Bez štěstí by nebylo radosti
Jak tě mohl vzít, ty hloupá! Kdo tě teď ještě bude chtít, když máš dítě na cestě! A jak ho vůbec chceš vychovat?! Já ti pomáhat nebudu, to si pamatuj! Vychovala jsem tě, ale tvoje břemeno už nést nehodlám! Vypadni z mého domu, vem si věci a už tě nechci nikdy vidět!
Majdalenka poslouchala křik tety s očima sklopenýma k parketám. I ta poslední jiskřička naděje, že by ji teta nechala zůstat aspoň do doby, než najde práci, pohasínala v dusném odpoledni.
Kdyby jen žila máma
O otci nevěděla nic, matka jí zemřela před patnácti letypřejelo ji opilé auto na přechodu. Úřady už ji chtěly odvést do dětského domova, když se náhle objevila vzdálená příbuznámatčina sestřenice. Vzala si Majdalenku k sobě, měla byt i stabilní práciaspoň papírově.
Bydlely na okraji menšího českého města někde na jihupo horkých létech přicházely podzimní plískanice, kejtrá se od Vltavy. Dívce nikdy nechybělo jídlo, byla vždy slušně oblečená a od malička pomáhala s domácností i zvířaty na dvoře. Možná jí chybělo matčino pohlazeníale koho to zajímalo?
Učila se dobře, dostala se na pedagogickou fakultu do Plzně. Studentská léta utekla rychle a teď, s diplomem v ruce, se stydlivě vracela do rodného města. Jenže tentokrát jí bylo těžko u srdce.
Vypadni hned, nechci tě tu ani vidět!
Teto Boženo, prosím
Už jsem řekla!
Majdalenka si vzala svůj starý kufr a vyšla do žhnoucího dne. Jak se sem dostala? S hanbou, odmítnutá, bříško jí sotva naznačeně vystupovaloale přiznala, nelhala.
Musela najít přístřeší. Tichá, hluboko zabořená ve svých myšlenkách, šla ulicí, když ji oslovil hluboký hlas:
Nechceš se napít, děvenko?
Neznámá žena, mohutná a snědá, něco přes padesát, si ji zvědavě prohlížela.
Pojď dál, když máš klid v srdci.
Podala jí kameninový džbán s ledovou vodou. Majdalenka usedla na lavičku před domem, hltavě pila.
Můžu tu chvíli posedět? Je hrozné vedro…
Seď, co chceš. Odkudpak jsi? Vidím, že máš kufr.
Dostudovala jsem, hledám práci na škole. Ale nemám kde bydlet Nevíte o někom, kdo pronajímá pokoj?
Žena, která se jmenovala Lída, si ji chvíli prohlížela. Dívka byla čistá, ale s tmavými kruhy pod očima.
Klidně můžeš bydlet u mě. Nechci moc peněz, jen když budeš platit včas. Pokud máš zájem, pojď, ukážu ti pokoj.
Ráda si přivydělala v zapomenutém městečku a uvítala společnost. Odvedla Majdalenku do útulného pokojíku s oknem do jabloňového sadu. Postel, stará skříň, stůlak akorát.
Další dny se Majdalenka zabydlela, pomáhala Lídě se zahradou a chovala slepice. Večery trávily spolu pod vinicí, popíjely bylinkový čaj a vyprávěly si sny i životní trable v barvách jak z filmů pro pamětníky.
Těhotenství probíhalo dobře. Svěřila příběh: Petr, bývalý milenec ze školy, syn oblíbených pražských profesorů, zmizel při první zmínce o dítěti. Peníze, které jí dal na rozloučenou, odložila stranoubude potřeba.
Dobře děláš, žes ho nezabila, zamručila Lída po svém. Dítě je nevinné. A přinese ti štěstí.
V únoru ji přepadly bolesti. Lída ji odvezla trabantem do porodnice v Táboře. Narodil se zdravý synáček Filip. Na pokoji zaslechla, že tam zůstala holčička, kterou matka opustila ihned po porodu.
Kdo ji nakrmí? Je slabá, pronesla sestra.
Majdalenka ji vzala do náručí. Malá, bílá, průhledná jak andělíček.
Budeš se jmenovat Doubravka, zašeptala.
Když se v nemocnici objevil kapitán Karol Douda, otec ztracené holčičky, vše se proměnilo. Den před propuštěním čekalo před vchodem auto s modrými a růžovými balonky, Karol pomohl Majdalence dovnitř, podal jí dva balíčky: jeden modrý a druhý růžový.
Městem kolovaly ještě týdny pověsti o svatbě století. Kapitán, okouzlený její dobrotou, ji požádal o ruku. A Majdalenkas Filipkem v náručí a s Doubravkou přijímanou za vlastníotevřela dveře novému životu.
Kdo by byl řekl, že jedno letní odpoledne, jeden džbán studené vody na lavičce, převrátí všem život naruby? Tak to v Čechách chodí: štěstí je stín, co proklouzne tam, kde byste ho nehledali.
