Auto klouzalo tichoučce po namrzlé silnici, zatímco Emílie zírala do hlubokého lesa, který rostl podél cesty. Za volantem seděl její syn Tomáš a vedle něj jeho žena, nora její, Zdeňka. V hlavě se Emílii honily všemožné myšlenky jak je vůbec možné, že ji vlastní syn chce odlifrovat do domova důchodců? Kde udělala chybu? Možná ho v dětství málo objímala, ale vždycky se snažila, co se do ní vešlo, a byla pro něj tou nejrozumnější mámou pod sluncem. Ale Tomáš měl vždycky hlavu děravou a názory své.
Jednoho rána přišel Tomáš do kuchyně s taškou plnou krámů. Emílie si popíjela čaj a ukusovala vánočku. On vtrhl dovnitř, mrskl taškou o podlahu a vypálil se širokým úsměvem:
Tak mamko, nachystej se na stěhování. Bude ti tam určitě lépe.
Jaké stěhování, Tomáši? Co tím myslíš?
Domov pro seniory. Už jsem zaplatil zálohu na půl roku, zbytek pokryju brzy. Máš tam pokoj jen pro sebe, žádný spolubydlící no, luxus jak Brno. Doktoři ti budou dělat masáže, koukat na tlak, všechno jak má být. Jídlo pětkrát denně, to se u nás nedočkáš. V podstatě rajská zahrada, mami!
Ale Tomáši, já nechci do žádného domova. Chci být s tebou, se svou rodinou, a chcípnu ve své posteli, bez cizích lidí.
Nedělej drahoty. Zdeňka a já jsme to probrali, spočítali, rozhodli a prostě zaplatili. Tak se nechovej jako dítě oblékni se a pojď si dát něco k snědku.
Emílii bolelo u srdce, slza jí sjela po vrásčité tváři. Vzpomínala, jak byl Tomáš maličký, rozbitý koleno, v její náruči, brečel a říkal: Maminko, nikdy tě neopustím. Jeho modré oči hleděly do jejích zelených a Emílie si tehdy myslela, že její syn je jistota, která ji jednou podrží. A jak to dopadlo?
Z toho zlatého kluka s modrýma očima a dobrým srdíčkem se stal zcela bezcitný Tomáš, kterému vůbec nebylo blbé odložit vlastní matku do zařízení pro odložené.
Asi tak stovce myšlenek, které se jí promítaly při jízdě autem, vládly hlavně ty na první setkání s otcem Tomáše. Vzpomínala, jak se do sebe zamilovali, plánovali si domeček a dětičky. Ale její první láska ji opustila zemřel, když byla šest měsíců těhotná.
Táto, kdo mě opustil? Komu? V duchu se Emílie ptala své dávno ztracené lásky. Hlasitěji a hlasitěji zněly její volání po něm, až jí hrdlo sevřela bolest smíchaná se slzami.
A tak se Emílie, ve víru českých rodinných problémů, ocitla na rozcestí mezi pohádkovým domovem důchodců za dvanáct tisíc korun měsíčně a svou vlastní kuchyní kde alespoň vánočka chutná, jak má.
