka slibovala. Marek jedl mlčky.
První dny se cítil jako v mlze. Jezdil do práce, vracel se, večeřel s mámou, díval se na televizi. Věra vařila denně a ráda. Vyndala kotlety, položila talíř, poplácala ho. Měl bys jíst pořádně, jsi bledý jak stěna.
Na třetí den sama rozbalila tašku s jeho věcmi.
Tu košili už si neber, je pomačkaná. Vyžehlim ti tu modrou, ta ti sluší víc.
Mám radši tu šedou, řekl Marek.
To je fuk, modrá vypadá lépe.
Mlčel. Snědl kotlety, vypil čaj. Matka mezitím povídala, jak paní z vedlejšího bytu se rozvedla a vůbec jí to nevadí a jakoby tím něco naznačovala o Ivaně, ale Marek neposlouchal.
Za týden přišla řeč na boty že jsou prý hrozné a v sobotu jdou koupit nové.
Mami, ty boty jsou v pořádku.
Nejsou, podrážka se ti drolí.
Nedrolí.
Drolí. V sobotu jdeme.
V obchodě vybírala dlouho, Marek chtěl jednoduché černé, matka trvala na hnědých s ozdobnou přezkou.
Podívej, jak ti sedí.
Nelíbí se mi.
No tak, Marku, tohle je lepší.
Prodavačka se dívala stranou. Marek se zadíval do zrcadla: chlap středního věku v hnědých botách se na něj díval beze výrazu.
Nakonec koupil hnědé.
Večer matka seděla naproti a vyprávěla, jaký byl malý, jak ho sama vychovávala, jak Ivana vůbec neocenila tu námahu. Marek pokyvoval.
Občas mu hlavou proběhl obraz bílého ubrusu. Svíček. Nerozuměl tomu proč je vlastně Ivana rozsvítila? Co řešila patnáct let, no a co, co by se mělo slavit?
Ale vracelo se mu to.
A taky to, že Ivana naposledy neplakala, nekřičela. Stála rovně u okna a prostě ho poprosila, ať odejde. Očekával jinou reakci, na tuhle nebyl zvyklý.
Po měsíci měla matka jeho program nikdy tomu neříkala rozvrh, spíš v úterý jdeš k doktorovi, objednala jsem tě, ve čtvrtek půjdeme za tetou Zdenou, zve nás, v pátek nepřijď pozdě, upeču závin.
Ten pátek přišel pozdě, bylo porada. Volal mámě, že přijde déle, a cestou v autobuse poslouchal její poznámky a díval se do tmavého okna.
Závin voněl a chutnal. Všechno bylo tak, jak má být.
Marek seděl u stolu a cítil, jak mu něco tlačí na hrudníku. Ne bolest. Jen takový tlak, tiché, nenápadné napětí, jako by bylo vzduchu v místnosti o trochu méně.
***
Ivana první týdny proplouvala životem spíš v mlze.
Chodila do práce, doma si uklohnila něco jednoduchého, najedla se, šla spát. Večer byl nejtěžší, protože byt byl tichý, a tahle tichost nebyla nejdřív k vydržení, později už to byla jen tichost.
Kamarádka Olga volala obden. Ivano, jak to jde? Přijeď ke mně, jo? Ivana vždycky, že to zvládá. Olga stejně přijela hned první sobotu, přinesla lahev moravského vína a linecké, seděly spolu do dvou ráno. Ivana vykládala, jak prostírala svíčky, boršč, mámin ubrus, Olga poslouchala a občas si povzdechla to je idiot. A bylo jí tím najednou o trochu lehčeji.
Udělala jsi správně, Ivano. Fakt, řekla Olga na konec večera.
Bojím se, špitla Ivana.
To přejde.
Po Olžině odchodu stála Ivana v obýváku, dívala se na tmavě modré závěsy vybral je Marek před osmi lety. Říkal, že jsou praktické a dobře zatemňují. Nikdy je nijak neřešila.
Druhý den je sundala.
Šlo to těžko, musela na stůl, garnýž byla těžká. Srolovala je, schovala do skříně. Místnost byla najednou světlejší. Syrové brněnské světlo se jí zdálo lepší než temnota za záclonou.
Přesunula pohovku poprosila souseda pana Svobodu, staršího pána, vždycky ochotného. Najednou bylo všechno jiné. Divný pocit, ale dobrý.
Spát začala líp už druhý týden. Ne ideálně, ale už ne s očima do stropu do tří ráno.
V práci se nic neměnilo. Ivana byla pečlivá účetní, nikdy nechodila pozdě, dokumenty měla v pořádku. Kolegové ji respektovali, hlavně paní Radka, hlavní účetní maličká, přísná paní s perlami v uších, málokdy s někým osobní, ale Ivanu uznávala.
Na konci října si ji Radka pozvala do kanceláře.
Ivano, od příštího roku končím. Stěhuju se za dcerou. Ředitel chce, abys převzala moje místo. Hlavní účetní.
Ivana několik vteřin mlčela.
Já? vykoktala nakonec. Ne že by nechápala, jen potřebovala něco říct.
Ty. Myslíš, že nevím, kdo tu pracuje pořádně? Už rok to vím. Ber to.
V autobuse domů dumala o té nabídce. Hlavní účetní to už je jiná zodpovědnost, trochu strach. Marek kdysi říkal: Na co kariéru? Vydělávám já. Souhlasila tehdy.
Teď jela a sledovala lampy venku, a říkala si proč vlastně ne?
Listopad se nesl ve znamení drobných proměn. Malý, finančně nenáročný facelift: přetřela stěnu do žluta, koupila světlé lněné záclony, pořídila novou stojací lampu v teplé oranžové barvě, kterou radši zapínala místo horního světla. Byt se změnil. Stal se jejím vlastním.
Postavila na parapet několik květináčů s muškáty. Měly svěží, zelenou vůni, a hodně se to hodilo k těm lněným závěsem a žluté stěně.
S Markem řešili praktické věci přes právníka. V klidu. Byt zůstal Ivaně, Marek neřešil. Asi už neměl sílu, nebo ho přesvědčila matka.
V prosinci Ivana přijala nabídku být hlavní účetní. Radka jí podala ruku.
Jsi šikovná, řekla poprvé upřímně, a v očích měla úsměv.
Silvestr trávila u Olgy, ve velké hlučné společnosti, s dětmi, psy, třemi mísami bramborového salátu. Bylo jí dobře a trochu smutno tím zvláštním svátečním smutkem, který míváme při bilancování. Připila si šampaňským, zvnějšku sledovala ohňostroje a říkala si: přežila jsem, jsem v pořádku. Víc netřeba.
***
Marek neměl v zimě na růžích ustláno.
Matka rozhodla, že potřebuje doktora. Sama ho objednala na prohlídky na polikliniku, k praktickému lékaři, na srdce, žaludek prý vypadáš bledě, Marku, musíš se nechat zkontrolovat. Jezdil. Lékaři nic vážného nenašli, pro jeho věk bylo vše v normě, matka nespokojeně kroutila hlavou, jako by si snad přála nemoc najít, aby měl důvod pro péči.
V práci byl nervózní, všiml si toho i kolega Petr, s kterým chodil kouřit na schody.
Co je s tebou, jsi nějakej nervózní.
Nic.
Z domova? Něco špatně?
Ne.
Petr pokrčil rameny a odešel. Marek zůstal sám, hleděl z okna na tovární dvůr. Sníh šedý, prošlapaný, flekatý od oleje. Nechtělo se mu do práce, ani domů, nikam.
Pomyslel si: a kam by vlastně chtěl?
Nevěděl.
Matka ho každý večer vítala večeří. Dávalo mu to najevo péči, to nepopíral. Ale s večeří přišly i rozkazy na další den: co si vzít, kam jít, kdy přijít. Když se opozdil, volala. Když nezvedl, volala znovu. Pak SMS: Mám strach, kde jsi, Marku?
Jednoho únorového večera se zdržel u Petra, ten ho pozval na hokej a pivo, prostě mezi chlapy. Marek přišel o půl jedenácté.
Matka seděla v kuchyni potmě, když otevřel dveře, rozsvítila a upřela na něj zvláštní pohled.
Kde jsi byl?
Mami, přece jsem volal.
Zdržím se, odsekla. To není vysvětlení. Měla jsem strach. Zvedl se mi tlak.
Mami
Jez, nechala jsem ti tu. A telefon příště nevypínej, volala jsem třikrát.
Nechal jsem ho v bundě, ne slyšel jsem, hráli jsme hokej.
Hokej zopakovala, jak kdyby to byla urážka.
Marek jedl karbanátky a koukal do talíře.
Všímal si už, že se začal neustále omlouvat. Všude. Za to, proč přišel pozdě. Proč má tu košili. Proč volal pozdě. Proč nejedl. Proč jedl něco jiného.
Vzpomněl si, jak kdysi říkával: Máma vždy ví, jak to má být. Tenkrát to říkal hrdě. A teď mu to připadalo spíš smutné.
V březnu se pokusil pronajmout si pokoj. Prohlížel inzeráty, našel jeden, blízko práce, za rozumný peníz. Řekl to matce.
Ta začala plakat.
Ne nahlas, tiše, a řekla: Takže ti tu je špatně. Tak já ti překážím, chápu.
Pokoj si nesehnal.
Někdy v noci se mu zdálo o Ivaně. Ne často. Běžné obrázky: vaří v kuchyni, nebo spolu jedou autem. Nic romantického. Probudil se a ležel ve stropě mámina bytu, kde nebylo nic než strop.
Přemýšlel, co teď Ivana asi dělá. Jestli má někoho jiného.
A to ho naštvalo.
***
Únor byl nečekaně slunečný. Sníh bílý, opravdový a ráno, když Ivana šla na zastávku, slunce jí řezalo do očí až se musela přimhouřit. Napadlo ji, že si konečně koupí pořádné brýle, už dlouho je chtěla.
Kupila si. Růžové s tenkou obrubou. Před zrcadlem v obchodě se rozesmála, cítila se zvláštně dobře.
V práci šlo všechno svou cestou. Byla víc zodpovědnosti, ale zvládala to. Občas zůstala do osmi, řešila výkazy, konzultovala s ředitelem, panem Holým, stručným, přímým chlapem, kterému šla přesnost nade vše. Byla spokojená cítila to.
Kolegové ji brali pozitivně. Mladá asistentka Tereza na ni občas koukala s obdivem a někdy jen tiše postavila na stůl kávu. Ivana poděkovala, Tereza se začervenala.
V březnu ji Olga pozvala na narozeniny kamarádky Magdy. Ivaně se nechtělo: cizí lidi, ruch, zpěv. Olga ji přemluvila: Ivano, už nepátrej doma, pojď, bude legrace.
Magda byla vtipná, pohostinná ženská v prostorném bytě se dvěma kočkami a obřím fíkusem. Sešlo se asi dvanáct hostů. Ivana zpočátku držela Olinu sukni, pak se dala do řeči se sousedkou u stolu učitelkou matematiky. Povídaly si až do noci skoro jen o knihách.
Napříč stolem seděl Petr. Zaregistrovala ho až později. Takoví lidé nepoutají pozornost menší, šedivějící, v jednoduchém svetru. Mluvil málo, pozorně naslouchal. Občas se usmál.
K večeru si povídali u okna s čajem v ruce. Začal konverzaci on, něco odpověděla, on zase, a najednou plynulý hovor. Byl projektant, už čtyři roky sám, manželka mu zemřela na rakovinu. Řekl to prostě, bez lítosti, jako o něčem, s čím už se naučil žít.
A vy Magdu znáte jak? zeptala se.
Přes jejího exmanžela. Pak odjel, ale s Magdou jsme si zůstali v kontaktu. Vy jste přes Olgu?
Ano. S Olinou jsme spolu studovaly.
To je fajn mít takovou kámošku, zamyšleně řekl.
To jo.
Vyměnili si čísla. Bez očekávání. Napsal za pár dní, pozval ji na kávu. Souhlasila.
Potkali se v malé kavárně u práce. Povídali si dvě hodiny. Vyprávěla mu o rozvodu, naslouchal, nic nehodnotil, neradil, nepřerušoval. On jí pak řekl o sobě. Když šli ven, stáli potichu na mrazu, bylo to ale příjemné. Zeptal se, jestli může zavolat znovu. Řekla, že ano.
Pak společná procházka po nábřeží. Kino. Až jednou v dubnu ji pozval na večeři k sobě.
***
Petr bydlel v paneláku ve Starém Lískovci, v pátém patře staré bytovky. Ivana cestou nesla víno a přemýšlela, jak takový chlap na holičkách asi bydlí očekávala nepořádek, byla zvyklá očekávat hodnocení vším, co udělá. Nervozita ji svírala, jak už to mají lidé, které někdo léta shazoval.
Zazvonila.
Otevřel. Z bytu dýchlo po jablkách. Lehce nasládle, s trochou skořice a tepla.
Pojďte dál, usmál se Petr. Náskočil jsem předběžně, mám jablečný koláč v troubě. Snad nevadí?
Právě naopak!
V bytě bylo čisto, v chodbě na poličce mix knih a nářadí, na kuchyňském stole rozložené noviny, ale žádná strojená sterilita. Obyčejně, příjemně.
Pomáhala s přípravou salátu. Krájela rajčata, on sýr. Občas slovo, jindy ticho, ale to ticho bylo v pohodě.
Ivana v sobě čekala že určitě přijde kritika: Lépe s okurkou, chce to jiný dresing, nebo aspoň ten známý pohled, co znala z minulých let.
Ale nic.
Sedli si, rozlil víno, rozhlédl se po stole a podíval se na ni.
Díky, že jste přišla, řekl.
Jenom ty tři slova. Jen tak.
Ivana sklopila oči na talíř a ucítila, jak v ní něco povolilo. Jakoby držela těžké závaží a najednou mohla pustit.
Za oknem byl dubnový večer. Rozsvítily se lampy, přes okno byla vidět větvička se zelenými pupeny. Koláč si tiše podával svůj vlastní zvuk z trouby, byt voněl po jablkách.
Povídali si dlouho. O dětství, jak chtěla být učitelkou, ale zůstala účetní. On o své práci na rekonstrukci domů. Ivana si přitom pomyslela, že je to dobrá práce, opravovat, co se rozpadlo.
Když už odcházela, vyprovodil ji až na chodbu.
Jsem rád, že jsme se potkali.
Cestou domů nemyslela na něj, alespoň ne úplně. Myslela na ten koláč a na to, že je vlastně možné přijít k někomu a nečekat zásek. Prostě přijít, navečeřet se a těšit se z lehkosti.
***
Léto uběhlo poklidně a hezky.
S Petrem se viděli často, ale beze spěchu. On nespěchal, ona si dopřávala čas. Chodili na trh, ona kupovala zeleninu, on rybu. Vařili spolu úplně jinak, než když vařila ve stresu nebo sama.
V červenci zůstala poprvé přes noc. Prostě byla už pozdě, nechtělo se domů. Ráno uvařil kávu a donesl jí ji do postele. Bez divadla, jednoduše, posadil se vedle.
Pracuješ dneska? zeptal se.
Od dvanácti.
Zajedeme ráno na trh? Mají prý třešně.
Ivana svírala hrnek oběma rukama. Léto za oknem bylo čisté, vonělo čerstvě, někde v dálce křičeli rorýsi. Najednou se jí chtělo brečet ne smutkem, ale radostí. Tím okamžikem, kdy člověk zjistí, že je vlastně dobře.
Chci, řekla.
Na podzim Petr navrhl, jestli by k němu nechtěla přejít. Ne s květinami, ne s prstenem, prostě jeden večer při mytí nádobí.
Ivano, nechceš se přestěhovat? Myslím, že by ti tady bylo dobře. A já bych tě tu měl moc rád.
Musím si to promyslet.
Jasně, klidně.
Rozmýšlela dva týdny. Pak řekla ano.
V listopadu se přestěhovala. Svoje bydlení pronajala. Dovezla si knihy, muškát, oranžový lampion, lněné závěsy. Petr přesunul regál v pracovně, aby se všechny knihy vešly. Stavěli je spolu, jeho technické a její beletrie vedle sebe, a bylo to hezké.
V prosinci šli tichounce na úřad, za svědky vzali Olgu a Petrova kamaráda Jiřího. Pak do restaurace ve čtyřech, chutnalo a bylo veselo, Olga brečela štěstím.
V lednu Ivana zjistila, že je těhotná.
Stála v koupelně s testem v ruce a dlouho zírala na dvě čárky. Pak si sedla na vanu a jen tiše seděla.
Bylo jí třiačtyřicet. Myslela, že už děti nebudou. Marek děti nechtěl, nebo možná ani ona ne nikdy se o tom nemluvilo vážně, prostě to čas pohltil. Lékaři nic nezakazovali, ale ona si dávno řekla: nebude to.
A přece.
Petr byl v pracovně. Vyšla na chodbu. On se otočil a vycítil, že něco je.
Co se děje? zeptal se tiše.
Podala mu test, on si ho prohlédl, pár vteřin mlčel. Pak ji objal, pevně, dlouze.
To je dobře, Ivano. To je moc dobře.
Položila mu hlavu na rameno a poprvé po letech se naplno rozplakala. On jí nenutil přestaň, jen jí hladil záda a pořád opakoval: Všechno je v pořádku.
***
Dubnem přišlo Brno zase k životu: zase kavárny, zase nábřeží jen teď Ivana chodila pomalu, opatrně, a Petr jí občas nabídl rámě.
Šestý měsíc. Všichni už to věděli. Pan ředitel Holý pověděl: Gratuluji, paní inženýrko. Místo vám zůstává, nebojte. Tereza se teď na ni dívala novým pohledem, s respektem mladších žen k těm, které umí žít.
Byt naplnily nové drobnosti: postýlka, ještě nesložená, měkké noční světlo ve tvaru měsíce, komínky miniaturního oblečení v šuplíku. Ivana je někdy jen tak prohlížela a osahávala bylo v tom něco skutečného a jistého.
Každé ráno pila čaj u okna, dívala se na dvorek, kde už rašila tráva a voňala vlhká zem, trochu i jablky z vedlejší zahrady. Bylo jí dobře.
Občas, hlavně potmě, když už Petr spal a ona si hladila břicho, kde drobné tělo kopalo, vzpomněla na minulost. Ne bolestivě, spíš jako když koukáš na starou fotku. Prostě byla taková doba, takoví lidé. Něco jí bylo líto možná těch patnácti let, kdy mohla mít něco jiného, možná jen té mladé holky, co dělala boršč a prostírala bílý ubrus.
Nevěděla, jak to má Marek. Olga ji informovala, že ho jednou zahlédla v obchodě, vypadal unaveně. Ivana kývla a nic neřekla. Nepřála mu zlo. Už spolu tvořili minulost, cizí příběh.
***
Marek seděl v kuchyni u matky.
Venku byl duben, ale uvnitř bylo pořád jaksi zimno: těžké závěsy blokovaly světlo, na policích tytéž věci, starý vzduch nasáklý léky i polévkou.
Věra stála u plotny, míchala polévku, pořád mluvila.
Zase vypadáš špatně, Marku. Musíš k doktoru, ne k vašemu firemnímu, to jsou švindlíři, ale k pořádnému. Zjistila jsem, že v sedmičce je dobrý kardiolog. Objednám tě.
Mami, cítím se dobře.
Chlapi to nikdy nepoznají, dokud není pozdě. Táta taky říkal, že je OK, a jak to dopadlo.
Marek se díval do stolu.
Na stole kostkovaný ubrus, modrobílý, praktický. Měla pravdu, neumažeš ho.
Přisunula mu polévku.
Jez, ať to nevychladne. Dneska pohanka s hovězím. Máš ji rád.
Mám rád.
Nabral si lžíci. Polévka byla dobrá. Matka uměla vařit.
Marku, sedla si naproti s hrnkem čaje, rozmyslel jsi to s Liduškou?
Marek vzhlédl.
Nerozmyslel.
Škoda. Fajn ženská, vdova, vlastní byt, ptala se na tebe.
Mami.
Co? Je ti pětačtyřicet, Marku. Nemůžeš žít sám, chlap potřebuje ženskou.
Já někoho mám, řekl najednou.
Matka se podívala.
Kde jako?
Nikde. Chci říct, že mě s Liduškou prosím neseznamuj. O to mě nežádej.
A jak si to představuješ? Sedíš tu a čučíš do prázdna. Já vím, Marku, tebe pořád trápí ta Ivana. Proč? Vyhodila tě! Vždyť víš, co se říká o takových ženských
Mami, přerušil ji, tentokrát ostřeji.
Ticho. Hodiny tikají. Venku zpívá pták, jarně.
Jez, ať to nevychladne, ozvala se po chvíli. Kdo by tě nakrmil, kdyby ne já?
Marek hleděl do talíře.
Polévka byla fakt dobrá. Nešlo jí to upřít.
Vzpomněl si, jak přišel tehdy v říjnu domů, unavený, podrážděný, a mluvil o ubrusu. O boršči. O tom, že to máma umí.
Tenkrát nevěděl, že to nebylo o ubrusu. Až teď mu svítá. Pozdě, pozdě, jak to bývá, když věci promyslíš až zpětně.
Byl v kleci. To slovo mu blesklo hlavou, skoro až odložil lžíci. Klec. Dřív si myslel, že mu ji postavila Ivana, její špatné vaření, špatná povaha. Ale ona ve skutečnosti jen ustupovala. Roky. A tu klec nosil sám nejdřív u mámy, pak doma, teď zase tady.
Chutná? zeptala se.
Chutná, mami.
No vidíš. Už bezemě bys byl ztracený.
Neodpověděl.
Za oknem řval pták. Jaro se dralo dovnitř, štěrbinou závěsu probleskoval tenký, zbytečný pruh dubnového světla.
Marek se schoulil nad talířem a dojedl polévku.
***
Ivana stála ten večer v dubnu na balkoně v jejich bytě na Starém Lískovci a dívala se do zapadajícího slunce. Břicho veliké, stání bylo nepohodlné, ale potřebovala čerstvý vzduch. Odspoda byla cítit tlející zem, vůně nových začátků ta bezejmenná, která je vždycky jen na jaře.
V bytě za ní mluvil Petr do telefonu s kolegou, klidně a prakticky. Na stole v kuchyni stály dva hrnky, jeho i její, a hořelo teplé světlo z oranžového lampionu, co si přinesla od sebe.
Položila si ruku na břicho. Mimino ji jemně koplo líně, klidně, večerně.
Ahoj, řekla potichu do ticha.
Bylo to trochu děsivé. A krásné. Bylo to tiché, neklidné, pravé štěstí bez slibů, bez pohádek, prostě takové to: dubnový západ, vůně hlíny, teplé světlo v zádech a malý život uvnitř, který čeká na svůj čas.
Ivana ještě chvíli stála.
Pak šla domů.
