Bíly kabát
Maruška žije v dětském domově od svých pěti let. Vlastně přesně ani neví, jak se tam dostala pamatuje si jen, jak jednou babička ráno nevstala a maminka se už nikdy nevrátila. Pak už přišly cizí ruce, natřené zdi a nekonečný pach vařeného zelí v jídelně. Nejprve Maruška brečela po nocích, ale časem přestala. Prostě jen žije a učí se tiše a usilovně, jako by snad doufala, že jí za tu snahu dají jednou něco skutečného.
Ze všech místností v domově měla nejraději tělocvičnu. Byla velká, s podlahou, co vrzala, a špinavými okny u stropu, ale s podivným kouzlem pro Marušku. Po její maličké pokoji číslo osm, kde byly čtyři postele a odehrával se její život, vypadala tělocvična jako pohádkový palác. A když se jasně oranžový míč odrazil o parkety, vše ostatní zapadlo do pozadí. Když se jí povedlo trefit koš, měla pocit, že je skoro šťastná. Proč skoro? Úplné štěstí mohlo být jedině v rodině, na to věřily všechny děti. V koutku duše každé z nich bylo schované místo, které, až přijde ten správný čas, otevřou a budou se smát z plných plic.
Maruška byla rychlá a šikovná, míč ji poslouchal. Jednou jí paní vychovatelka Natálie Novotná řekla: Ty máš sportovní povahu, Maruško. Dneska zavolám známému trenérovi, třeba tě vezme do opravdového basketbalového oddílu.
A opravdu to vyšlo.
Od dvanácti chodí Maruška pravidelně na tréninky. Nejprve hrála za městskou část, pak dokonce i za Olomouc. Když na krajském turnaji vyhrály a ona dávala 32 bodů, byla vyhlášena hráčkou utkání.
Při předávání medaile jí vedoucí sportovní komise, pan Igor Nedvěd, povídá: Máš před sebou velkou budoucnost, děvče. Těch pár slov dojalo Marušku málem k slzám, ale funkcionář považoval její rozpaky za dětskou radost. Když ji pak zahlédl, jak odchází z tělocvičny sama do noční tmy, zastavil ji.
Maruško, proč tě nikdo nevyzvedává? Kde vlastně bydlíš?
Jsem z dětského domova číslo tři, jsou to čtyři zastávky tramvají.
Promiň, to jsem nevěděl. Já jsem Igor Nedvěd. Nastup si, zavezu tě.
Ve čtrnácti letech se Maruška poprvé v životě veze autem a je jí zvláštně lehce.
Kdo na tebe tam dává pozor?
Paní vychovatelka Natálie Novotná.
Seznámíš mě s ní?
Ano, ale dnes tam už není, přijde až ráno.
Dobře, zítra si s ní promluvím.
Marušku celou cestu hlodá, proč si chce s vychovatelkou povídat právě tenhle vážený muž, ale neptá se.
Druhý den po vyučování si ji vychovatelka zavolala do kabinetu. Z jejího vyprávění Maruška pochopila, že pan Nedvěd se ptal, co Maruška nejvíc potřebuje. Řekla mu, že jinak nic, snad jen nové kabát, protože Maruška roste jako z vody a všechny dětské velikosti jsou jí malé.
Řekla jsem mu, že pro tebe musíme už do dámského oddělení. Zajímalo ho, jakou máš velikost, a podívej Natálie položila na stůl balíček převázaný provázkem pojď, zkusíme si to.
Z balíčku vytáhla sněhobílý kabát s úzkým páskem a jantarovými knoflíky. Maruška na něj nemohla ani promluvit, tolik se lišil od všech věcí, co kdy nosila. A hlavně byl nový, bez cizího jména na látce, které se dřív psaly chemickou tužkou vedoucí skladu.
Pane bože, Maruško, takový kabát mají snad jen herečky v televizi! To je teda dárek! No honem oblékni si ho!
Maruška do kabátu vklouzla jak ve snu a ucítila na ramenou příjemné teplo. Měla pocit, že ji někdo objímá. Když se podívala do zrcadla, viděla v něm rozesmátou dívku v módním kabátu, který jí perfektně seděl na sportovní postavu. Sice její stará sukně a červené tričko se k tomu vůbec nehodily, ale ten pocit svátečnosti jí to nezkazilo.
A to není všechno! zaradovala se i Natálie. Podívej!
Podává Marušce dvojitý lístek s kresleným pionýrem.
Co to je, teto Naty?
Poukaz do pionýrského tábora Mládež! Pojedeš v létě, hned na první turnus, tam je nádherně! I to přinesl pan Nedvěd, kéž by mu to Bůh oplatil.
V noci nemůže Maruška spát, v hlavě jí běží všechny události posledních dní jak na barevné televizi vítězství, medaile, jízda s Igorem, tábor a hlavně ten krásný bílý kabát, co čeká ve skříni.
Potichu vleze z postele, obleče si kabátku tak mu začala říkat a projde na chodbu.
U okna, za kterým poprchává první jarní déšť, jí je poprvé trochu líto, že už zanedlouho zimní období skončí. Chtěla by v nové parádě zůstat co nejdéle.
***
Obuv přezůvky a sportovní, vypočítává Natálie Novotná, když balí Marušku na tábor. Pokrývka hlavy povinně. A kabát přechodný, koukej tak to tu je napsané. Nekoukej se, že je léto, když je to v pokynech, tak musí být.
Maruška přikývne, i když moc nechápe, na co je jí kabát v létě. Ale večer bývá v Jeseníkách pořádně zima a nechce nechávat svůj poklad v žádné společné skříni.
Do pavilonu prvního oddílu tábora Mládež vešla Maruška jako zjevení. Ostatní dívky v lehkých větrovkách, barevných mikinách a módních riflových vestách, jen ona v kabátu. Do batohu ho nenacpala, místo v něm měl už její basketbalový míč.
To máš po babičce? rýpne si vyhublá Lenka z vedlejší postele.
Spíš po dědovi, přidá někdo další.
Zima dávno skončila, pošle poznámku holka od okna.
Asi přijela ze severu na sobu! zasměje se třetí.
Do toho vám nic není, odpoví Maruška tiše, ale sevře pěsti a rozhlédne se po místnosti tak, že už nikdo nic dalšího neřekne.
Kabát pověsí na opěradlo postele a vyjde na chodbu.
Divná, šeptne jedna ze spolubydlících sotva zavřou dveře.
Maruška se projde po areálu tábora. Prohlíží si jídelnu, malou letní estrádu, fotbalové hřiště, volejbalové hřiště se starou sítí. Jen basketbalový koš tam tráva roste po pás a z dvou desek má jen jedna obroučku.
Nač jsem sem vlastně jela? povzdechne si Maruška opřená o břízu, ale pak se oklepe a řekne si těch 21 dnů přežije. Má kabátku i míč, a na ty holky… kašle. Cítí se znovu sama.
Druhý den je slavnostní zahájení, s táborákem a tancovačkou. Maruška se netančí, ale sedí stranou na lavičce v houští akácií, poslouchá zvláštní písničky a pozoruje, jak plameny odrážejí v jejích očích.
Večer si dívky vyprávějí horory a historky ze zahraničních filmů (některé mají doma už videa). Maruška leží se zavřenýma očima, dělá, že spí. Čím by je mohla překvapit? Vyprávěním o slzách nováčků v noci? Nebo o krajících chleba schovávaných pod polštářem? Nebo jak se na každýho dospělého dívají s otázkou nepřišel pro mě?
Když staví tým na táborový volejbal a chybí hráči, vpadne vedoucí: Maruško, ty sportuješ, pojď to zkusit!
Jde, i když volejbal nikdy nehrála. Tam se míč neháže do koše, ale odbíjí. Kapitánka je Dáša. Rázná, krásná, s dlouhým copem.
Zase ho chytáš! To není basket! Jen odraz, jemně, nahrávej! křičí Dáša.
Míč neposlouchá. Lítá daleko za lajnu.
Ty jsi tedy obr, přivázat tě na branku, vzdychá Dáša. Pojď pod síť, budeš blokovat!
Po několika chybách a připomínkách od Dášky odchází Maruška smutná z hřiště. Vezme si svůj oranžový míč, vytrhá plevel z basketbalového hřiště a hází střely do koše za košem.
A dny v táboře plynou rozcvička, úklid, jídlo v jídelně, přípravy na Ahoj, talente! a vše ostatní, co k letním turnusům patří.
Nejvíc má Maruška ráda táborové promítání. Každý druhý den visí nový plakát a večer přijíždí promítač z vesnice. Sedne si do poslední řady, ať nikomu nepřekáží, a zírá na plátno, kde statečný námořníci bojují s piráty, nebo Čingischán brání svůj kmen.
Veškerý volný čas tráví s míčem u koše, i dlouho do tmy. Kabátka čeká na opěradle postele jako stráž.
Na diskotéky Maruška stále nechodí. Když se ostatní malují a parádí, ona mizí do křoví na svou starou lavičku.
Jednou slyší za keřem šepot Dáša a její kluk z prvního oddílu. Myslí si, že jsou sami. Ale z budovy klubu vyjdou tři místní kluci, vysocí, s cigaretami. Zahlédnou je. Dášin kluk uteče, nečeká a nechá ji tam.
No podívej, princeznička z města! Ta je pro nás. Co v mini, pojď s námi, smějí se, obklopí Dášu, která je vyděšená.
Maruška bez rozmýšlení rázně vyjde ze stínu vedle Dášy.
Nechte ji! zasyčí. Jinak… špatně dopadnete!
Chvíli ztuhnou jako by před sebou viděli bílé strašidlo ale pak se odhodlají. Nejvyšší ji chce chytit, ale Maruška je rychlejší, neobratně ale silně ho praští. Dáša se naštve, chytí druhého do vlasů a v tu chvíli už běží vrátný a další táborníci. Dva chytnou, třetí se snaží utéct, ale Maruška ho trefí svým míčem do zátylku a tím ho zastaví.
Skvělý hod, ségra, řekne Dáša. Už je klidnější, ale pořád rozechvělá. Díky!
Není zač, odpoví Maruška, vezme si míč a jde zpět do pavilonu.
Jsi v pohodě? ptá se jí Dáša poprvé bez jediného posměšku.
Jo, dobrý.
Druhý den po rozcvičce volá Dáša: Ségra, pojď do dvojice se mnou! Naučím tě podání!
To mi nepůjde…
Určitě půjde, já ti věřím!
Za chvíli už hází míč přes síť jedna druhé.
Jemněji, Maruško, konečky prstů, tak! Výborně!
Od té doby se všechno mění. Ne hned, ale jistě.
***
V den návštěv najednou začíná sněžit. Padá od rána, velké vločky, studené kliky, sníh na růžích před jídelnou. Dětem je zimou.
Kvůli sněhu Maruška nemůže, jak je zvyklá, odejít házet míč a tak sedí u okna na pokoji.
Ke konci dopoledne se začínají sjíždět rodiče. Mezi vstupní bránou a rozhlasovou místností je natažen drát a místní tlampač neustále vyhlašuje:
Lenka Kovářová, Anna Janošová, Petr Novotný přijeli za vámi rodiče!
Kdo uslyší své jméno, utíká k bráně a skáče rodičům do náruče.
Holky, ta kosa! Ještě chvíli a dostanu zápal plic, lamentuje Lenka, než vyjde ven. No, aspoň to v mikině přežiju.
V tom uslyší hlas, který v domově zní málokdy:
Vezmi si můj kabát, Lenko. Je teplý, nenachladíš se.
Všechny se otočí. Maruška podává kabát holce, která jí ještě nedávno říkala, že vypadá staromódně.
Děkuju, Maru… Maruško.
Tak putuje kabát z jedné na druhou, dostává se do deseti objetí, nasákne cizími parfémy, vůní jablek, bonbónů… Každá nějak poděkuje, někdo čokoládou, někdo džusem nebo oříšky. Maruška si od nikoho nic nechce vzít, ale večer má komodu pokrytou dárky od spolubydlících.
Jako poslední odbíhá Dáša. Hodí kabát na ramena a zmizí ve dveřích. Maruška si při pohledu na ni pomyslí, že by dala cokoliv za to, aby i za ní někdo přijel.
Lehne si na postel, přetáhne peřinu přes hlavu, jako kdysi v dětství, a schová se do svého malého domečku.
Vzbudí ji lehké pohlazení po rameni. Zmateně pohlédne a vedle ní sedí žena. Myslí si, že sní, otočí se, ale žena tam pořád je.
Mami? zeptá se nesměle, aniž otevře oči.
Ano, odpoví žena. Dovol mi být tvou maminkou.
A mně sestrou, opravdovou! přidá se Dáša.
Teď už je Maruška plně vzhůru. Žena je krásná, má pohled čestný, jaký měla i Natálie Novotná. Usměje se:
Dáša mi tolik o tobě vyprávěla, že jsem si tě oblíbila dřív, než jsme se potkaly. A prý bez tebe z tábora neodjede.
Prosím tě, Maruško, řekni ano, prosí Dáša, sedá si těsně vedle.
A nebude tvůj taťka proti?
Už není. A vlastně tě zná.
Jak to?
Jak mě uviděl v tvém kabátu, ptal se, odkud ho mám. Řekla jsem, že od sestry Marušky. Zaradoval se prý jsi úžasná. Pamatuješ na Igora Nedvěda? To je on!
Souhlasím, řekne tiše Maruška a padá pláčem do náruče nové maminky i sestry.
Právě takovou scénu vidí, když se z večeře vrátí ostatní dívky.
***
Igor Nedvěd čeká v autě na domluvený signál. Když uvidí zářící děvčata i ženu, je mu jasné, že je šťastný, protože přijímá do rodiny další dceru.
Od té chvíle je Maruška jiná. Jako by opravdu otevřela ten kout pro štěstí ve své duši, stává se upovídanou hvězdou tábora.
Děvčata ji mají ráda po zážitku s kluky i kvůli kabátu. A protože se nerozdělí o dárečky jen sama pro sebe, uspořádá noční piknik se svíčkou, všechny spolu jedí na její posteli.
Přesvědčí ji, aby šla do soutěže Miss Mládež, učí ji tančit, česat se, nosit šaty.
Za týden pak z tlampače zazní: Za Dášou Veselou a Maruškou Kratochvílovou přijeli rodiče. Dívky se chytí za ruce a běží vstříc těm, kteří na ně u brány čekají.
A všichni na obou stranách cítí, že právě teď prožívají možná ty nejšťastnější chvíle svého života.
