Bez rad a poučování Sáče přišla zpráva do Messengeru – fotografie stránky z čtverečkovaného sešitu. Modrá propiska, úhledný sklon, dole podpis: „Tvůj děda Karel“. Vedle krátká zpráva od mámy: „Teď už to dělá takhle. Nemusíš odpovídat, pokud nechceš.“ Saša fotografii rozklikl, zvětšil, aby přečetl řádky. „Sašo, ahoj. Píšu ti z kuchyně. Mám tu nového kamaráda – glukometr. Od rána brblá, když sním moc chleba. Doktor říkal, že mám víc chodit ven, ale kam bych teď chodil, když moji známí jsou už dávno na hřbitově a ty jsi v tom svém Brně. Tak jsem se rozhodl chodit na procházky aspoň ve vzpomínkách. Dneska jsem si třeba vzpomněl, jak jsme v sedmdesátém devátém s klukama vykládali vagóny na nádraží. Platili nám pár korun, ale dalo se nenápadně vzít bednu jablek. Bedny byly dřevěné, s kováním po stranách. Jablka kyselá, zelená, ale i tak svátek. Jedli jsme je rovnou tam, na násypu, seděli na pytlích s cementem. Ruce šedé, nehty od prachu, v zubech skřípal písek. Stejně chutnala skvěle. Proč to píšu. Vlastně ani nevím. Jen jsem si vzpomněl. Nenapadlo mě tě poučovat. Ty máš svůj život, já zase výsledky. Jestli budeš chtít, napiš, jaké máte počasí a kdy tě čekají zkoušky. Tvůj děda Karel.“ Saša se pousmál. „Glukometr“, „výsledky“. Dole poznámka z Messengeru: „Odesláno před hodinou.“ Už stačil volat mámě, ta to nevzala. Takže opravdu „teď už takhle“. Projel chat. Poslední zprávy od dědy byly ještě před rokem: krátká hlasovka s přáním a jedno „jak jde škola“. Tehdy Saša odpověděl smajlíkem a pak se odmlčel. Teď dlouho zíral na fotku čtverečkované stránky, pak napsal odpověď. „Dědo, ahoj. Počasí – plus tři, mokro. Zkoušky – brzy. Jablka teď stojí sto dvacet za kilo. S jablky je to bída. Saša.“ Chvíli přemýšlel, smazal „Saša“, napsal jen „Vnuk Saša.“ a odeslal. Za pár dní maminka poslala další fotku. „Sašo, dobrý den. Tvoje písmenko jsem dostal a přečetl třikrát. Rozhodl jsem se odpovědět pořádně. Počasí máme stejné jako vy, jen bez těch vašich moderních kaluží. Ráno sníh, k obědu voda, večer led. Dvakrát jsem málem upadl, ale asi ještě nenastal čas. Když už jsme u jablek, povím ti o mé první opravdové práci. Bylo mi dvacet, nastoupil jsem do dílny. Dělali jsme součástky do výtahů. Hluk, prach ve vzduchu. Šedivé montérky, které nešly nikdy úplně vyprat. Prsty samá tříska, nehty od oleje. Ale byl jsem pyšný, že mám průkazku a že chodím přes vrátnici jako dospělák. Nejlepší nebyla výplata, ale oběd. Ve výdejně nalévali boršč do těžkých hlubokých talířů a kdo přišel dřív, dostal ještě krajíc chleba. Seděli jsme s klukama u stolu a mlčeli. Ne že by nebylo o čem mluvit, ale nebyla síla. Lžíce se zdála těžší než klíč. Teď asi sedíš u notebooku a myslíš si, že je to archeologie. Ale já, když si vzpomenu, přemýšlím: byl jsem tehdy šťastný, nebo jsem to jen nestíhal řešit. Co děláš kromě školy? Chodíš někde na brigádu? Nebo už u vás nikdo nepracuje a všichni jen vymýšlí start-upy? Děda Karel.“ Saša četl, zatímco stál ve frontě na kebab. Kolem někdo nadával, u pokladny řvala reklama z rádia. Přistihl se, že si pořád znovu pročítá pasáže o boršči a těžkých talířích. Odpověď napsal rovnou opřený o pult. „Dědo, ahoj. Brigáduju jako kurýr. Nosím jídlo, někdy dokumenty. Průkazku nemám, jen aplikaci (ta pořád padá). Ale i tak někdy jím v práci. Nemyslím, že bych kradl, prostě nestíhám domů. Beru nejlevnější a jím v chodbě nebo v autě u známého. Taky mlčky. Jestli jsem šťastný? Nevím. Taky nestíhám moc přemýšlet. Ale boršč ve výdejně nezní špatně. Vnuk Saša.“ Chtěl napsat ještě něco o „start-upech“, ale nechal to být. Další dopis byl krátký. „Sašo, ahoj. Kurýr, to je něco! Hned tě vidím jinak, ne jako kluka za počítačem, ale jako člověka v teniskách, co je pořád na cestě. Když už jsi napsal o práci, já ti zas povím o partách na stavbě. Chodil jsem tam mezi směnami v dílně, když bylo málo peněz. Tahačka cihel na páté patro po dřevěných schodech. Prach všude – v nose i v uších. Domů jsem přišel, sundal boty a vysypal písek. Babička nadávala, že ničíme lino. Ale nejvíc si pamatuju jednu věc. Na stavbě byl chlap, říkali mu Pepaš. Vždycky přišel dřív, sedl si na převrácené kbelík a škrábal brambory. Dával je do starého hrnce z domova. O polední pauze ten hrnec ohřál na vařiči a po celém patře voněly brambory. Jedli jsme je rukama se solí z papírového pytlíku. Mně připadaly nejlepší na světě. Teď sedím v kuchyni a dívám se na pytel brambor z obchodu. Přemýšlím, že už to není ono. Asi to není bramborama, ale věkem. Co jíš, když jsi unavený? Ne z dodávky, ale doopravdy. Děda Karel.“ Saša neodepsal hned. Přemýšlel, co napsat o „doopravdovém“ jídle. Vybavila se mu ta minulá zima, když po dvanáctihodinové šichtě koupil v nonstopu mražené pelmeně, uvařil je na společné kuchyňce ve starém hrnci, kde ještě před chvílí někdo vařil párky. Pelmeně se rozvařily, voda zakalila, ale on je jedl u okna, protože stůl žádný nebyl. Odepsal za dva dny. „Dědo, ahoj. Když jsem unavený, nejčastěji si dělám míchaná vejce. Dvě tři, někdy s klobásou. Pánev máme strašnou, ale peče. V koleji není žádný Pepaš, jen soused, co věčně něco pálí a sprostě ječí. Hodně píšeš o jídle. Byl jsi tehdy hladový, nebo teď? Vnuk Saša.“ Jakmile odeslal, zalitoval poslední věty. Přišla mu hrubá. Mazat už ale nechtěl. Odpověď byla rychlejší než obvykle. „Sašo. Na hlad jsi se zeptal dobře. Tehdy jsem byl mladý a pořád měl hlad. A nejen na boršč nebo brambory. Toužil jsem po motorce, nových botách, vlastním pokoji, abych nemusel slyšet, jak táta v noci kašle. Chtěl jsem, aby mě lidi brali vážně. Abych v obchodě nemusel počítat drobné. Aby si mě dívky všímaly. Dneska jím dost. Doktor říká, že někdy až moc. O jídle asi píšu proto, že to je aspoň něco hmatatelného a vzpomínkové. Chuť polévky se popisuje snáz než pocit studu. A když už ses zeptal, povím ti příběh. Ale bez ponaučení, jak to máš rád. Bylo mi třiadvacet. To už jsem chodil s tvojí budoucí babičkou, ale všechno bylo nejisté. V dílně jednou oznámili, že jedou lidi na Sever, dobře zaplaceno, mohlo se našetřit na auto. Hned jsem si představil, že se vrátím, koupím si „favorita“ a budu vozit ji po městě. Jenže – babička nechtěla jet. Měla tu nemocnou mámu, práci, kamarádky. Řekla, že by to tam nevydržela, tmu a zimu. Já odsekl, že mě jen brzdí. Že když mě má ráda, měla by podpořit. Řekl jsem to ošklivěji, ale nebudu tě citovat. Odjel jsem sám. Za půl roku jsme si přestali psát. Já se vrátil po dvou letech s penězi a s autem. Ale ona už byla vdaná jinde. Dlouho jsem vyprávěl, že mě zradila. Že kvůli ní – a ona… Pravda je, že jsem si vybral peníze a železo místo člověka. A ještě dlouho jsem si nalhával, že to bylo jediné správné. Takový jsem měl hlad po životě. Ptal ses, co jsem cítil. Tehdy důležitost a pravdu na své straně. A pak jsem roky předstíral, že necítím nic. Jestli nechceš odpovídat, nemusíš. Chápu, že teď máš jiné starosti. Děda Karel.“ Saša četl a slovo „stud“ se mu zaháklo v hlavě jak háček. Cítil, že mezi řádky hledá omluvu, ale děda ji nenabízel. Otevřel nové okno, napsal „Nelituješ toho?“, smazal. Napsal „A kdybys zůstal?“, smazal. Nakonec odeslal něco jiného. „Dědo, ahoj. Děkuju, že jsi to napsal. Nevím, co k tomu říct. U nás v rodině o babičce všichni mluví, jakoby vždycky byla jen babička, bez minulosti. Neodsuzuju tě. Nedávno jsem si taky vybral práci místo člověka. Měl jsem přítelkyni. Zrovna jsem začal s kurýrováním, nabalily se mi lepší směny. Pořád jsem byl v práci. Vyčítala, že se nevídáme, že pořád koukám do mobilu, že jsem podrážděný. Já jí říkal, že to musí vydržet, že bude líp. Pak řekla, že už nechce čekat. Já jí odsekl, že to je její problém. Taky jsem to řekl hůř. A teď když přijdu večer na kolej a dělám si vejce, občas si vzpomenu, jestli jsem si nevybral peníze a rozvoz místo člověka. A taky dělám, že to tak mělo být. Asi je to rodinné. Saša.“ Dědovo psaní přišlo tentokrát na linkovaném papíře. Máma v hlasovce vysvětlila, že mu už došel čtverečkovaný sešit. „Sašo. To „rodinné“ jsi trefil. U nás vůbec rádi svádíme věci na předky. Kdo pije, protože děda pil. Kdo křičí, protože babička byla přísná. Ale pravda je, že si stejně vybíráš sám. Jen někdy je snazší říct „dědičné“, než si přiznat pravdu. Když jsem se vrátil ze Severu, myslel jsem, že mám nový život. Auto, pokoj v koleji, peníze v kapse. Ale večer jsem seděl na posteli a nevěděl, co se sebou. Kamarádi pryč, dílna měla jiného mistra, doma jen prach a staré rádio. Jednou jsem jel k domu, kde tehdy bydlela ta, co se nikdy nestala tvojí babičkou. Stál jsem naproti, díval se do oken. V jednom okně světlo, v druhém tma. Stál jsem tam, dokud jsem neprochladl. Pak jsem viděl, jak vyšla s kočárkem. Vedle chlap, drželi se za ruku, povídali si, smáli se. Schoval jsem se za strom jako puberťák. Díval jsem se, dokud nezmizeli. Tehdy mě poprvé napadlo, že mě nikdo nezradil. Já jen šel svou cestou, ona svou. Ale přiznat jsem si to dokázal až za deset let. Píšeš, že sis vybral práci místo holky. Možná sis nevybral práci, ale sebe. Možná je pro tebe teď důležitější dostat se z dluhů než chodit do kina. Není to dobře ani špatně. Je to prostě tak. Víš co je škoda? Že neumíme rovnou říct: „teď je pro mě důležitější tohle než ty.“ A místo toho vymýšlíme krásná slova a pak se všichni urazí. Píšu ti to ne proto, abys za ní běžel zpět. Vlastně ani nevím, jestli bys měl. Jen třeba jednou budeš stát pod cizím oknem a pochopíš, že šlo říct přímo. Tvůj starý děda Karel.“ Saša seděl na parapetu na chodbě koleje, telefon hřál v ruce. Venku auta čmáraly koleje v kalužích, někdo kouřil na schodech, z vedlejšího pokoje basy duněly do zdi. Dlouho přemýšlel, co napsat. Vzpomněl si, jak stál pod okny své bývalé, když už mu nezvedala telefon. Díval se na závěsy a světlo v pokoji, doufal, že ho uvidí. Nevyšla. Napsal. „Dědo, ahoj. Já taky stál pod oknem. Taky jsem se schoval, když vyšla se spolužákem. Měl batoh, ona tašku se sýrem. Smáli se. Tehdy jsem myslel, že mě vymazali ze života. Teď si říkám, že jsem z něj možná odešel sám. Říkáš, že to tobě došlo za deset let. Doufám, že já na to přijdu dřív. Nechystám se se k ní vracet. Možná jen přestanu dělat, že mi je to jedno. Vnuk Saša.“ Další dopis byl o něčem jiném. „Sašo. Kdesi ses kdysi ptal na peníze. Neodpověděl jsem, protože jsem nevěděl jak. Teď to zkusím. U nás doma byly peníze jako počasí – mluvilo se o nich jen, když bylo špatně nebo nečekaně dobře. Táta tvého táty, když byl malý, se mě jednou zeptal, kolik vydělávám. Právě jsem měl lepší měsíc, řekl jsem hrdě částku. Koukali na mě s máti jako na krále. Za pár let mě propustili. Výplata poloviční. Syn se zase zeptal, kolik beru. Řekl jsem číslo. On se zeptal: „Proč tak málo? Teď už nejsi dobrý v práci?“ Byl jsem na něj hrubý. Tvrdil jsem, že neví, jak je mi těžko, že je nevděčný. On jen chtěl pochopit čísla. Dlouho jsem pak myslel na to, že jsem ho naučil neptat se na peníze. Vyrostl a už se nikdy nezeptal. Jen tiše brigádničil, tahal krabice, opravoval lidi techniku. Já pořád čekal, že sám pozná, jak mi je. S tebou takovou chybu nechci. Píšu proto rovnou – důchod mám skromný, na jídlo a prášky stačí. Na auto už nespořím, a ani nechci. Teď spořím tak akorát na nové zuby. Ty – zvládáš to? Nemyslím, že ti začnu posílat peníze a kupovat ponožky. Chci jen vědět, jestli nejíš hladový a nespíš na zemi. Když se ti o tom nechce psát, stačí odpověď „v pohodě“, pochopím. Děda Karel.“ Saša pocítil zvláštní svírání uvnitř. Vzpomněl si, jak doma chtěl vědět, kolik otec vydělává, a vždy dostal jen vtip, nebo podrážděné „jednou se dozvíš“. Vyrostl s tím, že peníze jsou tabu a ptát se je neslušné. Dlouho zíral do textu a napsal: „Dědo, ahoj. Nejím hladový a nespím na podlaze. Mám postel, i když matrace není žádný zázrak, ale jde to. Kolej si platím sám, tak jsem se s tátou dohodl. Občas se opozdím s platbou, ale zatím mě nikdo nevyhodil. Na jídlo je, když nekupuju zbytečnosti. Když je zle, vezmu víc směn, ale pak chodím jak zombi. Ale je to moje volba. Je mi zvláštně, když ty se ptáš a já se tě nemůžu zeptat stejně zpátky. Jako: „dědo, ty máš dost?“ Ale ty už jsi odpověděl. Možná by pro mě bylo snazší, kdybys napsal „je to v pohodě“, a nevykládal detaily. Ale chápu, že to je zvyk, že dospělí moc nemluví. Díky, že jsi napsal o penězích. Saša.“ Telefon chvíli otáčel v ruce, pak připsal druhou zprávu: „A kdyby sis někdy chtěl něco koupit a důchod nestačil, řekni. Neslibuju, že budu moct, ale budu aspoň vědět.“ A rychle odeslal, než by si to rozmyslel. Nejroztřesenější písmo ze všech bylo tentokrát v odpovědi. „Sašo. Četl jsem, cos napsal o „kdyby něco chybělo“. Hned jsem chtěl napsat, že nic nepotřebuju. Že všechno mám, že už jen na prášcích záleží. Pak jsem chtěl vtipkovat, že když už, tak tě požádám o novou Jawu. A nakonec jsem si řekl, že celý život jsem dělal, že zvládnu vše sám. A skončil jsem jako dědek, co se bojí svěřit vnukovi maličkost. Tak napíšu takhle: Kdybych někdy doopravdy něco potřeboval a nemohl si to dovolit, pokusím se nepředstírat, že to nic není. Ale zatím mám čaj, chleba, prášky a tvoje dopisy. To není patos, to je seznam. Z dřív jsem ti nechtěl říkat, že jsme si odlišní – ty s těma… aplikacema, já s rádiem. Teď tě čtu a vidím, že máme ledacos společného. Neumíme si říct o pomoc. Děláme, že nám je jedno, když není. A když jsme u těch pravd, povím ti ještě něco, co se doma obvykle neříká. Nevim, jak se k tomu postavíš. Když se tvůj táta narodil, nebyl jsem na to připravený. Právě jsem nastoupil do nové práce, dostali jsme pokoj v koleji, myslel jsem, že bude všechno lepší. Najednou mimino. Pláč, plíny, noci bez spánku. Z noční směny jsem přišel do toho kraválu, malý nepřestával brečet. Zlobil jsem se. Jednou, jak nechtěl přestat, jsem toho měl dost a tak prudce hodil lahvičkou o stěnu, až se rozbila. Mléko po zemi. Tvoje babička brečela, kluk řval, já stál a chtěl utéct a už se nevrátit. Neutekl jsem. Dlouho jsem dělal, že to byla jen slabá chvilka. Ale tehdy jsem měl chuť prostě zmizet. Kdybych to udělal, ty by sis teď neměl s kým psát. Nevím, proč bys to měl znát. Asi abys věděl, že tvůj děda není žádný hrdina, žádný vzor. Jen člověk, co občas chtěl všechno zahodit. Kdyby se ti po tomhle už nechtělo psát, pochopím. Děda Karel.“ Saša četl a uvnitř se mu střídal chlad s horkem. Děda, co v hlavě byl vždycky jako vánoční deka s vůní mandarinek, najednou získával jinou barvu. Unavený chlap v koleji, dítě, křik, mléko na podlaze. Vybavilo se mu, jak loni brigádničil v dětském táboře a seřval klučinu, co pořád fňukal. Sevřel ho za rameno moc silně, kluk se lekl a rozbrečel. Celou noc pak Saša nespal, bál se, že z něj bude hrozný táta. Dlouho civěl do prázdného zprávového okna. Prsty samy napsaly: „Nejsi monstrum.“ Smazal. „Stejně tě mám rád.“ Smazal, styděl se za to slovo. Nakonec odeslal: „Dědo, ahoj. Přestávat psát nebudu. Nevím, co na to říct. U nás doma se o tom nemluví. O řevu, o chutích utéct. Buď se mlčí, nebo vtipkuje. Minulé léto jsem byl v táboře, fňukal tam jeden kluk, a já se neudržel a seřval ho tak, že jsem se sám vyděsil. Pak jsem celou noc neuspěl, bál jsem se, že nejsem dobrý člověk, že ze mě nikdy nebude táta. To, cos napsal, tě v mých očích horším nedělá. Naopak, činí tě živějším. Nevím, jestli dokážu být ke svému dítěti někdy tak upřímný, jestli ho budu mít. Ale budu se aspoň snažit nedělat, že mám vždy pravdu. Díky, že jsi tehdy neodešel. Saša.“ Odeslal a zjistil, že poprvé čeká odpověď ne ze slušnosti, ale jako na něco svého. Za dva dny přišla další zpráva. Tentokrát už ne jako fotka od mámy, ta jen napsala: „Přišel na hlasovky, ale měl strach tě nevyděsit. Přepsala jsem mu slova.“ Na obrazovce byl nový snímek stránky, tentokrát linkované. „Sašo. Četl jsem tvůj dopis a říkám si, že jsi už teď mnohem odvážnější, než jsem byl v tvých letech já. Ty se aspoň nebojíš přiznat, že máš strach. Já jsem tehdy dělal, jako že se mě nic netýká, pak jsem ničil nábytek. Nevím, jestli budeš dobrý táta. Ani ty to nevíš. To člověk pozná až časem. Ale že si tu otázku vůbec kladeš, to je hodně. Napsal jsi, že pro tebe jsem živý. To je asi nejlepší věta, kterou mi kdy kdo řekl. Většinou mi říkali „tvrdohlavý“, „zlí“, „svojský“. Ale živý mě už dlouho nikdo nenazval. A když jsme u takových slov, chtěl jsem ti něco už dávno napsat, ale styděl jsem se. Tak to teď udělám. Kdybych tě někdy unavoval příběhy, řekni. Můžu psát míň nebo jen o svátcích. Nechci tě svým minulým životem udusit. A ještě něco. Kdyby se ti někdy zachtělo přijet jen tak, bez důvodu, budu doma. Mám volnou stoličku a čistý hrnek. Fakt, zkontroloval jsem. Tvůj děda Karel.“ Na slova o hrnku se Saša usmál. Představoval si tu kuchyň, stoličku, glukometr na stole, pytel brambor u topení. Otevřel foťák a vyfotil svou kolejní kuchyň: dřez s nádobím, strašná pánev, plato vajec, konvice, dvě hrnky, jedna s uraženým uchem. Na parapetu zavařovačka s vidličkami. Poslal fotku dědovi a dopsal: „Dědo, ahoj. Tady je moje kuchyň. Stoličky máme dvě, hrnků taky dost. Kdyby ses chtěl někdy stavit jen tak, jsem doma. Tedy skoro doma. Neomrzel ses mi. Někdy nevím, co napsat, ale to neznamená, že bych nečetl. Kdybys chtěl, můžeš mi napsat něco úplně jiného než práci a jídlo. Něco, co jsi nikdy nikomu neřekl, ale ne proto, že by to bylo trapné, spíš že nebylo komu. S.“ Odeslal a teprve pak pochopil, že právě položil otázku, jakou se doma nikdy žádného dospělého nezeptal. Telefon položil vedle talíře displejem dolů, aby nic nepromeškal, kdyby přišla odpověď. Na sporáku tiše bublala míchaná vejce. V pokoji za stěnou se někdo smál. Saša otočil vejce, stáhl plyn a sedl si na svou stoličku. Přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby proti němu seděl děda, držel hrnek a příběh místo na papíře vyprávěl jen tak. Nevěděl, jestli děda opravdu přijede a co bude dál. Ale že má někoho, komu může poslat fotku své špinavé kuchyně a krátkou větu „a co ty“, ho uvnitř zahřálo a trochu sevřelo. Popatřil na chat, na obrázky, na záznamy — na čtverečkované i linkované řádky a na svoje krátká „S.“. Pak položil telefon displejem dolů. Vejce dávno vystydla, ale on je jedl pomalu, jako by u stolu nebyl sám. Slovo „mám tě rád“ mezi nimi vlastně nikdy nepadlo. Ale mezi řádky už něco bylo a to oběma stačilo.