Bíly kabát
Markétka žila v dětském domově už od pěti let. Nepamatovala si přesně, proč se tam dostala vzpomínala jen na to, jak babička jednoho rána nevstala a maminka se už nikdy nevrátila. Pak už jen cizí ruce, omítnuté zdi a věčný pach dušeného zelí. Ze začátku v noci plakala, ale časem přestala. Prostě žila a učila se, tiše a snaživě, jako by bodré chování mohlo jednou přinést něco opravdového.
Nejraději měla v děcáku tělocvičnu. Byla prostorná, s vrzajícími prkny a zaprášenými okny pod stropem, ale přitom ji cosi neodolatelně přitahovalo. Proti stísněné osmičce s čtyřmi postelemi, kde ubíhal její život, připomínala tělocvična zámek z pohádky. A když oranžový, poctivě nafouknutý míč začal odbíjet pravidelný rytmus o dřevěnou podlahu, mizely všechny starosti. A když se jí podařilo trefit míč přesně do koše, připadala si téměř šťastná. Proč téměř? Protože plné štěstí je jen v rodině, tomu věřily všechny děti, a v srdci si nechávaly kout za oponou, který snad jednou otevřou dokořán.
Markétka běhala svižně, skákala vysoko, míč ji poslouchal. Vychovatelka paní Ivana Novotná jí jednoho dne řekla: Máš sportovní povahu, Markéto, zavolám známému trenérovi, třeba tě vezme do skutečného basketbalového oddílu.
A vyšlo to.
Od dvanácti chodila pravidelně na tréninky. Nejprve se dostala do okresního týmu, později do městského. Best hráčkou byla při krajské spartakiádě, kdy týmu přinesla 32 bodů.
Při předávání medaile jí vedoucí sportovní komise, pan Tomáš Černý, popřál:
Máš před sebou velkou budoucnost, Markéto.
Markétce se do očí málem vlily slzy, ale pan Černý to přičetl radosti z vítězství. Když ji pak uviděl stát opuštěnou před tělocvičnou, zastavil se.
Markéto, proč tě nikdo nečeká? Kde bydlíš?
V dětském domově číslo tři, jsou to čtyři zastávky tramvají odtud.
Promiň, nevěděl jsem. Jmenuji se Tomáš Černý, pojď, svezu tě domů.
Čtrnáctiletá Markétka jela autem poprvé v životě a připadala si zvláštně dobře.
Kdo tam za tebe odpovídá?
Paní Ivana Novotná, vychovatelka.
Seznámíš mě s ní?
Ráda, ale dnes tu není, přijde až ráno.
Dobře, promluvím si s ní tedy zítra.
Markétku zajímalo, co si chce pan Černý s vychovatelkou povídat, ale neodvažovala se zeptat.
Druhý den po vyučování si ji paní Novotná zavolala do kanceláře.
Markétka se dozvěděla, že pan Černý se ptal, co Markétce nejvíc chybí. Nicot, odpověděla paní Novotná, snad jen nové kabát. Řekla, že Markétka rychle roste, dětské velikosti už nejsou, potřebuje něco z dospělého obchodu. Pan Černý se zeptal na velikost a pak paní Novotná položila balíček na stůl tak, pojďme zkoušet.
Před Markétkou se rozbalil bílý kabát s úzkým páskem a jantarovými knoflíky. Byl tak krásný a tak jiný než všechno, co kdy měla na sobě, že Markétka ani nepromluvila. Ale hlavní bylo, že byl nový, ne s cizím jménem vypsaným na podšívce chemickou tužkou.
Bože, Markétko, takový kabát jsem viděla jen ve filmech na herečkách! To je dárek! Tak honem, oblékni si ho a otoč se!
Markétka se stydlivě natáhla do rukávů a najednou ji zahřálo také v duši. Najednou se v zrcadle viděla usmívající se a úplně jinou v hezkém kabátu, co skvěle seděl přes její sportovní postavu. Pravda, stará sukně a vybledlé tričko k tomu nešly, ale to byly drobnosti.
A to ještě není všechno! Tady máš paní Novotná jí podala složený lístek s nakresleným pionýrem. Co to je, teto Ivo?
Poukaz do pionýrského tábora Mládež! Jedeš v létě, na první běh. To je taky zásluha pana Černého.
V noci Markétka nemohla spát, hlavou jí běhalo vše z posledních dní: vítězství, medaile, jízda autem s panem Černým, poukaz do tábora a samozřejmě nádherný bílý kabát, který teď čekal ve skříni. Pomalu se zvedla z postele, opatrně otevřela skříň a znovu si kabát přehodila přes ramena začala mu říkat Kabátík.
Vystoupila do chodby, do ticha, a podívala se z okna venku drobně pršelo, jaro se právě hlásilo. Poprvé v životě jí bylo líto, že zima končí chtěla ten nový kabát nosit co nejdéle.
***
Přezůvky i sportovní obuv, četla paní Novotná přípravy na tábor pokrývka hlavy je povinná. A kabát přechodový, Markéto, tak je to napsané. Neodporuj, když je to v pokynu, musíš ho vzít.
Markétka kývla, i když netušila, k čemu kabát v létě. Ale večer bývalo chladno a nenechá svůj vzácný kabát v táborové skříni.
V budově prvního oddílu tábora Mládež na ni ostatní hned zírali jako na zjevení ostatní holky v bundičkách, mikinách, džínových vestách, ona sama v kabátě. Do batohu se nevešel, protože tam už byl její oranžový míč, tak si ho musela vzít na sebe.
To je asi styl babičky, ne? uchechtla se hustá Veronika ze sousední postele.
Spíš dědečka! přihodil někdo další.
Zima už dávno skončila, poznamenala holka u okna.
Asi přijela až z hor na jelenech!
Starosti si nedělejte, ozvala se klidná Markétka a stiskla pěsti, pohledem všechny sjela a bylo jasné, že už nikdo nic neřekne.
Kabát pověsila na pelest postele a vyšla ven.
Je nějaká divná, šeptla sousedka, když odešla.
Markétka se šla projít táborem podívala se ke kuchyni, na pódium u laviček, na fotbalové hřiště, navštívila volejbalové. Ale basketbalové vypadalo žalostně bylo zarostlé trávou, a koš měl jen jeden obroučku.
Proč jsem sem jela? napadlo ji u staré břízy, ale pak zatřásla hlavou 21 dní vydržím, řekla si. Kabátík a míč jsou se mnou, ty holky kašlu na ně. Znovu se cítila sama, jako kdysi.
Další den bylo slavnostní zahájení s táborákem a diskotékou. V Markétčiných velkých očích nejdřív tančily plameny, pak barevná světla z pódia. Tančit neuměla, ale hudbu měla ráda, tak seděla na lavičce pod akátem a poslouchala písničky.
Před spaním si dívky vyprávěly strašidelné historky a příhody z cizích filmů některé už měly doma videa. Markétka ležela se zavřenýma očima a dělala, že spí. Čím mohla tyhle šťastné holky překvapit? Povídáním o nocích, kdy nové děti plakaly? O krajíčcích chleba pod polštářem z jídelny? Nebo tím, jak v každém cizím dospělém hledá otázku, není to pro mě?
Když sháněli družstvo na volejbal a chyběly hráčky, vedoucí řekla: Markéto, ty přece sportuješ, pojď to zkusit.
Přidala se, i když volejbal nikdy nehrála míčem se tam nebouchá dlaní, nesmí se chytat, ale odpalovat. Kapitánkou byla Lucie, bojovná, krásná, s dlouhým copem.
Proč ten míč pořád chytáš? Není to basket, odpaluj, jemně, přihrávej, křičela na ni Lucie.
Ale míč odmítal poslouchat, byl lehký a letěl úplně jinam.
Ach jo, žirafe, hodit tě na moje místo, zoufala Lucie a vyslala Markétku na blok.
Markétka po pár nezdařených pokusech a dalším Lucčině kárání odešla. Došla si pro svůj oranžový míč, vytrhala trochu trávy na basketbalovém plácku a začala s ním střílet na koš. Táborové dny plynuly rozcvičky, úklid v okolí, jídlo v jídelně, přípravy na soutěž Haló, hledáme talenty a další zábavy pro staré táborníky.
Nejvíc milovala filmové večery. Každý druhý den vyvěsili hlášení, co se bude promítat. Markétka sedávala vzadu a zaujatě sledovala filmy odvážní námořníci bojovali s piráty nebo černovlasý náčelník Apačů střílel z luku, aby ochránil svůj kmen. Zbytek času trávila s míčem na hřišti, často ještě i večer, když ostatní probírali své zájmy. Kabátík byl u ní, vždy pečlivě složený.
Diskotéky Markétka vynechávala. Když se holky vyparádily a chystaly do shluku oddílů, ona si seděla opodál, na lavičce pod stromy.
Jednou večer uslyšela šeptání za keřem byli Lucie a kluk z prvního oddílu. Doufali, že jsou tam sami. Zpoza budovy klubu ale přišli tři místní vysocí, napití, cigarety v puse. Zahlédli je a přiblížili se. Luciin doprovod okamžitě utekl, Lucie zůstala sama, vyděšená jak opeřenec.
No podívej, host ze města, v mini, posmívali se chlapi a blížili se ze tří stran. Lucie něco zakřičela, ale přes hudbu ji nikdo neslyšel.
Aniž přemýšlela, Markétka vyskočila z úkrytu, rychlá a odhodlaná, postavila se vedle Lucie.
Nechte ji, zasyčela, nebo uvidíte!
Chlapy to zarazilo, na chvíli ztuhli, jako by viděli bílého přízrak. Pak se osmělili dál.
A máš tu kamarádku do páru, Peťo! Taky pěkná, dlouhonohá frajerka.
Nejvyšší z nich se po Markétce ohnal. Ale ona se nenechala vrazila mu pěstí, jak uměla. Lucie se probrala a chytila za vlasy druhého, znovu začala křičet. Zrovna tehdy nastala pauza mezi písničkami, děti i vedoucí přiběhli. Dva kluky chytili okamžitě, třetí se snažil utéct, ale Markétka vzala do ruky míč a naprosto přesně ho trefila zezadu do hlavy složil se na asfaltu, dav ho ihned obklopil.
Skvělý zásah, ségra, řekla Lucie, když popadala dech. Díky, fakt.
Není zač, zamumlala Markétka, vzala míč a odešla.
Jsi v pořádku? ptala se Lucie, když ji doběhla, poprvé bez posměchu.
Jo, už je to fajn.
Druhý den po rozcvičce zakřičela Lucie:
Ségra, pojď do dvojice ke mě! Naučím tě podávat!
Mně to nepůjde, Luci.
Ale půjde, věř mi!
Za chvilku už si s míčem přihrávaly přes síť.
Jemně, Markétko, jen konečky prstů, výborně!
Od té chvíle se mnohé změnilo. Ne hned, ale jistě.
***
Na Návštěvní den nečekaně začlo sněžit. Od rána lehce chumelilo. Jinovatka na klice a sněhové vločky na růžích před jídelnou vypadaly krásně, ale dětem bylo zima.
Kvůli sněhu Markétka jako obvykle nešla ven házet s míčem, jen seděla u okna a koukala ven.
Odpoledne začaly přijíždět rodiče. Mezi bránou tábora a rozhlasovnou byl natažen telefonní drát a hlas z tlampače zněl:
Veronika Procházková, Kateřina Malá, Tomáš Král, návštěva pro vás! to ozývalo se stále od vysoké borovice.
Kdo slyšel své jméno, letěl ke vrátnici a skočil rodičům do náruče.
To je kosa, holky, než tam dojdu, hned mě skolí zápal plic, brblala Veronika, když slyšela výzvu, no, snad v mikině nezmrznu.
Najednou se ozval nečekaně hlas:
Vezmi si můj kabát, Veroniko, je teplý, nenastydneš.
Všechny se podívaly k oknu, kde Markétka sundávala kabát a podávala ho dívce, která jí ještě před týdnem říkala babička.
Díky, Markétko.
Pak poslala kabát s druhou, třetí holkou. Kabát putoval, byl v objetí dalších a dalších. Nasákl cizími parfémy, vůní jablek, sladkostí… Každá přinesla Markétce něco na oplátku čokoládku, pitíčko, hrst oříšků. A i když Markétka odmítala, večer měla na nočním stolku opravdový švédský stůl.
Poslední si oblékla kabát Lucie, rychle zmizela v chodbě a svižně kráčela za rodiči. Dívajíc se za ní, Markétka si pomyslela, že by všechno dala za to, aby i za ní někdo přišel.
Lehla si na postel, přetáhla deku přes hlavu jako ve svém starém domečku z dětství.
Vzbudilo ji hlazení po rameni. V polospánku zahlédla ženu, která seděla u její postele. Myslela, že se jí to zdá, a obrátila se na bok, nebyla zvyklá na pohlazení. Ale žena zůstavala.
Mami? zašeptala Markétka se zavřenýma očima.
Ano, dovol mi být tvojí mámou.
A mně sestrou, opravdovou, ozval se i Lucčin hlas.
Markétka otevřela oči, posadila se a v ženě s upřímným pohledem poznala Lucčinu maminku. Usmála se a maminka řekla:
Lucie mi o tobě tolik vyprávěla, že jsem tě musela poznat. A řekla mi, že jsi nejlepší holka na světě a že bez tebe odsud neodjede.
Svol to, Markétko, prosím, přidala se Lucie.
A co tvůj táta, nebude mu to vadit?
Už je to jasné. A mimochodem, zná tě. Pamatuješ si pana Černého? To je on!
Souhlasím, zašeptala Markétka, slzy v očích, a padla mámě i sestře do náruče.
Právě tohle uviděly spolubydlící, když se vrátily z večeře.
***
Pan Černý čekal na rozhodnutí v autě. Když uviděl radostné holky a ženu, pochopil bude šťastný stát se tátou další dcery.
Od té chvíle byla Markétka jiná. Jako by otevřela své srdce štěstí, z tiché samotářky se stala veselou holkou a hvězdou tábora.
Holky ji měly ještě radši po příhodě s výtržníky a kabátem. A hlavně nejedla své dobroty sama, ale uspořádala noční piknik se svíčkou a pozvala všechny ke své posteli.
Přemluvily ji i do soutěže Miss Mládež, naučily ji tančit, učesat se a nosit sukně.
Za týden se z tlampače ozvalo: Pro Lucii a Markétu přijeli rodiče. Holky se chytily za ruce a rozběhly se ke vrátnici, za těmi, kdo na ně čekali.
A všichni ten den tušili, že teď žijí možná ty nejkrásnější chvíle svého života…
***
Život občas rozdá karty, na které bychom neměli šanci vsadit. Ale láska, odvaha a ochota pomoci dávají i těm nejsmutnějším příběhům šanci na nový začátek. Je důležité nikdy nezavírat srdce protože někdy stačí jeden bílý kabát, aby se rozsvítil celý svět.
