Polinko, pospěš si! Zpozdím se do školy! zvolala Věra a zavěsila poslední Koenovu košili na šňůru nataženou přes balkon. Skleněný nebyl, stěny opadané a barva loupla, přesto právě tohle místo v domě měla nejraději.
Věra přešla k zábradlí a už po kolikáté ztuhla. Ze sedmého patra byl nádherný výhled na řeku Vltavu a okolí. Jarní slunce už zalévalo vše zlatem a bylo tak jasné, až oči přecházely. Život! Světlý, krásný, kdy je vše před tebou a tolik září, že sotva uvěříš! I ona má to vše před sebou, stačí zvládnout povinnosti a vše půjde, jak si přeje!
Mráček znenadání zakryl na chvíli slunce. Věra se zachvěla a procitla do reality. Okolní svět se náhle stal strohým, všedním. Vždy tomu tak je nejdřív sníš, pak přijde střet s pravdou. Ale jak říkávala Světlana? Realita je to, co si vytvoříme sami? Záleží jen na nás? Asi má Světlana pravdu. Byla vždy chytrá, vystudovala univerzitu, tvrdila, že i Věra má šanci se tam dostat, jen musí sama chtít. Jenže chtít nestačí musí vše promyslet, zvážit. Táta na všechno nestačí, mladší sourozenci jsou ještě malí, peněz katastrofálně málo. Takže Věra bude muset vybrat buď vysoká, nebo práce. Prozatím zbývá jen pomoct otci, pracovat.
Podívala se na drobné hodinky, co jí tatínek dal už ve druhé třídě, a lekla se. Nestihnou to! Popadla prázdnou lavor a vrazila dovnitř.
Malá Polinka spala s ručkou pod tváří, tak sladce, až se Věře zatajil dech. Jak byla pěkná! Dlouhé řasy jí ležely na tvářích, světlé kudrny se rozprostíraly po polštáři. Práce s nimi bylo hodně, ale stříhat je nechtěla taková krása musí zůstat! Maminka měla stejné. Věra se zamračila. Nerada na mámu vzpomínala. Lze odpustit mnohé, ale zradu nikdy. A máma je zradila. Polinka byla maličká, vůbec si ji nepamatuje. Kdysi říkala mámo i Věře a to bylo občas zdrojem šeptání na hřišti. Tehdy se ženy do Věry pustily poprvé.
Do tohoto domu se přestěhovaly, když babička zemřela a byt zdědil jejich otec. V malé dvoupokojové bytovce, kde žili dříve, už místa nestačilo. A tak přešli do honosného, čtyřpokojového babiččina bytu.
Babička byla tvrdá a nepřístupná profesorka na univerzitě, sousedy nepovažovala za hodné pozornosti. Věra jako malá nechápala, s věkem se babiččinu návštěvám pokud možno vyhýbala. Vadilo jí, jak babička mluvila s lidmi. Chodila jí pomáhat, ale zatínala zuby a trpěla její výčitky mlčky.
Jsi po své matce. Dobré z tebe asi nic nebude. Jen pokud se u tebe ukáže genetika naší rodiny. Ale u tvého otce příroda šetřila, tak kdo ví. Zachrání tě jen vzdělání uč se, nebo skončíš jako ona.
Na to Věra nikdy nic neříkala. Co taky? Odmlouvat babička nesnesla. Tatínek ji za babiččina slova neseřval, ale když jí oči potemněly smutkem a zavřel se sám do sebe, věděla, že to je to nejhorší. Tak už jen domyla podlahu, splnila úkoly, rozloučila se a vyběhla z babiččina bytu. Jen jednou se neudržela a vykřikla na ni:
Tví sourozenci jsou určitě nemanželští, nemám k nim žádný vztah! Nepotřebuji, abys tu o nich mluvila!
Pak už mě tu neuvidíš! zatnula Věra pěsti.
Co jsi řekla? v hlase babičky byl úžas, Věra ztuhla, i když před chvílí měla chuť rozbít všechny porcelánové sošky, co u nich utírala prach. Jak je nesnášela! Každou dvě hodiny otírat prach před přísným pohledem! Právě kvůli porcelánu babička zakázala brát mladší děti k sobě. Prý drahé a nepatří jim
Já už nepřijdu! vykřikla a utekla z bytu. Doma Polinka seděla v ohrádce a žvatlala, Věra si sundala boty a vzala ji do náručí.
Ty jsi moje, i Koen je můj! Jsme rodina, nepotřebujeme nikoho dalšího!
Tatínek nakoukl z koupelny, kde prala věci, a překvapeně sledoval, jak starší dcera pláče. Polinka ji nesměle dotýkala prstíky po tváři a když zjistila, že jsou mokré, plakala ještě víc. Koen, který dělal domácí úkoly v kuchyni, přišel a koukl na tátu.
Co s nimi je?
Nevím!
Ženské! mávl Koen rukou, objal obě sestry najednou. Plácalky! Nechcete večeřet? S tátou jsme uvařili těstoviny.
Za hodinu zavrněl telefon. Věra odložila neumytý talíř, vypnula vodu. Tatínkův hlas byl zprvu překvapený, pak rozzlobený, nakonec rázný až podrážděný. Věra tiše usedla ke stolu bojí se hádky Ale ta nepřišla. Táta ji jen později objal a políbil do vlasů.
Nemusíš k babičce více chodit.
A proč?
Protože nikdo nemá právo tě ponižovat, ať je to kdokoli z rodiny.
Tehdy spadla Věře obrovská tíha ze srdce. Konec časům výčitek, bude se věnovat mladším sourozencům a sobě.
Babička odešla za rok a půl. Poslední dva měsíce se s ní Věra zase setkávala. Po návštěvě v nemocnici už v té unavené, vyschlé ženě na lůžku babičku nepoznala, kromě jejího tónu řeči. Věra více stiskla tátovu ruku.
Zůstanu tu.
Děvče…
Musím.
Sestřičky si oddechly, že mají prostředníka. Věra měla školu až odpoledne, ráno běžela do nemocnice. Když seděla nehnutě vedle postele, babička byla najednou klidnější.
Jsi výjimečná holka! starší sestra ji objala kolem ramen. A babka neměj na ni zlost. Kdo nosí bídu v srdci, ten štěstí také nepoznal. To je smutné. Odejít a nic nepochopit.
Naposledy, kdy Věra babičku viděla, byla podezřele tichá. Dívala se na zamračené nebe za oknem, Věra dopsala slohovku, sbalila si sešit i propisku a zvedla se.
Musím už jít.
Počkej… zašustil hlas tiše tak, že se Věra otočila. Odpusť mi, děvenko. Všechno Zbytečně promarněný život Chraň tátu…
Věra kývla, popadla batoh a šla ke dveřím. Ale ještě se vrátila a babičku pohladila a políbila na tvář.
Odpočívej. Večer přijdu.
Stihla zahlédnout, jak se babička odvrátila, aby schovala slzy, a pak už utíkala do školy. Byt babičky na ni působil trochu tíživě, přesto v něm nyní každý člen rodiny našel svoje místo. Polina začala spávat v její posteli, Koen neustále šmejdil po kuchyni a spolu pak dělali úkoly. Malá Polina je napodobovala u malého stolku.
Začátky po stěhování byly těžké. Otec často nebyl doma, děti zůstaly na Věře. S Koenem se ještě dohodla, ale Polina do školky moc nechodila, často byla nemocná, tak musela Věra zůstávat doma. Tak to šlo, dokud nepřišla Světlana.
Se Světlanou se potkala na dětském hřišti před domem, brzy po přestěhování. Slunce, spousta dětí, jejich rodičů, babiček a zvědavých pohledů. Polinka si chtěla hrát na houpačce, ale byla tam fronta.
Mami! pištěla Polina, až se po Věře mnohé ženy na lavičce otočily.
Jaká maminka? To je ona? V jakém věku porodila? No to je ostuda hned se už šeptalo. A hned tu byly dobrotiskyně, které si nemohly odpustit připomínky. Věra chtěla Polinu odvést, ale najednou v tom hluku zazněl ostrý hlas:
Co se tu děje?
Věra se polekala tak, že jí na vteřinu přišel hlas podobný babiččině kovově znějící, nenechající nikoho pokračovat v dohadování.
Světlano!
Vkusně oblečená mladá žena zvedla své dítě ze skluzavky.
Dobře, že jsi tu. Naše nová sousedka očividně nezapadá do našich babinců.
Potom hlasitě odfrkla a šla k domu.
Co je tu za problém? rozhlédla se Světlana.
Nejhlasitější starší paní zvedla bradu:
Vidíš? Děvče má dítě v tom věku! Co si o tom právnička myslí? To je normální? Takové děti by měly jít do ústavu.
A to je všechno? Světlana pozvedla obočí a mlčky hleděla na ženy.
Věra viděla, že řeč by se ještě našla, ale paní sklapla a odešla.
Konec koncertu, shrnula Světlana. A příště než se tu pořádají radovánky, zjistěte si situaci. Slečno, kdo je ta malá?
Sestra.
Dotazy?
Ženy se rozutekly.
Jak se jmenuješ?
Věra a tohle je Polinka.
Já jsem Světlana, říkej mi prostě Světlano nebo Světo, žádné tetičko, v tom věku ještě nejsem.
A jak z toho vzniklo přátelství, to Věra později nedokázala přesně říct. Někdo by řekl, co může mít společného dospělá žena a studentka, ale život rozhodl za ně.
Brzy pochopila, proč si Světlany ve dvoře vážili a báli zároveň. Byla právnička, zaměřená na rodinné právo, a každý ji občas potřeboval.
Víš, kolik toho vím o těch našich sousedech? smála se Světlana při stahování záclon.
A proč se tě bojí?
Protože každý chce být před ostatními lepší, ale když se odkryje, že dluží alimenty, nedává peníze rodičům nebo někoho zavřel do ústavu kvůli bytu, už to není tak pěkné.
Věra jen přikývla. Právě proto i jejich rodina přešla do nového bytu, aby byla dál od minulosti.
Právě Světlana byla první, komu se Věra svěřila s příběhem o mamince. Zvykla si skrývat vše uvnitř, nikdy nad tím nepřemýšlela tak se hromadí smutek i otázky. Možná bude stejná jako matka?
Jednoho dne poprosila Světlana Věru, aby její kocour Felix dostal večeři.
Mám soudní jednání, pak lékaře a kdoví kdy se vrátím. Podáš mu granulky?
Není to jedno? Je to jen kocour!
Světlana se pobaveně rozesmála.
On to pak v noci oplácí nemůžu spát, krade mi deku, cvrnká packou na čelo.
A nezavřít ho do druhé místnosti?
Světlana jen ukázala na kuchyň, kde Felix pospával na gauči. Když tiše napočítala do tří a bouchla do dveří, kocour začal nespokojeně bušit do nich.
Vidíš? Proto mu raději rovnou dej večeři.
Věru zdržela škola, Polinka dlouhé oblékání a výběr sladkostí, Koen chtěl vysvětlit matematiku K Světlaně doběhla až večer.
Omlouvám se, Felixi! nasypala mu granule a připravila misku.
Zabouchly se dveře, Světlana odložila tašku a svezla se do židle.
Díky, že jsi nezapomněla.
A najednou se rozplakala. Pro Věru bylo šokující, že tahle silná žena najednou brečí. Tiše ji objala.
Promiň, dnešek byl těžký Není se komu svěřit. Maminka už nežije, nikoho nemám.
A co já? Nejsem člověk?
To Světlaně vyčarovalo úsměv mezi slzami. Pohladila Věru po kudrninách.
Vždycky jsem chtěla kudrlinky. A mít dítě…
Chvíli mlčela.
Kudrlinky dnes není problém! A dítě
Věra nevydržela.
Světlana vytáhla z tašky průhlednou složku.
O dítě už nikdy Tohle je lékařský rozsudek. Za vlastní chyby někdy platíme příliš draze
Snažili se s manželem dlouho, nikdy by nevěřila, jak osud změní jediná nehoda. V Thajsku je srazilo na skútru, ona skončila v nemocnici, dítě ztratila a manželství se rozpadlo. Dlouho silně truchlila a uzavřela se do sebe, až došlo i na rozvod. Po letech se však potkali a pochopila, že mnohé přežili. Obnovili přátelství, ale dítě už mít nemohla. Prostudovala všechny lékařské zprávy, šance žádné.
A to se nikdy nemůže stát chyba? pohladila složku.
Lékaři říkají, že ne.
Ale dokud nezkusíš… Plač, až bude důvod. Teď zkus bojovat!
Světlana ji objala.
Děkuju, odkud bereš tu sílu?
Dobré učitele
Vyprávěj mi tvůj příběh. Nikdy jsi mi o mamince neřekla. Chceš-li, otevři se taky, když už jsem byla tak upřímná já.
V kuchyni zatím cvakl varný konvici a venku začala tramvaj znít, jako by i ona střežila jejich malá, nejednoduchá tajemství. Vzpomínky se rozplývaly jako podvečerní mlhy nad Vltavou.
